Co prožívá dobrovolník po návratu?

Ondřeji, kde jsi přesně působil a s jakými dětmi jsi pracoval?

Pracoval jsem v jižní Indii, ve státě Karnataka a ještě přesněji ve městě, které se jmenovalo Hospet. Byl jsem zapojen do salesiánského projektu Anti child labour a nejvíc jsem se setkával s dětmi od 6 do 15ti let, které před příchodem do střediska někde pracovaly. Další skupinou v tomto středisku byly děti, které z různých důvodů nemohly chodit do školy.

V čem vidíš největší přínos tvé dobrovolné služby pro místní děti?

Dobrovolná zahraniční služba je významná v mnoha aspektech. Například se povede zprostředkovat finanční podporu pro konkrétní místa, zlepšit podmínky ve středisku, můžete děti něco naučit nebo doma vzbudit zájem o životní situaci lidí v rozvojových zemích atd. Mně osobně přijde nejdůležitější, že jsem tam s dětmi mohl sdílet část jejich života a snažil jsem se o to, aby se cítily dobře. Někdo tam byl jenom pro ně a kvůli nim.

Co naopak dala dobrovolná služba tobě?

Pokoru a spoustu podnětů k přemýšlení.

Jak jsi prožíval návrat do ČR? Zažíval jsi nějaké kulturní šoky z domova?

Příjezd do Čech byl krásný, především setkání s rodinou, přáteli a dalšími blízkými lidmi. Mile a hodně silně mě překvapilo, když jsme cestou z letiště zastavili na benzínové pumpě a paní prodavačka na mě promluvila česky. Od rodičů mě čeština nepřekvapila, ale od neznámé osoby jsem to vůbec nečekal, a tak už jsem byl doma. První dny jsem byl taky nesvůj, člověk si musí zvyknout na jiný styl komunikace, nezájem a možná i trochu zvláštní pocit samoty.

Chybí ti indické děti? Chtěl by ses za nimi znovu vydat?

Indické děti mi chybí. Ale vždycky, když se ten smutek začíná rozjíždět, tak si vzpomenu na okamžiky, kdy jsem jich měl až nad hlavu a je to zase dobrý. Do Indie bych se určitě rád vrátil, na ta místa kde jsem prožil nějaký čas, chtěl bych vidět, jak bude vypadat středisko Don Bosco Hospet a navíc se třeba potkat s někým známým, to by byla nádhera.