BULHARSKO - Tidit Lukáš Petrucha - 3. díl - prosinec 2009
Další díl Lukášova deníku je zde!!!
... mnoho dalšího najdete na Lukášovo webu: http://www.tidit.wz.cz/bibi/
7. – 11. prosinec 2009 – EVS v Sofii
V pondělí brzo ráno vyrážám směr Sofie. Čeká mě tu jeden týden s dobrovolníky z celé Evropy. Ještě nejsu až tak zběhlý v bulharštině, tož sa modlím k panně Marii, ať sa tam nějak neztratím a hlavně ať sa tam pak v té bulharštině domlůvím. Dorážám do Sofie a vybaluju mapu. Zjištuju, že to néni tak hrozné, jak to na první pohled vypadalo. Je to asi dva kiláky, tož to idu pěšky. Všichni sa za mnů ohlédajů, jak kdyby viděli marťana. Poté si uvědomím, že mám na krosně připlého maskota Homera (to je postavička z mého oblíbeného seriálu Simpsonovi). Ten mňa doprovázá na všeckých cestách tady po Bulharsku a je přítomný na všeckých akcách. Přejdu celé město, až dojdu na místo, kde máme mět sraz. „Tož tento hotel nevypadá špatně – kurec palec, tady sa budu mět asi dosť dobře.“ Tak nějak jsem si to říkal, když jsem uviděl hotel, ve kterém jsem měl být ubytovaný celý týden. Před hotelem stojí jakýsi naparáděný vrátný (uvítací výbor) a začíná do mňa valit cosi anglicky. Jelikož umím anglicky akorát jest a pit, tož sa ho bulharsky ptám, jestli je tu někde setkání dobrovolníků. Ten na mňa vyvalil oči, že umím cosi bulharsky a préj jak dlůho tady su. Tož mu říkám, že neco přes dva měsíce, a to vyvalil oči ještě víc. Řekl jsem mu, že jsem z Čech a ještě jednou jsem se ho zeptal, kde se můžu ubytovat. Tož mňa zavédl do docela pohodového pokoja v hotelu. Po dvaceti minutách na pokoj došél ještě můj spolubydlící z Litvy. Ten na mňa furt „Hello, hello…“ No a včil jsem začínal tušit zradu, která sa po chvilce potvrdila. Ihned po začátku kurzu jsem zjistil, že celý týden bude jenom v angličtině. Tak to je pěkně v pasti. To si celý týdeň moc nepokecám.
Zjistil jsem, že lidi, kteří jsou tu už víc než 7 měsíců, neumí vůbec bulharsky. Tož jediný s kým jsem si mohl trochu pokecat, byly naše instruktorky (ty co védly celý kurz). Ty byly totiž z Bulharska. Takže já s mojů totálně lámanů bulharštinů jsem sa snažil rozumět, co mě jedna z instruktorek občas překládala. Mosel jsem sa extrémě soustředit na její překlad, abych vůbec chytil pointu. Většinou jsem to stejně po deseti minutách vzdal a pak už jsem jí jenom pořád kýval jo, jo, jo…, ale nerozuměl. Jediné, co mňa trošku hřálo na srdci, ale zároveň trápilo, bylo to, že tu s náma byl jeden Turek, který nemuěl ani anglicky, ani bulharsky, ani francouzsky, ani nic, jenom turecky. To by možná nebylo ještě tak špatné, ale problém byl, že nikdo z nás neuměl nic turecky. Takže ten chudák klučina tam seděl a pokud nám chtěl cokoliv řéct, tak si sedl za svůj počítač, kde měl neustále spuštěn google translation (to je internetový překladač) a pomocí počítače nám občas něco napsal. Tož temu teprv říkám dost těžký týden.
Ve středu dojéli ještě další dobrovolníci, kteří sů tu v Bulharsku už delší dobu. Velice sa mě odlehčilo, když sem zjistil, že je mezi něma jedna holčina z Polska. Ani byste nevěřili, jak sem si parádně pokecal. Měl jsem pocit, že je to snáď náš jazyk. Změna z angličtiny na polštinu byla prostě úplně super.
