Nikdy neříkej nikdy!
Přes překážky k indickým dětem aneb jak se Jakub do Indie dostal
Nikdy jsem neletěl dopravním letadlem. Nikdy jsem neopustil Evropu. Nikdy jsem nebyl déle pryč od domova než pět týdnů. Nikdy jsem nebyl dlouhodobě vystaven extrémním vedrům a nikdy neleželo tolik zodpovědnosti na mých bedrech. Ale už možná za měsíc se vše změní. Vyrážím na severovýchod Indie a náplní mé dobrovolné služby bude věnovat se dětem, ať už ve škole či v hravých aktivitách po ní. A těším se! Srdce je sice naplněno všemožnými obavami, které se paradoxně až tak nesoustředí na strach z neznámé cizí kultury, zdravotních rizik či odříznutí od vlasti, nýbrž spíše na očekávanou psychickou zátěž, jednání s mnoha cizími lidmi a vysokou míru samostatnosti. Věřím však, že pokud vše pokorně odevzdám do Božích rukou, všechno dopadne tak, jak má.
S Boží pomocí jsem už prožil skvělou přípravu na dobrovolnou službu, vnitřně se znatelně posunul a do kolonky úžasných osob přidal hned vícero jmen. Poznal jsem taky dobré srdce mnoha lidí okolo, kteří se rozhodli mě finančně podpořit, jako příklad stačí uvést věřící naší farnosti, kteří svým štědrým darem pokryjí koupi drahé letenky. Jsem vám všem nesmírně vděčný a doufám, že mé působení v Indii pomůže aspoň pár místním dětem, ať už po stránce vzdělání, nebo po stránce lidské.
A tak v průběhu čekání na víza a vyřizování všelijakých praktických věcí si občas najdu i čas dozvědět se něco více o této daleké zemi, její historii, filozofii, způsobu myšlení tamějších lidí a nevycházím z údivu, jak nesmírně bohatá a prastará indická kultura je. Při procházení zápisků a fotek dobrovolníků působících na stejném místě, na které jsem vyslán i já, se mi před očima pomalu vytváří čím dál tím ostřejší obraz mé dobrovolné služby, a i přes všechny obavy a strachy mohu s upřímným srdcem říci, že se opravdu těším.
Jakub Honěk
