BULHARSKO - Tidit Lukáš Petrucha - 4. díl - leden 2010
Další díl Lukášova deníku je zde!!!
... mnoho dalšího najdete na Lukášovo webu:http://www.tidit.vfmladez.cz/
3. leden 2010 – Svěcení domů v Gabrovu
Svěcení domů je jeden z obyčejů Bulharska (nejenom Bulharska). Kněží obcházejí jednotlivé domy svých farníků a světí jim jejich příbytky. Díky tomu jsem měl možnost vidět spousty různých domů a jejich vybavení. Ve většině případů jejich obyvatelé žijí velmi skromně. Většinou je někde umístěna pečka (kamna), které slouží hlavně jako zdroj tepla, někde ji používají i na vaření, ale to spíše výjimečně. U některých lidí však bylo jasně vidět, že se o svůj dům starají a měli jej vybaven opravdu na úrovni. Určitě se nedá říct, jaké je tady průměrné ubytování. Je to různorodé, od velmi chudých, přes střední vrstvu, až po luxusní domy. Z mého pohledu je zde průměrná životní úroveň, ve smyslu ubytování, o řád nižší než v Čechách, ale ani z daleka to není nic hrozného, jak se většina Čechů mylně domnívá. Bulharsko je v EU a neuvěřitelně rychle se rozvíjí. Co platí dnes, vůbec nemusí platit za rok. Spousta Čechů si myslí, že se tady žije jako v „předminulém století“ a že lidé nemají co jíst – to teda není vůbec pravda. Je to stejné, jako smýšlení o Čechách na Západě.
15. – 17. leden 2010 – Víkendovka pro Romy ze Starozagorské machaly
Téma podle knihy: BOSCO, Teresio. Don Bosko. 2. nezměněné vyd.: Řím, 1990. s. 258 – 263.
„Hej, to uvidíte, je to tam super, mají tam džagy (stolní fotbálek), kulečník, posilovnu, tříkolku, hřiště…, to je tam, jak tam žije otec Petr a Tidit.“ Tohle křičí na celé kolo jeden ze starších Romů, který již navštívil naše středisko v Kazanlaku. Ano je to tak, nastal den velké akce. Všichni natěšení a v počtu čtrnácti kluků nasedají v pátek k večeru do aut a vyrážejí na jejich druhou velkou akci svého života (první byl třídenní letní tábor v roce 2009). Přijíždějí k nám do Kazanlaku, avšak vysedají na vlakovém nádraží, kde potkávají samotného Dona Boska, který jim předává medailonek Panny Marie a vypráví jim, že vlastní jedno středisko na Valdoku, kde si spousta dětí hrává každý den, kde se směje, kde se učí, modlí… A pokud budou mít zájem, tak prý můžou přijít. To se samozřejmě odrazí v bouřlivém souhlasu a chtějí tam být co nejdřív. Jenže Don Bosko potřebuje nějaké potvrzení od jejich kněze, který by mu o nich podal nějakou zprávu a aby věděl, kam jdou jeho chovanci. Proto nyní dostávám na starost 14 kluků, kteří mají neuvěřitelně mnoho energie, a mám s nimi jít k jednomu klášteru, kde na nás čeká jejich kněz a dá nám potvrzení k odchodu na Valdoko. Krásná idea, ale to asi neznáte Romy. Po prvních patnácti metrech jsem je ztratil a hledal po náměstí. Zůstali mi pouze 3 a to pouze z toho důvodu, že jsem je pevně držel za bundy. No co už, nezbývalo mi, než se pomodlit k Panně Marii ať se všichni v pořádku dostanou do centra. Když jsem tam přišel, tak už tam zbytek byl. Někteří náhodně proběhli kolem kostela, takže našli Jardu (toho jejich kněze s potvrzením), dva z kluků už v Kazanlaku byli, takže k nám trefili, ale nenašli toho svého kněze… (pro informaci neznalým – v Kazanlaku žije asi 80 000 lidí – žádná vesnička).
