Adolf Kolping
Nalezl opravdový domov. Tento dům by mohl být jednou jeho. I zařízená dílna. A to nejdůležitější: hodná Lenka, milá a jemná dívka. Byla by dobrou manželkou i matkou. A on by měl domov, srdce, které by ho milovalo, dům v němž by mohl spokojeně žít a pracovat.
Z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
„Církev dneška potřebuje takové vzory jako byl ADOLF KOLPING“
Jan Pavel II.
Zoufalou situaci mladých, kteří v devatenáctém století hledali marně práci, zavinila průmyslová revoluce. Ku příkladu jedna přádelna dovedla vyrobit stejné množství příze jako dvěsta tisíc lidí. K její obsluze stačilo 750 lidí. Současně s továrnami vznikla ve městech dělnická třída a nezaměstnanost. Dělníci pracovali za otřesných podmínek. Zaměstnavatel nebyl vázán žádnou povinností vůči svým zaměstnancům. Bídné výdělky nestačily na slušnou obživu. Rozpadal se rodinný život, šířil se alkoholismus, bída, kriminalita, nemoci a podvýživa.
V Itálii se pokoušel pomoci mladým a opuštěným hochům Don Bosco. V Německu usiloval o totéž jeho současník Adolf Kolping. Obstarával mladým práci, jídlo, bydlení a současně i duchovní orientaci. Zakládal tak zvané tovaryšské spolky.
Adolf Kolping se narodil 8. prosince 1813 v Kerpen, malém městečku u Kolína nad Rýnem. Pocházel z chudé rodiny s mnoha dětmi. Nebylo mu ani třináct roků, když se vyučil ševcovskému řemeslu. Jako tovaryš šel, jak tehdy bylo zvykem, na vandr, aby si někde hledal práci. Přitom na vlastní kůži zažil bídu řemeslnických tovaryšů, kteří často práci nenašli a museli žít bez domova v kruté bídě.
Celý den běhal ulicemi Kolína, kde uviděl ševcovskou dílnu, tam vešel a ptal se, zda by nepotřebovali tovaryše. Všude dostával stejnou odpověď. Litování, potřásání hlavou nebo příkré odmítnutí. Dlouho takto bloudil a hledal práci. Upoutal jej malý vývěsní štít: Heinrich Beck – mistr ševcovský.
Vstoupil dovnitř, slyšel klepání ševcovského kladívka. Vyšla mu naproti žena. Sotva položil svou otázku, už chtěla říci ne. Ale najednou ji přelétlo přes obličej něco jako osvícení.
„Okamžik počkejte“ – řekla.
Trvalo hezkou chvíli, než se otevřely dveře dílny. Tovaryš pozdravil:
„Pane mistr, jmenuji se Adolf Kolping. Byl bych vám vděčný, kdybyste měl pro mne práci.“
Mistr váhal s odpovědí, ale do řeči se vložila žena:
„Heinrichu, bereš jen samé učedníky, ale ti tobě mnoho nepomohou. Mohli bychom vzít více zakázek a světničku bychom tady rovněž našli.“
Adolf se mezitím modlil, aby to dopadlo. Mistr si ho ještě dlouho prohlížel a pak se zeptal: „Kdy můžete začít?“
„Hned“ – odpověděl tovaryš. „Tady je moje vysvědčení, můžete si jej prohlédnout“.
Tak se dostal Adolf Kolping k mistru Beckovi. Byla to malá dílna, ale byl v ní znát křesťanský duch, stejně tak i v Beckově rodině. Konečně mohl každý večer podle libosti studovat. Seděl v podkrovní světničce a učil se latinská slovíčka. Přitom jej napadaly chvílemi pochybnosti, zda takhle nemarní jen čas a zdraví.
Pracoval u mistra již řadu měsíců. Když jednoho zimního večera seděl s celou rodinou v obývacím pokoji, prohodil mistr Beck k manželce:
„Matko, občas si myslím, že je na čase, aby se naše Lenka poohlédla po nějakém muži. Musel by to být někdo z našeho řemesla. Nějaký ševcovský tovaryš, který by později převzal starost o dům i o živnost.“
Lenka se dovtípila a podívala se na Kolpinga. Ten zachoval klid, jako by se tahle řeč jeho netýkala. Ale otec pokračoval:
„Domnívám se, že by se Lenka nemusela ani moc daleko rozhlížet, příležitost vidím docela blízko.“
Kolping okamžitě pochopil projevy přátelství. Vícekrát zpozoroval tiché a nevtíravé projevy přátelství a péče ze strany Lenky. Z dnešního rozhovoru byl docela zmatený. Zvedl se a popřál s chvějícím se hlasem: „Přeji vám všem dobrou noc.“ A odešel.
Nahoře ve svém pokoji otevřel okno a zadíval se na město. V této zimní době mít teplý a milý domov, znamenalo velice mnoho. Ti, kteří jsou v noclehárnách, sedí při matném osvětlení, pijí, hrají karty, hádají se a pak se celou noc třesou zimou na palandách. On nalezl opravdový domov. Tento dům by mohl být jednou jeho. I zařízená dílna. A to nejdůležitější: hodná Lenka, milá a jemná dívka. Byla by dobrou manželkou i matkou. A on by měl domov, srdce, které by ho milovalo, dům v němž by mohl spokojeně žít a pracovat.
Chce tohle od něj Bůh? Neměl by spíše pokračovat na cestě za kněžstvím? Mohl by pak pomáhat druhým… mohl by se starat o tovaryše, kteří se toulají světem bez cíle, žijí ve špatných společenstvích bídných ubytoven. Sepnul ruce a hledal v sobě odpověď: Co je správné? Té noci neusnul.
