INDIE - Michaela Rybová -  Tak jsme v Indii

Adjjanahalli je středisko pro rizikovou mládež, chlapce, kteří žili na ulici a byli odkázáni pouze sami na sebe. Momentálně je tu 120 chlapců ve věku od 5 do 17 let, vypadají maličcí. Nevím, zda to je tím, co si prožily nebo obecně nižším vzrůstem Indů. Kolem 75 dětí navštěvuje klacickou školu. Ostatní děti se učí tu ve středisku, kde jsou zaměstnaní učitelé z okolí. O toto středisko se stará 6 salesiánů a 10 zaměstnanců.

Kamenná čtvercová budova střediska je větší než na obrázku. Kolem ní je spousta různých hřišt, pobíhajících dětí, stromů a valounovitých skal. Nepůsobí tak studeně jako na obrázku. Když se blížíme ke středisku děti se sbíhají kolem vozu a s jásavím pokřikem: anty, anty se sbíhají kolem nás. Myslím, že to bude tady dobré (: Naše batohy mizí mezi děti, které je i přes jejich tíhu berou na ramena a stoupají s námi po schodech směrem k našemu pokoji.

Náš pokoj:

Prostorná místnost s betonovou podlahou a 2 metry vysokou obezdívkou, dvě postele, dva stoly a jedna železná skříň. Otec nám ještě ukazuje koupelnu se záchodem, kterou by evropan zhodnotil spíše jako záchod s kohoutkem a kýblem. Pokoj je pěkně prosvětlený, se 4 okny. Dvě na chodbu a dvě ven, k nichž jedno okno je rozbité, tak snad nám nebude v zimě zima.

Po hodně pálivém obědě jsme měly siestu. V 19 hodin byla mše. Po tmě jsme se dostavily do kaple a usedly na zem do tureckého sedu mezi otce. Mše byla v angličtině a pouze pro komunitu. Mile až vesele na mě působylo pozdravení pokoje, kdy si jednotlivci nepodávají ruce, ale sepnou ruce k nebi a klaní se na sebe jednotlivě.

Dopolední schůzka s direktorem, který je i náš supervizor byla velmi náročná.

Před obědem si některé děti hrály venku. Naši přitomnost ihned zaregistrovaly a snažily se nás zapojit do jejich her. Andy odvedly na fotbal a mě si nechaly na volejbale. Měla jsem radost. Záhy se však ukázalo, že pokud nepinkám jenom bagrem jsem divná a tak mě raději poslaly hrát s jinými dětmi ping-pong. Později jsem se dozvěděla, že Andy si vedla podobně. V ping-pongu jsem ale proti nim byla mistr a to je bavilo. Snažily se mě porazit. Pár chlapců nás zavedlo do pokoje a ukázalo nám svůj poklad. Chovají si na pokoji dva malé potkany a jednu myš, kterou mají za ocas přivázanou, aby jim neutekla. Nebudu lhát, když jsem to viděla, docela mě to vyděsilo, ale před klukama jsem se tvářila, jako že to je teda velmi zajímavé. Bylo mě líto jak jich, tak i kluků.  Bylo vidět, že by tak chtěli mít někoho pro sebe. Měli pro ně domeček a samou radostí je hladili po zádech.

Vzadu za střediskem jsou dva vlci (Singari a Bangari) a jedna velká černá doga (Rony). Hned vedle nich je další klícka, ve které bydlí jedna opička. Přes den tyto zvířata přebývají ve svých příbytcích, ale navečer chodí ven a toulají  se po středisku zase až do rána. Za hřištěm je malý chlívek s prasetem domácím. Je docela čistotný, narůžovělý a chlupatý.

Teď opět nejede eletrika. Rozsvítily jsme svíce. Mě ještě čeká koupel. Stoupnu si do kbelíku, do druhého si napustím vodu a tou se potom za pomocí nádobky polívám.

Dnes ráno jsme byly po snídani na internetu. Děti měly školu. Neustále se ozýval monotoní zpěv z jejich učebem. Učí se totiž vše mechanicky na zpamět

Před obědem jsme se šly s Andy podívat na opičku. Cestou jsme to vzaly přes kuchyn, protože je to kratší. Prima a Nagama – kuchařky – a jedna mladá dívka, která většinou přebírá rýži – nás zastavily. Bohužel ani jedna žena neumí ani slovo anglicky. Jedna z nich nás hned chytla za ruku a než jsme se nadály, začala mě na ruku tlačit dva modré náramky. Bohužel byly hodně úzké, tak byl celý proces silně bolestivý. Než jsme stačily vysvětlit, že musíme jít na oběd, chytly nás za ruku a už jsme je rychlým krokem následovaly. Všechny jsme se praštěně smály a úzkou cestičkou pochodovaly k Primě domů. Paní prima a ta druhá paní začaly snášet všechny šperky a květiny z okolí. Bylo to jako v modním salónu. Jedna vytáhla hřeben a už nám na hlavě vznikaly indické účesy zdobené květy. Závěrem sme se všichni pochválily a my spěchaly na oběd. Nebyly jsme si moc jisté s jakým úspěchem jsme se setkaly u otců, ale ty ženy to rozhodně bavilo.

Večer si s námi přišla popovídat Sindu, místní zdravotní sestra. Dobře se nám s ní povídá. Prohlížela si fotky a vyptávala se na naší zemi a jak to u nás vypadá. Bylo to milé.

Přes den zatím hrajeme s dětmi hry, volejbal a basketbal. Také jsme zjistily, že místní ženské náramky nejsou na tyto hry moc vhodné. PS: Krysy jsou vyhubeny, je to dobry!!!