KONGO - Markéta Lengálová - 4. dopis - Počtvrté z Konga - kobylky, Vánoce a krize
Poprvé do nového roku zdravím všechny do všech koutů světa!
Tak nám začala sezóna kobylek. A protože kluci by se po smažených kobylkách utloukli (a taky že se dají za dobré peníze prodat), pořádají denně učiněné kobylčí hony. Místní potravní řetězec vypadá asi takto: termiti letí na světlo, za termity letí kobylky, za kobylkami kluci, za kluky aspiranti, ať okamžitě slezou z té střechy, a za aspiranty já, jestli by mě prosím nemohli všichni nechat v klidu spát. Ona je totiž hned vedle mého pokoje lampa a v oknech mříže, po kterých se tak dobře šplhá na střechu. A kobylčí hon, to není tichá ani snadná záležitost. Kobylkám se na pánev nechce, tak skáčou o život, a kluci s mírným zpožděním kopírují jejich pohyb, což na plechové střeše způsobuje zvuky připomínající hurakán doprovázený vášnivými výkřiky radosti či zklamání. Ale už jsem si sehnala špunty do uší.
Společně s obdobím dešťů se prudce ochladilo, tedy asi tak na dvacet stupňů, takže všichni svorně kašleme a smrkáme.
Jak vypadají Vánoce v Africe. Vánoce v Africe jsou teplé a slunečné, stromeček se nezdobí, o to víc jsou však zdobené všudypřítomné betlémy. Naše děti pár dní před Vánoci vyráběly ručně z hlíny figurky do betléma, okolí jesliček se ozdobilo banánovníkovými listy a pak se Marii sklánějící se nad robátkem v plenčičkách za hlavu pověsily blikající žárovky a zářící baňky. V Kongu se Ježíšek rodí do plně elektrifikované stáje. Štědrý večer se neslaví, respektive slaví se půlnoční mší a oslava je až pětadvacátého. Ale já jsem se přeci jen českého Štědrého dne nechtěla tak úplně vzdát a tak jsem celý den držela půst, což místním přišlo dost komické, zvlášť když jsem se jim snažila vysvětlit, že to je proto, abych večer viděla zlaté prasátko. Ovšem vrchol večera přišel, když jsem po večeři házela střevícem, abych zjistila, jestli se v tomto roce vdám. No nevdám. Ale aspoň jsem pobavila salesiány.
Oni jsou tady s těmi oslavami vůbec celí zpoždění, protože ani Silvestr se tak neslaví, jako spíš Nový rok. To se po ulicích, kde se normálně houfy otrhaných a ušmudlaných dětí honí za kutálející se pneumatikou, procházeli malé princezny a malí pánové v oblecích a kravatách…a taky opilí policisté a vojáci se samopaly, což člověka přece jen trochu znejistí.
Někde mezi třetím a čtvrtým měsícem pobytu tady jsem si diagnostikovala dobrovolnickou krizi. V Kongu dobrovolník pracuje i bydlí v centru společně s kluky, takže není rozdíl mezi „být doma“ a „být v práci“. Když je všechno v pohodě, jsou kluci moc fajn a jsem pořád doma. Jenomže ono není pořád všechno v pohodě, vždycky se najde někdo, kdo je uražený, kdo se dožaduje tužky a papíru v deset večer, kdo je naštvaný, že jsem mu ještě nedala vytištěnou fotku, že jsem mu zakázala být v knihovně, protože se pral…a to jsem pak od rána do noci v práci. Když se pak člověk zrovna pořád neusmívá, je mu vyčteno, že ke komunitní večeři tahá pracovní problémy. Pak si ještě na vlastní kůži zažijete, že v Africe slovo holky nemá zdaleka takovou váhu jako slovo kluka, což jsem já, zhýčkaná víceméně emancipovanou Evropou, nesla tedy dost špatně. A už se to sype. Před Vánocemi přijdou zkoušky ve škole, takže zjistíte, jak velké nic uvízlo v hlavě vašich žáčků.
Zkrátka, po třech, čtyřech měsících jsem měla pocit, že si musím odpočinout, že jsem utahaná a nedoceněná a schází mi vnější impulsy, které by mě znovu nastartovaly. A tak jsem polevila. Přestala jsem trávit svůj volný čas s kluky a nechodila jsem s nimi večer na motlitby. Nicméně na mém utahání a nedocenění se nic nezlepšilo. Nedá se nic dělat, zatnout zuby a vrátit se do původního pracovního tempa, překonat se a po pracovním dni si jít navečer sednout ven za kluky, i když už mi za celý den lezou na nervy, a po večeři na motlitbu a večerní slůvko. A ejhle, krize zmizela. Ty vnější impulsy, které jsem tolik potřebovala, nebyly samozřejmě nic jiného než kluci. Jestli něco způsobuje, že nejsem pořád jenom v práci, ale někdy taky doma, tak jsou to kluci, když se jim věnuju i ve svém volném čase. Poučení a praktické důsledky pro budoucí dobrovolníky? J Don Bosco věděl, co říká…a Pavel Kuchař taky, ještě teď si vzpomínám, jak nám na víkendu v Ostravě vykládal, že chodil hrát s kluky o přestávkách ve škole fotbal. Kluci to ocení. A když vidíte, že někdo ocení vaši práci, je to přesně ten vnější impuls, který je potřeba, když má dobrovolník nezbytnou krizi.
Mějte se a opatrujte se
Markéta
PS do Indie: Já bydlím s Jonatánem a Amálkou, mají osm noh a jsme opravdoví přátelé J. Někdy když mám Konga fakt plný zuby, jdu si dát sprchu a na zdi uvidím známou přívětivou tvář (teda spíš známou hlavohruď), hned mi srdce poskočí J.