Byl jsem docela rád, že jsem poznal nové lidi, kteří byli fakt super, ale nic moc dalšího jsem tu nepochytil. Nikdo z nich neměl žádné předešlé školení, a tak jsme probírali různé drobnůstky dobrovolnické služby v Bulharsku. Jelikož jsem prošel ročním školením v dobrovolnickém programu u Salesiánů v Čechách, tak jsem tu mohl spíš odpočívat. Všechny hry, které jsme tu hráli, jsem znal a dost mě udivilo, že ostatní řešili jednoduché věci tak složitě a nepochopitelně. Je velmi krásné hrát hry, při kterých se zároveň učíte něčemu novému. Tady řešili jednoduché úkoly dvacetiletí hodinu. Stejnou hru hráváme v Čechách s dětmi okolo deseti let a mají to za patnáct minut hotové. Děkuji Bohu, rodičům, babičce a všem, kteří mě posílali na tábory a na různé hry, protože mi to dost dalo a až do této doby jsem si to pořádně neuvědomoval. Škola hrou rozvíjí samotnou osobnost nejenom dítěte, ale nás všech.
12. prosinec 2009 – dopoledne – Potáborové setkání v Sofii
Ihned po skončení EVS programu jsem se přesunul na biskupství v Sofii, kde jsem přespal jednu noc a druhý den mě zde čekalo setkání s klukama ze Sofie, kteří byli na letním táboře. Měli jsme krásný pohodový program, díky němuž jsem trochu více poznal hlavní město. Trochu nám vadilo počasí, bo sem tam soplilo. Hlavní bylo, že jsem se poznal kluky, se kterými budu nejspíš trávit čtrnáct dnů o letních prázdninách.
12. prosinec 2009 – odpoledne – o. Petr Němec získává titul archimadrid
Ještě týž den k večeru se na biskupství v Sofii sjíždí lidé z celého Bulharska. Tento večer zde totiž proběhne předání čestného titulu o. Petru Němcovi – to je jeden z našich spolubratrů v Kazanlaku. Rád bych tu popsal, co to přesně znamená, ale sám jsem se do toho tak zamotal, že už to přesně nevím. Je to nějaké čestné uznání, které se dává ve východním obřadu. Kdo má tento titul, tak má pak při mši svaté s biskupem nějaké funkce – teď už přesně nevím, co to všechno bylo. Po nádherné a dlouhé mši (celá zpívaná) dostává o. Petr titul od samotného biskupa. Po přijetí titulu, kupě darů a patřičných ovacích, je puštěna krátká prezentace o salesiánském díle v Bulharsku. Samozřejmě pak nemůže chybět velká sláva a kupa jídla. Při této příležitosti se však ještě představuje jedna knížka, která nám právě vyšla. Jmenuje se Спомени (Vzpomínky). Je to kniha, kterou psal sám sv. Jan Bosko o sobě. Právě nám vyšla v bulharském překladu, tak zde měla svou premiéru. Abychom však nemysleli jenom na ty starší, tak jsme zároveň s touto knihou vydali maličkou kreslenou knížku pro děti se stejným tématem a stručným životopisem dona Boska.
Otci Petrovi přijel poblahopřát i náš provinciál František Blaha z Čech. Bude zde zůstávat jeden týden a jak to tu znám, tak se určitě nudit nebude.
Všichni se rozjíždějí do všech koutů země a stejně tak i naše auta směřují k našim domovům do Kazanlaku a do Staré Zagory. Jediný, kdo v autě chybí, jsem já, neboť ještě jednu noc zůstávám v Sofii a druhý den brzo ráno odjíždím autobusem směr ČR. Ano je to tak, Vánoce budu prožívat se svými blízkými v Čechách.
27. prosinec 2009 – 2. leden 2010 – Silvestrovské setkání mládeže
Ihned po krásně prožitých svátcích v Čechách se vracím autobusem do místa mé dobrovolné služby. Vyrážím 26. prosince dopoledne z Brna a tentokrát jsem si mnohem jistější než při první jízdě. Autobusem přijíždím do Sofie a zde čekám pět hodin na další autobus, který míří mým směrem – Kazanlak. Odpoledne přijíždím do Kazanlaku a zde se již nacházejí první nedočkavci velké, letošní poslední, akce zvané „Silvestrovské setkání mládeže“.
