INDIE - Michaela Rybová -  Návštěva v Hospedu a Hampi

Vzadu jsme seděly my dvě s Andy, Savia a Regina (2 řádové sestry). Přišly na sraz v barevném pandžábí (byla sem překvapená, protože vždy chodí v meruňkově zbarveném stejnokroji a závoji). Sedím na maličkém místě mezi Andy a sestrou Savií. V nepohodlném posedu si představuji, že jedem pouze do Magadi. Vidina 8 hodin nás zmáhá ještě víc. Řidič nejede nejpomaleji. V průběhu cesty nelze usnout na delší dobu. Hrbolatá hliněná cesta, která zážitek z jízdy umocňuje vždy, když nás při nárazu vymrští do výše, ze které většinou dopadáme někomu na klín či obdržíme náraz o střechu do hlavy.

Po pár křečích v končetínách, nárazech a minutách štastného spánku jsme dorazili do Hospetu. Bylo brzo ráno a my dostaly vlastní pokojíček. Byla v něm sprcha – sice tekla jen studená, ale byla to sprcha.   

Po snídani jsme potkaly Ondřeje a Pavla. Provedli nás po celém komplexu Makalo Mane – chovají tu spoustu krásných krav, mají obrovské fotbalové hřiště. Ukazují mám jak vypadají po měcíčním herním maratonu bez bot jejich nohy. Nejkrásnější je obrovský palmový háj. Kluci nás seznamují s dětmi, které neustále proudí kolem nás do školy. Je vidět, že je místní děti mají rádi..

Kluci šli učit a my s Andy vzhůru do města. Na trhu jsme navštívily krejčí a obchodníky s látkami. Vybírám si hnědou látku na pandžábí s oranžově vyšívanými vzory a zelenou látku na sukni se zlatým spodním lemem. Chvíli čekáme na krejčího, který si precizně odebere míry. Se slibem, že vše bude zítra ráno hotovo odcházíme.

Dostaly jsme dobrou zprávu, kluci dostali o den volna navíc. Vyrážíme do Hampi už dnes večer.    

Cesta nočním Hospetem, pryč od všeho.Oddychli jsme si. Přece jenom to byly 3 týdny práce od rána do večera bez jediného dne volna. Hlavně jsme za celou dobu pořádně neopustily brány Ajjanahalli. Náhle jsem cítila takový vnitřní klid.

Ubytování v malém hotýlku (vše je myšleno na indické poměry) se sprchou a záchodem, společnost nám dělá růžovobílý směšně vypadající sádrový králík. Večeře se podává na terase (na střeše). Spěšně vybíráme z jídelníčku. Největší favorité jsou evropská jídla, mezi nimi jsou samozdřejmě hranolky (žluto hnědé – tuk je tu zřejmě od minulé sezóny- ale chutná nám vše). Jeden přes druhého chrlíme zážitky, užíváme si klidu, popíjíme mango juice a pozorujem nakupující turisty. Je jich tu spousta. V Indii jsme zatím nepotkali moc bílých lidí, proto nám to teď připadá divné.

Na snídani jsme si dali krosan v prodejně lahůdek pro turisty a vzhůru zpět do Hospetu. Musíme vyzvednout nové šaty.

Zpět v Hampi. Šaty se krejčíkům moc povedli, pouze pochybujem o jejich životnosti. Přemýšlíme kam se vydat. Nakonec vítězí chrám opičího boha Hanumána na druhé straně řeky. Sedíme u přívozu a čekáme na kocábku.. Seznámili jsme se tam s mužem, co hraje na flétnu a při tom tančí kobry. Vyprávěl nám o svém životě. V tom nás vyrušil křik. Kobry utíkaly ze zavřených košů ven. Muž přiskočil a jako akrobat se je pokoušel chytit. Byla to vskutku komická situace. Pokračujeme dál, převáží nás přes řeku. Pěšina, která vede od řeky nebyla moc pěkná. Obloha se opět černá, proto volíme dopravu rikšou. Je to 7 kilometrů. Řidič bere sebou syna, který nám dělá průvodce. Zastaví nám pod horou Anegondi na jejímž vrcholu je Hanumanův chrám. Odtud jdeme  vzhůru po dlouhých prudkých schodech. Pověst vypráví, že těch 600 schodů stavěl  po hmatu slepý poutník třicet let.

Chrám bohyně Lakshmi. Leží v džungli, u něj je veliké jezero s lekníny. Zvoní na požehnání. Chlapec nás vede dovnitř. Myslela jsem si, že se budem jen tak dívat. Sádhu zapaluje koření, všichni si vezmou teplo do dlaní a podladí jím obličej. Je řada na nás. Musíme taky. Každému podává průhledné krystalky – nazývají se prasád. Přemýšlím, co to jen může být. Každý si svou hrst vhodí do úst. Cukr to je. Voda, dostanu do rukou naběračku vody – všichni část vypijí a zbytek utřou do vlasů. Červeným práškem (rumělkou) nám označí čela a závěrem žádá peníze. Loučíme se s tímto místem a ujíždíme rykšou na poslední loďku, která nás dnes může převést na druhý břeh.

Přichází poslední den našeho výletu a stále je toho tu spoustu k vidění. Navštěvujem Virúpákšův chrám, zasvěcený bohu Šivovi.

Naše další cesta vede k Vitthalovu chrámu. Je zasvěcený bohu Višnovy a jeho avatárům (podobám, ve kterých se opakovaně vracel na zem). Pochází z 16. století. Tento skvost kamenického umění je zapsaný do seznamu světového dědictví. Přichází tma, my poněkud znaveni, ale štasni opouštíme Hampi. Myslím, že se ještě vrátíme. Rikša je plná lidí – sedíme v zadu. Na předních dvou sedadlech se tísní 4 indové. Nevím jak se tam mohou vejít či zda cestou nevypadnout.

Hospet je už ponořený ve tmě, na hliněné silnici se řinou proudy špinavé vody. Osvětlují je světla z krámků stojících podél cesty. Odjíždíme autobusem, kterému se nechce vyjet z města a proto neustále stojí nedaleko Hospetu.

Příjezd do Bangalore je v 8 hodin večer – po 12-ti hodinovém zpoždění.

Do Magadi jedeme autobusem. Opět je plný pasažerů, vepředu hraje hlasitě bollywoodský film a lidé co sedí v okolí, nás po očku pozorují. Po příjezdu nám kluci běží naproti, chytají nás za ruce, smějí se a povídají jeden přes druhého. Jo, je to fajn tu zase být.