INDIE - Cyril Vojtěšek - 2. dopis - Indie II
Zdravím Vás z Indie!
Ani se mi tomu nechce věřit, ale mám za sebou už čtvrt roku v této podivuhodné zemi. Když mě v týdnu čtvrtletních zkoušek otec Rajesh našel jeden večer bezmocně sedět ve tmě před kopírkou (právě vypadl proud a rozmýšlel jsem, jestli ještě kolegové zapnou generátor nebo mám jít spát), komentoval to slovy: „Cyril, I am happy to see you tired. It means that you work hard.“ Netvrdím, že pracuji tvrdě, ale je pravda, zde mám pořád co dělat, a tak mi tu čas utíká opravdu velmi rychle.
Od doby, kdy jsem psal poslední dopis, se ale přeci jen něco změnilo. Už mě jen tak něco nepřekvapí, a tak už se příliš nedivím, když na silnici potkám slona nebo opici. I když se zde pořád něco děje, tak jsem si zvykl na pravidelný režim (dopoledne škola, odpoledne doučování) a dokonce jsem se začal těšit na neděli, kdy mám většinou volno. Na začátku října jsme měli prázdniny, kdy jsem se poprvé vydal za hranice našeho okresu. Byly to jen čtyři dny, ale zjistil jsem, že kousek od našeho Golaghatu je úplně jiná Indie. Indie, ve které ženy nosí po městě krátké šortky a anglicky mluví prakticky každý (což byl pro mě docela příjemný šok).
Také už se tolik nebavím, když vidím indický přístup k plánování a realizaci úkolů. Ono je to totiž jiné, když to pozorujete zvenku a když jste toho součástí. Dnes například byly prázdniny, tak jsem chtěl zařídit spoustu věcí. Už ráno jsem pochopil, že se mi to nepodaří. V půl šesté na mě bouchal otec Dilip, jestli s ním můžu jet hned po mši do jedné z vesnic udělat nějaké fotky. Na místo jsme dorazili s půlhodinovým zpožděním, ale přesto jsme tam byli první. Za další tři čtvrtě hodinu už tam byli všichni, tak jsme začali fotit. Trochu se nám to ale protáhlo (zhruba o dvě hodiny), a tak jsme se místo na snídani, vrátili na oběd. Jelikož už ale vím, že když se jede něco zařídit ráno, bývá to na celé dopoledne, a když se jede po obědě, bývá to na celý zbytek dne, byl jsem připraven a nijak mě to nevyvedlo z míry. Stejně tak už vím, že přestože mi otec Dilip už potřetí sám od sebe slíbil, že mě jednou v noci vezme podívat se na divoké slony, jak chodí vesničanům „sklízet“ rýžová pole, pokud se o to nezačnu sám hlásit, nikdy se to neuskuteční.
No a v naší škole Jivon Jyoty jsem nakonec dostal výuku angličtiny, a tak mám zhruba ještě měsíc na to, abych svoje žáky něco naučil a aby zvládli závěrečné zkoušky, které je čekají na začátku prosince. To samé platí pro kluky z internátu. Ti by měli v nejbližší době přinést čtvrtletní vysvědčení, které netrpělivě očekávám, protože to bude tak trochu i moje vysvědčení (každé odpoledne jim pomáhám se studiem).
Indické dění je tak i nadále pestré. I když už mě zde jen tak něco nerozhází, nikdy nemůžu s jistotou vědět, co mě během dne potká nebo nepotká. Pořád se zde ale mám na co těšit, a to je důležité. Dobré věci, které mě tu potkávají, zatím převažují nad těmi špatnými, tak doufám, že to tak vydrží co nejdéle.
Více o mně najdete na mém blogu www.rokvindii.cz, fotky jsou na http://picasaweb.google.com/
