Novinář, který se stal knězem
Když mi bylo devatenáct, zaklepal jsem na dveře radia Twist a řekl: Dobrý den, chtěl bych u vás pracovat. – Oni se usmáli a ani nevím proč, dali mi šanci.
Z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
V listopadovém čísle Katolického týdeníku roku 2007 byl rozhovor s řeholníkem a básníkem Karolem LOVAŠEM, bývalým slovenským novinářem a úspěšným moderátorem slovenského radia Twist. Narodil se v Trnavě, má 31 roků, vydal několik knih a dokončuje studium teologie na Karlově univerzitě v Praze. Žije v premonstrátském klášteře v Želivě. Říká:
„Asi od čtyř let jsem ministroval a hodně času trávil na faře. V tom věku jsem toužil stát se knězem. Bylo to krásné období, ke kterému se rád ve vzpomínkách vracím.
Když mi bylo devatenáct, zaklepal jsem na dveře radia Twist a řekl: Dobrý den, chtěl bych u vás pracovat. – Oni se usmáli a ani nevím proč, dali mi šanci. Postupně jsem se dostal k vysoké politice. Byla to hra. Hrál jsem si s politiky jako na šachovnici. Byl jsem mladý a odvážný.
Přesto jsem se nikdy nesnažil bořit za sebou mosty. Hledal jsem pravdu. Později jsem pochopil, že jsem byl také pořád jenom figurkou v rukou někoho. A až v klášteře jsem si uvědomil, že neexistuje pravda s výjimkou té, kterou nazýváme Bůh.
Zpětně si uvědomuji, že nebylo normální, abych já, devatenáctiletý kluk, dělal to, co jsem dělal. To svědčí o úrovni politiky a politiků nejen na Slovensku. Novináři jsou nesporně obrazem politiků. Může slepý vést slepého?
Už bych se nechtěl vrátit k novinařině. Našel jsem své štěstí. Své ANO každý den opakuji. Nicméně podobně to funguje i v manželství. Nestačí říct u oltáře Ano, ale je třeba ho každodenně potvrzovat i ve svém životě.
Měl jsem období, kdy jsem musel přehodnocovat svou víru. V jistém období jsem „zavřel“ Pána Boha do dolní zásuvky psacího stolu. A trvalo mi delší čas, než jsem pochopil, že když zásuvku otevřu, nevyjde z ní strašidlo. To asi souviselo s představou Boha, se kterou se má generace střetávala v dětství. Starý pán s bičíkem, který čeká na každý náš přešlap a chybu. Ale on je ve skutečnosti jeden velký „marnotratný“ otec. Miluji ho. A děkuji mu, že mi dal sílu otevřít tu zásuvku.
Bez kritických otázek či pochybností bychom asi těžko mohli hovořit o víře. Uvěřit neznamená přestat se ptát. Ptám se ho často. A dostávám i odpovědi.
Tady v Čechách že říká, že na Slovensku jsou plné kostely prázdných lidí. Do určité míry je toto tvrzení pravdivé. Poznal jsem však českou realitu a čím dál častěji děkuji Pánu Bohu za náš tradicionalismus. Za hasiče u Božího hrobu, za biřmovance, ze kterých většina po biřmování odloží Pána Boha až do svatby na vedlejší kolej. Uvědomuji si totiž, že tito mají možnost jednoho dne kam a hlavně ke Komu se vrátit. Na rozdíl od lidí, kteří se s Bohem nikdy nesetkali.
Už jsem si zvykl na život v želivském klášteře. A jsem moc rád. Klášter je jedna z cest k Bohu. Šťastný člověk, který dokáže dělat dobro, bez toho, aby si to uvědomoval, nebo na to potřeboval různé předpisy a normy. My, co žijeme v klášterech, nejsme vůbec hrdinové, jak se může zdát, ale jsme velcí slaboši. A Boha potřebujeme o mnoho více než kdokoliv jiný, nad koho se často povyšujeme.
Lidé si často myslí, že my v klášterech nemusíme zápasit o Boží milost, o pokoj v duši. Jak moc se mýlí. Žádný klášter není nebe. V tom je boží spravedlnost. Jinak by všichni lidé byli v klášterech a nikdo by se nechtěl trápit v životě.“
Obětavost
Staneš se požehnáním společenství i lidu Božího, jestliže budeš umět a jestliže budeš chtít obětovat své síly a schopnosti povolání, které ti Bůh dal. Svatý Pavel ve Skutcích apoštolů říká: „A nyní mě to uvnitř všechno žene k tomu, abych šel do Jeruzaléma. Co mě tam potká, nevím. Jen od města k městu mi Duch svatý dosvědčuje a říká, že mě čekají pouta a soužení. Ale můj život nemá vůbec pro mne cenu, když jde o to, abych dokončil svůj běh a úkol, který jsem přijal od Pána Ježíše Krista: vydávat svědectví pro evangelium o Boží milosti“. /Sk 20,22n/.
Kdo se zasvětil Bohu, přestal patřit sobě. Je studnou, z níž mají právo všichni pít, je hvězdou všechno osvěcující.
V obětavosti se musíš začít cvičit ještě dnes. Zachovávej denní řád. Měj v rozvrhu čas pro modlitbu a duchovní četbu, poctivě studuj. Snášej nepříjemné lidi, nevybírej si v jídle, zřekni se občas svého přání nebo svého názoru.
Nemysli si však, že život oběti je šedý život, trpký a nesnesitelný. Když se stoupá na horu, bývá výstup náročný a únavný. Ale nahoře najdeš výborný vzduch, ojedinělý rozhled, pocit klidu, modré nebe.
Svatý Jan Vianney říká, že život obětovaný pro Krista je kalich, jehož prvé krůpěje jsou hořké, ale ostatní mají nebeskou chuť a přinášejí potěšení od Boha.
Bez kříže není možné následovat ukřižovaného Ježíše.
Svatý Augustin říká, že když se měl narodit Ježíš, zvolil si za ochránce a živitele dělníka. Aby pohasla pýcha modré krve, narodil se v Betlémě, v nejmenším ze všech judských měst, aby se nikdo nevychloubal přednostmi svého rodiště. A i když celý vesmír dosvědčuje jeho věčné panování, nechtěl být od lidí nazýván králem, aby byl učitelem pokory těm nešťastným, které od něho odloučila pýcha. Snášel hlad a žízeň, ač sám je pokrm všech hladových, nápoj všech žíznících. Unavoval se chůzí, ač sám je naše cesta do nebe. Před těmi, kteří ho uráželi, stál jako hluchý a němý, ač tolika němým a hluchým vrátil sluch a němým řeč. Byl spoután, ač sám láme okovy hříchů. Podstoupil muka kříže, ač sám odvrací od nás muka věčná. Umřel, ač je křisitel mrtvých.“
U Ježíše prověřuj svou obětavost.
