Měl rád legraci, bylo s ním dobře
P. Vojtěch Basovník byl vězněn ve Valdicích a na Tmavém dole ve Rtýni v Podkrkonoší. Zde dostal otravu krve po injekci nedbale sterilizovanou jehlou, byl převezen v těžkém stavu do nemocnice v Jičíně ...
Z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
Ve dvacátých letech minulého století byl v Polešovicích u Uherského Hradiště výborný kaplan. V té době se začalo probouzet české salesiánské dílo. Z různých míst republiky přijelo během dvou let 1924-1925 do italské Perosy přes čtyřicet chlapců. Polešovický kaplan P. Suchánek tam poslal v roce 1925 tři své ministranty. Nejstarší Josef Vandík měl patnáct, Vojtěch Basovník měl třináct a František Míša měl dvanáct.
Perosa je malé městečko v italském Piemontu, nedaleko Turína. Nad městečkem se zvedají hory do výšky 1800 metrů. Přijíždějící hoši prakticky nevěděli nic ani o Donu Boskovi ani o salesiánech.
Otec Míša, mezi námi známý více pod jménem Dominus, v jedné vzpomínce napsal: „O salesiánech jsem nevěděl nic. Když jsem v roce 1925 uslyšel, že někteří moji spolužáci odjíždějí do Itálie, svedla mě exotika. Také jsem zatoužil dostat se do ciziny, k moři, do Alp, do země, kde rostou pomeranče a kdovíco ještě.“
Se stejnými představami tam odjížděl jeho spolužák Vojtěch Basovník. V Perose je přivítal první český salesián Ignác Stuchlý. Když Vojtěch poznal život salesiánů, zatoužil stát se také salesiánem. V sedmnácti složil první sliby. Byl poslán do Říma studovat filosofii. Když získal licenciát, začal studovat v Turínu teologii. Na kněze byl vysvěcen v roce 1939. Měl 27 roků.
Vrátil se do vlasti a začal vyučovat filosofii a teologii. Litoměřický biskup, salesián Štěpán Trochta, pozdější kardinál, pozval salesiány do své diecéze a nabídl jim opuštěný cisterciácký klášter v Oseku u Duchcova. Zdejší oblast byla bez duchovní správy, protože kněží z pohraničí byli vysídleni do Německa. Salesiáni otevřeli v Oseku teologické učiliště a s bohoslovci, kterých bylo kolem třiceti, začali evangelizaci zdejšího kraje obnovou bohoslužeb, výukou náboženství na školách a otevíráním středisek mládeže na farách v Teplicích, Duchcově, Oseku, Bílině, Litvínově a v okolních vesnicích.
S otcem Vojtěchem a s Edou Hrbatým jsme jezdili každý čtvrtek učit náboženství do lázeňského města Bíliny a v sobotu a v neděli jsme měli otevřeno na faře středisko mládeže. Vojtěch se věnoval přípravám konvertitů na křest a běžné farní pastoraci. Nezapřel v sobě slováckou povahu, dovedl si všechny získávat humorem, veselostí a dobrotou.
V roce 1950 začala pro otce Vojtěcha křížová cesta. Toho roku byly zlikvidovány všechny řeholní domy v celé republice a řeholníci byli buď pozavíráni nebo rozesláni do různých pracovních táborů. Otec Basovník pokračoval v pracovním táboře v tajné výuce a přípravě bohoslovců. Jeho činnost neunikla pozornosti tajné bezpečnosti. Spolu s několika bohoslovci byl zatčen a za tuto činnost, která byla hodnocena jako protistátní podvracení republiky, byl odsouzen na pět roků do vězení.
Byl vězněn ve Valdicích a na Tmavém dole ve Rtýni v Podkrkonoší. Zde dostal otravu krve po injekci nedbale sterilizovanou jehlou, byl převezen v těžkém stavu do nemocnice v Jičíně, kde za velkých bolestí dne 17. března 1955 zemřel. Byl pochován na vězeňském hřbitově ve Valdicích. Měl 43 roků.