Ihned po příjezdu se dovídám novinky. Co se zde událo za tu dobu, co jsem byl v Čechách? Pár těch akciček přece jenom proběhlo (o. Petr měl 60 let, duchovní cvičení …). Hlavně mi však řekli, že v Bulharsku nechodí Ježíšek, ale Dědo Koleda, který mi pří přinesl nějaké dárečky. Tak valím k našemu vánočnímu stromečku a tam nacházím opravdu krásné knížky. Všichni tu vědí, že si rád hraji a ještě raději hry vymýšlím. Proto asi největší radost mi udělala jedna knížka s touto tématikou. To jsem ovšem ještě nevěděl, že ve Staré Zagoře mě čeká ručně vyrobený flowerstick (to je jedna hračka na žonglování).
K večeru však přijíždí zbytek mládeže a my můžeme naplno rozjet předsilvestrovské setkání. Jak už to tu tak bývá, tak mám na starost veškeré hry a zábavu – ta by ovšem nešla vymyslet z hlavy přes den, kdy je tu spousta lidí a chci být s nimi. Proto jsem ani v Čechách nezahálel a připravil si nějaké specialitky pro naše mládežníky. Toto setkání bylo motivováno spíše poklidněji. Tak jsem se snažil koumat vychytávky ve stylu tvořivosti, sdružení kolektivu, rozvoje mozkových buněk… Možná to tak nevypadá, ale právě u těchto akcí se dokážete nasmát tak, že to nejde zastavit.
Jeden den jsme si udělali výlet na zdejší kopec (Buzoludža – trošku větší kopec), kde se otec Jaromír snažil o jeden kaskadérský kousek, který by mu mohl závidět i James Bond. Prostě si tak v klidu jedeme dvěma auty k vrcholu a najednou to jedno auto zastaví, z něj vyběhne řidič Jaromír, vmžiku otevře kufr našeho auta, začne po nás házet sníh. Jenže náš řidič Martin nemešká a dupne na plyn. Jaromír držící se otevřeného kufru s nohama ve vzduchu se rozhoduje, zdali se držet, nebo se pustit. Když už jedem dost rychle, tak zjistí, že lepší varianta je seskočit. Nevím, jestli to už někdo z vás zkoušel, ale teď už vám můžu říct: „Nedělejte to!“. Jaromír spadl docela ošklivě na hlavu a začala mu téct krev. Proto sedám místo něho jako řidič a vezu jej do nemocnice. Chvilku tam s ním zůstáváme a zjišťujeme, že si tam pár dnů poleží. No co se dá dělat, i zkušeným kaskadérům se to ne vždy podaří. Tahle příhoda mě však ukázala další část Bulharska – a to jsou nemocnice. Jednou jsem zde už byl v psychiatrické léčebně a už tam mne zarazilo, jak je na tom zdejší zdravotnictví. Já si tak špatně vybavenou, různě potečenou a zatuchlou nemocnici v Čechách nepamatuji. Ne že by byla extrémně špatná, to ne, ale nato, že Bulharsko je v EU, je velmi nedostatečná.
Jaromír si pár dnů poležel v nemocnici a my jsme pokračovali v našem silvestrovském setkání. Čekaly nás ještě další různé výletky po horách a po okolí, ale ty už byly bez vážnějších problémů.
Poslední den v roce jsme měli krásnou besídku s různými vystoupeními, tanci, kouzly, hrami… Na přelomu roku jsme měli od 23:30 do 00:00 hodin adoraci v našem kostelíku. O půlnoci jsme si připili přichystaným šampaňským a bouchli pár petard. Poté jsme se všichni vydali na zdejší náměstí, kde hrála živá muzika bulharské písně. U nás jsem nikdy nic takového nezažil, bylo to opravdu skvělé, všichni jsme se chytli za ruce a v počtu přes 300 lidí se udělal jeden dlouhý had a tancoval se jeden z národních tanců. Dřív jsem chodil tancovat folklorní tance, takže jsem se tento naučil docela rychle. Spíš jsem měl pocit, že občas vedle mě někdo šel mimo rytmus, ale to vůbec nevadilo, protože jsme tu měli nový rok a každý se ho snažil přivítat s lidmi okolo.
Nejdříve bylo plánované, že konec bude hned prvního, ale nikomu se odsud evidentně nechtělo, tak jsme si tuto krásnou akci protáhli do dalšího dne. A pokud by nezačala škola a práce, tak paříme do dnes .