Ráno časně vstal, nevyspaný, oči ho pálily. Vzpomněl na svou maminku. Zemřela už před několika roky. Říkala: „Modli se a budeš mít jasno. Všechno nemůžeme rozhodovat sami. Musíme se tázat Pána Boha“.
Tiše opustil dům. Spěchal k černé Matce Boží do Kupfergasse. Klekl si co nejblíže k jejímu obrazu. Čím déle se modlil, tím bylo v jeho srdci klidněji i jasněji. Stále zřetelněji cítil, že to není jeho vlastní nápad, ale Boží vůle, která ho už od dětství léta volá a nedává mu pokoj. Stane se knězem.
Když se vrátil do dílny, řekl mistru Beckovi, že se poohlédne po jiném místě. Mistr i jeho manželka nenalézali na jeho rozhodnutí vysvětlení. Zůstali beze slov. Lenka tiše odešla.
Na podzim 1837 byl Kolping přijat do Marcelova gymnázia. Byla před ním ještě dlouhá a namáhavá cesta…
Ve třiadvaceti letech šel ještě jednou do školy a učil se společně s žáky, kteří byli o deset roků mladší než on. Po maturitě a po studiu teologie v Mnichově byl 13. dubna 1845 vysvěcen na kněze.
Jako kaplan v Elberfeldu se začal ihned ujímat řemeslnických tovaryšů. Přebral spolek tovaryšů, založený jedním učitelem a pokračoval v jeho zdokonalování. Vytvořil pro tovaryše domov. Místo, aby vysedávali v hospodách, mohli nyní žít doma. Kolping jim pomáhal hledat práci, vzdělával je v náboženských a sociálních otázkách a mnohým z nich ukázal cestu k dalšímu vzdělávání.
Adolf Kolping především rozpoznal význam a důležitost katolické rodiny. Za úkol si vzal vychovávat své tovaryše k pravému křesťanskému smyslu pro rodinu. Program shrnul do hesla:
Staň se přesvědčeným křesťanem!
Buď pilný ve svém povolání!
Staň se dobrým otcem rodiny!
Když se v roce 1849 stal vikářem v kolínském dómu a později rektorem kostela minoritů, pokračoval ve své práci pro řemeslnické tovaryše. Podnikal cesty do mnohých měst Německa, Rakouska a Švýcarska. Všude, kam přišel, vznikaly nové domy pro vandrující tovaryše. Všude uváděl do života kolpingovské rodiny. V dobách velké bídy a mnohých bezpráví vytvářel hnutí, které pomohlo mnoha lidem k čestnému životu.
Jeho dílo vzal pod církevní ochranu v roce 1858 kolínský arcibiskup Josef kardinál Geissel. Tehdy se již Kolping staral o 22 katolických tovaryšských skupin. Aby zůstalo dílo na půdě církve, dodnes pověřuje diecézní biskup jednoho kněze duchovním vedením všech skupin v diecézi. Prvním hlavním vedoucím nad celým dílem jmenoval kolínský kardinál doživotně Adolfa Kolpinga.
Dílo nezaniklo jeho smrtí. Dnes je známé v celém světě. Papež Jan Pavel II. chtěl zvýraznit jeho význam a současnou potřebu. Dne 15. listopadu 1980 navštívil při své návštěvě Německa i hrob Adolfa Kolpinga v Kolíně nad Rýnem. Je pohřben v kostele minoritů. Na náhrobní desce má nápis: „Zde odpočívá Adolf Kolping, narozený 8.12.1813, zemřel 4.12.1865. Prosí o vzpomínku v modlitbě.“
Papež jej prohlásil za pastýře duší, za lidového spisovatele (redigoval Rýnské listy) a za sociálního apoštola. Opakoval zde Kolpingův program:
„Každý jednotlivý křesťan mění svět, jestliže křesťansky žije. Církev dneška potřebuje takové vzory jako byl Adolf Kolping“.
Srdcem Kolpingova díla zůstává kolínská arcidiecéze. V dnešní době v ní pracuje kolem 130 Kolpingových skupin, které pomáhají potřebným lidem, hledají pracovní příležitosti, řeší problémy nezaměstnaných, stále více se zaměřují na pomoc rozvojovým zemím. Všímají si pracovního prostředí, života v rodinách i společenských prostředí. Především sledují zaměstnanost mládeže a zakládají pro ni střediska řemeslnické výuky. A protože dnešnímu člověku nestačí jen se najíst a mít kde spát, zajišťují mladým lidem i život ve společenstvích s duchovní orientací.
Nejsilnější pozice má dnes Kolpingovo dílo v Německu, Rakousku, Švýcarsku, USA, Kanadě a Austrálii. Z těchto zemí vysílá své apoštoly do třetího světa. Na příklad v Brazílii existuje přes 80 Kolpingových skupin, které vyučí ročně osm tisíc mladých řemeslníků. Celá Jižní Amerika má 120 Kolpingových skupin s 12 tisíci členy.
V Asii pracuje 80 skupin, které již vybudovaly 19 středisek pro učně a výrobu. Současně seznamují obyvatelstvo s křesťanstvím, nabízejí i duchovní pomoc, účast na bohoslužbách, odstraňují zaostalost, bídu, nezaměstnanost a další bolesti.
Adolf Kolping byl mužem činu. Jeho křesťanské bytí jej nutilo žít s potřebnými a pomáhat jim.
Říkal: „Kdo na první místě nemá doopravdy rád lidi, ten nemá právo si dělat nárok na srdce druhého člověka… Činná láska léčí všechny rány, pouhá slova jen rozmnožují bolest.“