Vojtěchův spoluvězeň P. Antonín Huvar vydal o jeho posledních dnech následující svědectví v knize Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel od historika Vojtěcha Vlčka:
„V době mého pobytu na marodce na Tmaváku jsem ho viděl, jak umíral na otravu krve. Léčil ho ryšavý doktor Fruhwirth a medik ze Slovenska, jemuž jsme říkali Lajoš. Jeden i druhý se domnívali, že všechno dělají řádně. Ale pokud se nemýlím, zavinila zánět u otce Vojtěcha nevyvařená injekční stříkačka, kterou mu vrážel medik na rozkaz doktora Fruhwirtha asi kvůli ischiasu do stehna. Brzy nastala strašná krize. Ležel na světničce spolu s několika jinak postiženými mukly a svíjel se ve strašných bolestech. Hned při první návštěvě mi bylo jasné, že jde o otravu. Byl jsem při tom, jak mu doktor Fruhwirth ošetřoval onu strašnou ránu po stříkačce, tak širokou, že by skryla celé plnicí pero, svaly kolem modraly a byly tak vodnaté, že se zdálo, jako by pod nimi nebyly kosti.. Zúčastnil jsem se také jedné z operací, kdy mu z rány vybírali hnis. Místo aby ho poslali do nemocnice, prováděli operační zákroky v hrozné špíně v lágru. Doktor mu mačkal zanícené místo, z něhož vytekl vždy po několika dnech pořádný kýbl hnisu. Bylo to opravdu mučednictví, když mu lékař ošetřoval jakýmsi balzámem tu strašnou ránu. Přitom se mu tak hrozně vysmíval, že pod křížem Krista nemohl být výsměch a rouhání horší. Protože P. Vojtěch nemohl bolest vydržet, svíjel se, naříkal a prosil o nějaký utěšující prostředek. Tu mu strčil lékař v mé přítomnosti kus dřeva do úst mezi zuby, aby ho nepokousal… Jeho několikrát opakovaná prosba, aby ho poslali do nemocnice, jim sloužila jen k dalšímu výsměchu. Musel být tak dlouho v zaštěnicované světničce dřevěného baráku ve Rtýni, až se už ani nezvedl a každý věděl při pohledu na něj, že je zle a pozdě. Už modral celý ve tváři i po celém těle. Nemohl už chudák ani mluvit a náčelník a bachaři měli pořád dost času. A tolikrát jsme slyšeli „dobré slovo našich dobrodinců“: „O jednu mrchu méně“. Pak ho konečně odvezli z lágru do Valdic, kde nastal rychlý konec. Jen s lítostí jsme ho doprovázeli, s bolestí jsme čekali na zprávy o něm a se zaťatými pěstmi jsme vyslechli výrok, že je mrtev. V hrůze nám nic jiného nezbývalo.“ V roce 1969 bylo získáno povolení k exhumaci a za účasti spolubratrů a biskupa Štěpána Trochty byly jeho pozůstatky pohřbeny do kněžského hrobu v jeho rodišti na polešovickém hřbitově.
Jeden z jeho žáků bohoslovců vzpomíná na něj následovně:
„Pocházel z vínorodého Slovácka a měl všechny vlastnosti ušlechtilých lidí toho kraje. Byl ohnivý, temperamentní, veselý, upřímný. Nejvíce se mu protivila pohodlnost, neupřímnost a faleš. V jednání byl přímý, spravedlivý, ale velice citlivý. Základy duchovního života mu předala matka. Jeho zbožnost byla srdečná, radostná a opravdová. Všude rád obětavě pracoval, dovedl práci vidět, nikdo mu ji nemusel ukládat. Byl velice vzdělaný, ale dovedl se dobře bavit i s malými dětmi. Dovedl chápat potřeby druhých a podle toho je dovedl vést. Měl rád legraci, bylo s ním dobře. Mnoho pro nás znamenal. Byl velkou nadějí církve i naší provincie. Patří mezi hrdiny.“
Emeritní provinciál jezuitů Otec Pavlík o něm prohlásil ve vatikánském rozhlase, že by měl být prohlášen za blahoslaveného.
Otec Vojtěch Basovník se narodil 14.8.1912 v Polešovicích a zemřel ve vězení 17.3.1955 ve Valdicích.
