KONGO - Markéta Lengálová - 6. dopis - Jambo sana!

Jak se zdá, Afrika si pro mě přichystala celou řadu běžných i
exotických nemocí (když jsem si po prvním měsíci v Kongu, když ze mě
začaly padat kalhoty, jak jsem zhubla, a kdy mě domorodci utěšovali
tím, že to je takový africký křest, myslela, že mám nejhorší za sebou,
škaredě jsem se spletla), kterou tedy zatím úspěšně přežívám (a taky
úspěšně přežiju, mami) hlavně díky péči mama Annie, belgické
volontárii, která se v Bakanja centre stará o bezplatnou ordinaci.
Nicméně jak Africe dochází škála nemocí, krátí se i dny mého konžského
pobytu, a tak už mi nezbývá než měsíc mezi mými milými malými
černoušky.

V březnu jsme měli tu čest, že nás návštěvou poctili moji rodiče a
sestra. Přiletěli do Zambie a při přechodu zambijsko-konžských hranic
jsme se ujistili, že svou špatnou až hrůzu nahánějící pověst mají
právem. Rozdíl mezi konžskou a zambijsou stranou hranic je obrovský,
ve prospěch té zambijské, v Kongu vládne chaos, špína a úplatky, jaký
šok, když se vynoříte z druhé strany a narazíte na spořádané kanceláře
zambijských úředníků.  Přes všechen hraniční kolotoč jsme se nakonec
všichni ocitli na jedné straně hranic a zamířili k nám do Bakanja
centre. Kluci byli ze skupiny bělochů spíš vyjevení, zato salesiáni
byli nadšení především ze slivovice, kterou naši přivezli.

Na začátku dubna ředitel komunity kvůli dlouhodobým neshodám propustil
ze dne na den kuchaře a hospodyni. Což se ukázalo jako dost
neprozíravý krok, jelikož v důsledku toho neměli spolubratři nejen co
jíst ale ani co na sebe. A tak, protože mě maminka vychovala jako
děvče praktické, postavila jsem se ke sporáku a chopila se naší
salesiánské domácnosti. Naučila jsem se, jak správně po konžsku
připravit mnou tolikrát proklínanou rybu na rajčatech, jak se dusí
sombe, lenga lenga a různé jiné listy od sebe laikem nerozeznatelné. A
nastala éra českých polívek. Fazolačka se zelňačkou prošly s
breptáním, česnečka neprošla, ne že by si salesiáni troufli říct, že
to není dobré, oni mi vždycky jenom oznámili, že je to příliš české.
Jako nejlepšístrategie se nakonec ukázalo Osmaž cibuli, zalij to
horkou vodou a nahaž tam co nejvíc zbytků, povař a rozmixuj, výsledná
barva by měla být někde ve škále hnědá - červená - oranžová - žlutá -
zelená. Modrá je nežádoucí. Napak když jim něco chutnalo, zeptali se
mě, jak se to jmenuje, aby to mohli tlumočit Ivetě, která na podzim
zamíří do Konga jako šesté pokračování úspěšné řady českých
dobrovolnic v Lubumbashi. Žemlovka třeba prošla na sto procent.

V roce 2011 slaví salesiáni stoleté výročí příchodu prvních
salesiánských misionářů do Demokratické republiky Kongo. Oslavy začaly
už v listopadu slavnostní čtyřhodinovou mší za přítomnosti biskupa a v
jejich rámci k nám do Lubumbashi v dubnu zavítal hlavní přestavený
salesiánů Pascal Chaves. Kluci se na devátého nástupce Dona Bosca
hrozně těšili a připravili si pro něj tradiční tanec limba. V pátek
22. dubna se v Cité des Jeunes, velkého učiliště kousek od našeho
centra, sešly všechny salesiánské školy z Lubumbashi a okolí k
rozpravě s Pascalem Chavesem, tanci a zpěvu na jeho počest. Celá
slavnost se nesla v duchu přátelského setkání, k jehož atmosféře
přispívala i ta správná africká spontánnost všech svěřenců i sveřenkyň
salesiánů i salesiánek, s nimž šijí všichni čerti, jakmile někdo někde
pustí hudbu či začne vyluzovat zvuky hudbě alespoň podobné. V neděli
se pak ještě všichni sešli na slavnostní mši, kterou hlavní
představený sloužil v mexické poitalštěné francouzštině.

