Čím to je, že jste tak klidný?
Čeká vás opravdu těžkej život a některé z vás možná i nejvyšší oběť. Jestli chcete, můžete klidně včas odejít a zařídit si život jinak, nikdo vám nic nebude vyčítat.
Postava P. Václava Dvořáka v dalším díle knihy „Mohli jiní, mohly jiné ...“
Monsignor VÁCLAV DVOŘÁK
v knize Čím to je, že jste tak klidný? (KN 2008):
S maminkou jsme v neděli chodili do kostela a doma se občas modlili, ale žili jsme tak středně katolicky a já v mládí spíš hodně světsky. Ale mým spolužákem z bechyňské obecné školy a kamarádem byl chlapec, který byl synovcem pana děkana Kocába a bydlel u něho. Sestra pana děkana totiž měla sedm dětí a byla chudá a tak některé z nich on bral k sobě. S tím klukem jsem začal chodit na faru. A pan děkan si mě oblíbil a já mu každý den v sedm hodin chodil ministrovat. Pak mi jeho maminka dala kafe a buchtu a šel jsem s ním do školy. Pan děkan byl prostý člověk, ale nám klukům rozuměl, rozmlouval s námi a hrával s námi fotbal nebo ping-pong.
Taky jsem se hodně kamarádil s kaplanem. Měl ohromné rádio a my jsme ho k němu často chodili poslouchat.
Moje další studia ovlivnil pan děkan. Když jsme byli v páté třídě a měli se rozhodovat co dál, pan děkan navrhl, abychom já i jeho synovec šli studovat na gymnázium. Byli jsme přijati do primy. Na obecné škole jsem byl jako školák asi ještě dobrý, ale na gymplu mě to nějak moc nebavilo. Prolézal jsem jen taktak. Měl jsem už svoje zájmy a stýkal jsem se s řadou kluků a holek.
Táta byl pečlivý, upřímný, poctivý a čestný. A od nás dětí žádal, abychom byli také takoví. Když jsem se pak stal skautem a udělal jsem někdy nějakou chybu, tak mi říkával: „Prosím tě, to jsi skaut? Tohle bys přece neměl dělat“. Vždycky, když jsem špatně prospíval, byl z toho smutný a povídal mi: „Ale vždyť jsi to chtěl. Dal ses na vojnu, musíš bojovat!“ Ale já jsem byl takový pitomec, že jsem nebojoval.
Později do okolí Bechyně začaly jezdit různé skautské družiny a s nimi často i kněží. Jedna tábořila u Lužnice a vedl ji pater Klement. Ten člověk mě neuvěřitelně nadchl. Dokázal si s klukama hrát, dělal s nimi různé skopičiny, ale uměl je také usměrnit. Prostě s nimi žil a oni ho strašně brali. Říkal jsem si: „Tohle je přesně ono, tohle potřebujeme“. Když pak před oktávou skončily prázdniny, rázně jsem se rozhodl: „Budu jako pater Klement, budu kněz pro skauty.“ A během oktávy jsem se přihlásil do semináře.
…Od deseti let jsem byl skautem… Brzy jsem se vypracoval až na vůdce oddílu…. Pro mládež v dnešní době není skaut tolik v oblibě. Dnešní doba vychovává k přehnanému individualismu. Skaut prostě nemůže být individualista, musí mít odvahu žít ve společenství. Skaut pomáhá chlapci dozrát v muže…. Skautské desatero je v podstatě jinak srovnané Desatero Božích přikázání… Skaut mě osobně dal řád a sebeovládání. Slíbil jsem, že budu čestný, statečný a poctivý a snažím se to zachovávat až do konce svého života. Myslím, že kdyby dnešní mladí kněží měli aspoň nějakou skautskou výchovu, tak by byli otužilejší. Oni toho někteří dnes mnoho nevydrží a kolikrát bys nevěřil, jak si to ještě ulehčují. Škoda mluvit.
Ve škole jsem dával klukům najevo, že budu pracovat s mládeží, a oni to schvalovali. Ale třeba profesor Vančata, který nás učil češtinu a filozofii si kvůli tomu ze mne dělal různé srandičky. Já jsem pak napsal i celou závěrečnou slohovou práci o tom, že chci být knězem mezi mládeží, a on si mě dost dobíral. „Prosím tě, zrovna ty že chceš kázat dušičkám na hřbitově?“ Ale takové zesměšňování mě ještě víc utvrdilo v mém rozhodnutí. Odolal jsem i rozumně a laskavě míněným radám. Dost lidí i kantorů mi říkalo: „Jsi hezkej kluk. Nebylo by lepší, aby ses oženil, měl pořádnou rodinu, děti?“ Ale já stál na svém.