To je jenom tak pro zasmání na úvod, jak se tu občas žije. Jinak jsme spolu prožívali krásný víkend plný her, modlitby a úsměvů. Tématem víkendovky byl Michal Magone a dobrá příprava na smrt. Kdo neví, kdo Michal Magone byl, tak si musí přečíst Dona Boska a pak pochopí i to, proč jsme začínali na nádraží a proč zrovna příprava na smrt. I když to pochopíte, tak možná nepochopíte, proč zrovna on. To je z toho důvodu, že i on byl chudý, že byl velký darebák…, ale nakonec se dostal do nebe. V neděli ráno jsme zjistili, že Michal Magone nám nechal na zemi odkaz, díky kterému se můžeme dostat do nebe. To všechno bylo velmi krásné, avšak mělo to jeden neuvěřitelný problém, celá zpráva byla zašifrovaná. Po jejím vyluštění jsme však zjistili, že nás odkazuje pouze na místo, kde by ta zpráva měla být uložena. Ihned po vyběhnutí na další místo jsme zprávu našli celkem rychle, avšak byla ještě hůře zašifrovaná než ta první. V ní bylo, že Michal měl podezření, že na tomto místě by mohl každý nalézt jeho návod na to, jak se dostat do nebe, a proto jej přemístil na jiné místo. Takto jsme cestovali po více stanovištích a na každém byla nějaká šifra uložená v obálce. V každé obálce však bylo ještě nějaké písmenko. Když jsme se dostali až téměř ke konci, tak jsme nalezli sv. Petra, který po nás chtěl heslo pro vstup přes nebeskou bránu. Tady nám došlo, že asi potřebujeme sestavit ta písmenka z každé obálky v jedno slovo. Seděli jsme nad tím asi 10 minut a pořád nás nic nenapadalo. Až najednou někdo řekl, že vedlejší skupinka má jiná písmenka a že to možná máme složit dohromady. A přesně to byl klíč pro vstup do nebe. Klíčem byl nápis Michal Magone. Sv. Petr nás pustil a my jsme mohli hledat poslední zadání. Po jeho nalezení jsme otevřeli truhlici, kde se nacházely čokolády pro každého z nás a jeden dopis. Tento dopis psal samotný Michal a byl v něm návod, jak se dostat do nebe. Na závěr bylo dopsáno, že i když jsou čokolády sladké, tak zdaleka nedosahují sladkosti nebe.
Tak zase další krásná akce za námi a už se těším na jejich největší akci – tou bude letní tábor na pět dnů. I když jsou tito kluci občas velmi temperamentní a zbrklí, tak jsou stejně super a jsem s nimi moc rád .
19. leden 2010 – Stručný popis jedné z hlavních věcí, které tady dělám
Téměř na všech akcích dostávám za úkol kompletní přípravu her. Zajisté si spousta z vás říká – co je to za dobrovolnou službu, když si tam hraje – hru dokážu vymyslet i já, budeme si házet a pak chvilku běhat za balónem. Pro neznalé uvádím jeden příklad zadání, které mi bylo předloženo před jednou víkendovkou :
Délka hry by měla být 2 hodiny. Udělej ji tak, aby nebylo možné podvádět (zkuste si vymyslet hru, u které se nedá podvádět – i obyčejné hození kostkou se dá zašvindlovat). Musí mít motivaci a být zapasovaná do kompletního programu. Měly by být vytvořeny týmy, ale závěr musí skočit tak, že jedna skupinka potřebuje druhou. Nesmí být složitá – aby ji pochopili. Pokud to půjde, tak jenom v našem areálu. Pokud to půjde, tak využít všechny prvky (běhání, tvoření, myšlení). Pokud možno, aby pracovala celá skupinka a ne jenom jeden a druzí se dívali. Vystihni téma příprava na smrt, ale nemluv o smrti přímo, protože jsou pověrčiví. Měla by to být nějaká hitovka, protože je to závěrečná hra. Hlavně to musí být perfektně nachystané a všem kněžím a animátorům řekneš, co mají přesně dělat (to je z toho důvodu, že je to závěrečná hra, která se na tomto setkání hraje v neděli dopoledne, a já jsem v tento čas v Gabrovu, takže se nikdy závěrečné hry osobně neúčastním a doplňující dotazy přes telefon nejdou, protože jsem tam na mši svaté). I když se tohle všechno krásně vymyslí, tak potřebuji někoho, kdo mi to převede do Bulharštiny, protože ještě neumím natolik dobře, aby to bylo v pořádku. Tak to by bylo k zadání – teď zkuste něco vymyslet – občas je to opravdu sranda.
Ještě jedna ze zajímavostí, která mě tu z počátku udivovala, ale už dávno jsem si na to zvyknul. Většina Bulharů i Romů je velmi bázlivá a mají strach ze všeho možného (např.: Venku prší, nemusíš do školy, protože budeš nemocný. Pokud padal sníh, tak k nám někteří mládežníci nepřijeli, protože by se určitě vybourali. Nesmíš stavět iglů, protože v novinách psali, že tak někdo umřel…, takových případů je spousta) – většinou nejsou z řad dětí, ale mládežníků – 15 – 20 let. Dále jsou extrémně pověrčiví (pokud něčemu věří, tak jim to těžko vyvrátíte). S tím strachem je to možná ještě horší u dospělých. Velmi málo chodí do hor, protože se bojí hadů, medvědů… Nevím, čím to přesně je, ale nejspíš to má historický podtext. Bulharsko bylo vždy pod něčí nadvládou a lidé dříve žili neustále ve strachu – možná proto je to ještě dnes nevědomky předáváno i do dnešní mladé generace. Samozřejmě to není u všech, ale je jich spousta.
