Čistotě nesvědčí strohá, mrazivá a samotářská atmosféra
„Ježíš o čistotě mnoho nemluvil. Především prožíval svůj vztah lásky ke svému Otci i k lidem."
(Luigi Ricceri)
Z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
Koncilový dekret Perfectae caritatis – o přizpůsobené obnově řeholního života vypočítává mezi prostředky k udržení a znásobení čistoty:
důvěru v pomoc Boží spojenou s nedůvěrou k vlastním slabým silám – což je vlastně pokora,
soustavné pěstování askeze, která bude spočívat především v angažování se pro službu druhým,
rodinnou atmosféru ve společenství, v níž je plno vzájemné lásky a používání různých přirozených prostředků.
Čistotě nesvědčí strohá, mrazivá a samotářská atmosféra.
Osamělému člověku je čistota břemenem. Bratrské prostředí plné radosti je naopak nejvhodnějším prostředím.
Čistota nesmí být nikdy odvratem od života, amputací, zřeknutím se lásky a lidského projevu. Naopak nás musí otevírat stále více lidskému společenství. Knězi říkáme – pater – otec. Kněz nebo zasvěcená osoba se zříká sexu a manželství pro větší příležitost sloužit druhým. Ovšem je k tomu potřeba zralosti lidské, psychologické a citové.
Tak náročný program se nedá uskutečnit bez poctivého duchovního života, plného živé víry a důvěry v Pána.
Hlavní představený salesiánů Luigi Ricceri
v okružním listu Vivere oggi la castitá consecrata, n.285/1977 píše:
„Ježíš o čistotě mnoho nemluvil. Především prožíval svůj vztah lásky ke svému Otci i k lidem. Čím budeme rozhodnější a pevnější v zaměření našeho povolání, tím opravdovější a silnější bude naše láska ve službě Otci a hochům a tím méně problémů budeme mít se zachováním čistoty. Naše čistota bude přirozeným vyzařováním naší lásky… Salesián si nevolí čistotu samu o sobě. Volí si Ježíše Krista (který jako první si vyvolil jeho) a službu ostatním pro jeho království.
„Zasvěcená osoba má otevřenou náruč pro všechny a odmítá obejmout jedinou družku, kterou by si mohl vybrat, aby byl schopen přijímat všechny, kdo k němu přijdou hledat pomoc v nouzi.
„Vše co oslabuje nebo omezuje v nás pastorační lásku, ohrožuje čistotu a činí ji pozvolna tíživou a nepohodlnou. Pokud nám Bůh dá salesiány horlivé, budeme mít salesiány zářivě čisté. A budeme mít též salesiány vnitřně silné, odhodlané odmítnout zlo, tj. schopné překonat, když to bude nutné, nesnadné a choulostivé situace. Naše práce nás přivádí do kontaktu se světem, který nám připravuje hojnost pokušení… Co umožní salesiánovi, aby se uchoval čistým? Vnitřní síla jeho lásky k Bohu a k jinochům. Právě tak jako ženatý muž, obklopený neustále špatnými příklady a svody, zůstává věrný ženě, kterou si vyvolil, tou měrou, jakou ji skutečně miluje.
„Zralá a pevná čistota je až na konci dlouhé cesty. Láska a odříkání se navzájem doplňují. Odříkání osvobozuje tím, že vytváří prostor pro lásku a láska zase podporuje odříkání. K opravdové zralosti a svobodě dochází jen neustálým cvičením se v sebekontrole a sebedarování.
Kompendium katechismu katolické církve o čistotě říká v článku 488: „Čistota je pozitivní začlenění sexuality v lidské osobě. Sexualita se stává opravdu lidskou, když je spravedlivě zapojena do vztahu mezi osobami. Čistota je mravní ctnost, Boží dar, milost a plod Ducha Svatého.“
Článek 489: „Čistota zahrnuje schopnost sebeovládání, jako výraz lidské svobody zaměřené na darování sebe sama. Vyžaduje celistvou a trvalou výchovu, která se provádí postupně v jednotlivých údobích růstu.“
Článek 490: „K dispozici je mnoho prostředků, které napomáhají žít v čistotě: Boží milost, pomoc svátostí, modlitba, sebepoznání, cvičení v odříkání přizpůsobené různým situacím a uskutečňování mravních ctností, zvláště ctnosti mírnosti, která směřuje k tomu, aby rozum ovládal vášně.“
Článek 491: „Všichni jsou podle vzoru Kristovy čistoty povoláni vést život v čistotě podle vlastního životního stavu: někteří v panenství nebo zasvěceném celibátu, jež představují vynikající způsob, jak se oddat snadněji nerozděleným srdcem Bohu. Jiní, jsou-li ženatí nebo vdané, uskutečňují manželskou čistotu, nejsou-li ženatí nebo vdané, žijí čistotu ve zdrženlivosti.“
„Naše čistota není statický poklad, který bychom jednoho krásného dne plně získali a pak už jen uchovávali a chránili. Je to hodnota, kterou musíme neustále získávat v měnících se situacích a okolnostech… Čistotu nezískáváme jednou provždy. Má své chvíle pokoje i zkoušek Je to dar, který je pro lidskou slabost křehký a zranitelný a žádá od nás každodenní snahu o věrnost. (Stanovy 79).
Don Bosco nejvíce varoval před zahálkou a naopak velice doporučoval rodinnou pohodu ve společenství.
„Svěžest duše se hodnotí podle vření ideálů. Uvadá duše, která propadá rozčarování.“ (Teolog Congar).