Řekl jsem si: Když to můžou zvládnout ostatní, tak já snad taky. Já jsem pořádně netušil, co kněžství a snášení celibátu bude obnášet, ani jsem se o to vlastně nezajímal. Ale od začátku jsem věděl, že si člověk přitom prostě musí pár věcí odříct. A na odříkání jsem byl zvyklý.
Rodiče o mém rozhodnutí dlouho nevěděli. Až před maturitou nám ve škole dali formuláře, které jsme měli vyplnit a nechat podepsat doma. Jedna kolonka se týkala toho, co budeme dělat po maturitě, a tu jsem nechal volnou. Doma si to táta pročetl, a jelikož byl puntičkář, vynadal mi, proč to nemám vyplněné. Tak jsem tam napsal „studium teologie“. On na to kouknul a dal mi takovou facku, že jsem byl překvapenej. Povídá: „Ty jsi se zbláznil, viď! Na tohle musí jít někdo poctivej a pořádnej. Ale ty seš komediant a nehodíš se na to! Furt někde couráš. Co nejdřív tě vocuď vyhoděj a my budem mít vostudu, že to neuneseme.“ Tehdy když někoho vyhodili ze semináře, tak byla opravdu ostuda. Dneska naopak odchod ze semináře někteří mladí „odpadlíci“ považují skoro za hrdinství. Táta chtěl, abych to vyškrtnul. Věděl, že pořád dělám něco jiného než studium, že chodím z tancovaček pozdě v noci, že chodím do Skautu a do Sokola. A vytýkal mi to. Myslel si zřejmě, že bych měl dělat nějaké normální zaměstnání, nejspíš nějakého úředníčka. Já jsem neříkal nic, byl už jsem rozhodnutý. Samozřejmě dříve jsem chtěl být oficírem, důstojníkem. V Táboře byla ohromná posádka a několik mých spolužáků a kamarádů z Bechyně vstoupilo do armády. A ti vojáci chodili Táborem v útvaru, vepředu vždycky jel nějaký oficír na koni, měli šavle a nárameníky, zkrátka byla to velká paráda a mně se to moc líbilo. Jenže po roce 1938 bylo stejně utrum…
Z budějovického semináře mi napsali, že mě přijímají. Na konci prázdnin jsem si sbalil kufr, počkal, až otec odejde do práce, a odjel jsem do Budějovic do semináře. Když jsem přijel, všickí tam stáli v černém. Jedině já měl světské hadry. Koukali na mne a říkali si: Hele, co tady chce? Ten vypadne co nejdřív. –
Seminář mě zaujal už od prvních dnů. Byli tam výborní kamarádi, výborný duch. Po študiu byl navíc volný čas na sport, a taky na skauting. A navíc začínala duchovní cvičení, která vedli velmi vzdělaní lidé, a taky přednášky, při kterých se přede mnou otvíraly zvláštní vznešené a nepochopitelné oblasti. Byl jsem z toho opravdu unešenej. Nic podobného jsem předtím neslyšel ani nečet. Díky skautské výchově jsem byl na řád a sebeovládání zvyklý. Musíš si prostě umět poručit – když je budíček v pět hodin, tak zkrátka se musíš naučit vstávat v pět. Přes zimu tam občas v noci bylo chladno, tak ses musel občas vzbudit, zacvičit si a pak zase ulehnout. Nebyla tam teplá voda, ale na studenou jsem byl ze skautu taky zvyklý.
V únoru 1948 nastal u nás komunistický převrat. Biskup Hlouch i rektor nám těsně před svěcením říkali: „Hoši, nemůžeme vás do svěcení nutit. Čeká vás opravdu těžkej život a některé z vás možná i nejvyšší oběť. Jestli chcete, můžete klidně včas odejít a zařídit si život jinak, nikdo vám nic nebude vyčítat.“ Nezaváhal nikdo všichni jsme vydrželi. Při volbách jednotné kandidátky v květnu 1948 jsme odevzdali bílé lístky a komunisti se na nás pomalu začali zaměřovat.
Jako vůbec prvního bohoslovce z ročníku a jako vlastně prvního „svého“ kněze mě vysvětil biskup Hlouch 27. června 1948. On byl vysvěcen na biskupa na podzim 1947.
Kardinál Joachim Meisner napsal: „Poznat život a názory Mons. V. Dvořáka znamená nahlédnout do bolestí, úsilí, síly a obětí dvou generací české církve: té, k níž patří, a té, kterou vychovával.
Mons. Václav Dvořák je jedním z kněží, jejichž víra byla zkoušena v komunistickém vězení. Po roce samovazby vydal toto svědectví: „Pane, dávám ti celou svou svobodu. Vezmi si do rukou můj život a udělej, co chceš“. Poté, jak sám říká, se jeho víra stala jistotou. Dožil se 87 roků, zemřel 30.7. 2008.