Spolu s křesťanskou komunitou celého světa jsme samozřejmě oslavili
Velikonoce. Na Květnou neděli jsem měla to štěstí, že jsem byla zrovna
mimo město ve vesničce Kasenga, asi 300km na sever od Lubumbashi. Mše
byla sice celá v místním jazyce kibemba, ale katedrála (rozuměj takový
větší kostelík s plechovou střechou) byla naplněná slavnostně
oblečenými dopělými a spoustou dětí, kteří přišli všichni s palmovou
ratolestí v ruce vítat Ježíše v Jeruzalémě. Všichni mávali těmi
ratolestmi nad hlavou a pěkně po africku juchali a pištěli a radovali
se, jenom ta divná běloška s foťákem v ruce je, myslím, jaksi
rozptylovala. Mši na Zelený čtvrtek sloužil u nás v Bakanja centre
otec Erik. Velký sál byl nascpaný k prasknutí nejen našimi kluky, ale
i kluky z Magone, učiliště kousek od Baknja, a Bakanja ville, centra,
kam děti z ulice míří nejdřív. Náš sbor na mši trénoval dlouho dopředu
a nutno říct, že se to vyplatilo, mše byla moc pěkná. Na Bílou sobotu
jsme se všichni vydali do kostela kousek od našeho centra. V noci za
svitu desítek a stovek svíček v kostele s plechovou střechou a
naivistickými obrázky Krista na zdech, kde pod stropem přelétávali
netopýři, nám o té noci Ježíšova vzkříšení křtili kluky. Ale ten
nejnapínavější moment nastal před evangeliem, kdy se měly tři Marie
vydat k Ježíšovu hrobu. A když kněz oznámil to velké tajemství, že v
tom hrobě fakt není, propukl celý kostel v pištění, juchání, křik,
místy zpěv a vůbec takovou radost, že je to pravda, že opravdu vstal z
mrtvých, že ani nevadilo, že se mše protáhla skoro na pět hodin. Po
půlnoci jsme se všichni doklopotali do postelí a ráno jsme se zase
odklopotali zpátky, protože byla Velikonoční neděle a naši čerstvě
pokřtení kluci měli první svaté přijímání. Při mši se také křtilo
několik desítek miminek a batolat, takže se mše opět protáhla přes
čtyři hodiny.

Ve škole nám minulý týden začaly zkoušky a tak zjišťujeme, že ta
celoroční dřina ve třídách i na individuálním doučování přecijen k
něčemu byla. Prvňačci, kterým se na začátku školního roku dostala
poprvé do ruky tužka, píšou věty, šesťáci se chystají opustit naši
základní školu a vydat se někam dál do některého ze salesiánských
učilišť.
A tak se stalo, že mi z mé dobrovolné služby zbývá poslední měsíc a mé
spoludobrovolnici Tine poslední dva týdny. V průběhu července a srpna
se vůbec velká část naší komunity rozjede do různých koutů země a už
se nikdy nesejde. Dobrovolníci odjedou domů aspiranti se stanou
prenovici, stážisti začnou studium teologie, bratři odejdou do jiných
center a otce Eduarda, největší podporu nás dvou dobrovolnic, poslal
provinciál kamsi do buše doprostřed ničeho zakládat nové salesiánské
dílo.
Loučení to bude těžké, nicméně je ještě přecijen daleko a tak zase
zpátky do práce.

Do blížící se Evropy i ostatního světa zdraví

Markéta