ZAMBIE - Kristýna Botková - 1. dopis - Poprvé ze Zambie
Po měsíčním pobytu zdravím poprvé z City of Hope v Lusace. Jaro nám tu pomalu přechází v období dešťů a školní rok už je v plném proudu.
City of Hope se nachází na samém kraji Lusaky, bydlí tu trvale asi 40 děvčat, ale do školy sem dochází na 400 dětí z okolí. Má pracovní náplň se i po měsíci spíš rýsuje. Vzhledem k tomu, že neučím ve škole, ale věnuji se holkám v jejich volném čase, a kromě toho mi tu tak nějak přirozeně byla svěřena role vrchního výtvarníka (mám už za sebou výzdobu dobrovolnických domků a v nejbližších dnech se chci pustit do práce na malbách v naší hale, která slouží k nejrůznějším účelům), nemám pevný rozvrh hodin. Na jednu stranu je příjemné, že si mohu sama vybrat, čemu se chci věnovat, na druhou stranu je to organizačně náročnější. Jedinou fixní částí mého týdenního rozvrhu jsou tři hodiny francouzštiny, a odpolední povinnosti společné všem dobrovolníkům: doučování matematiky (a to si nedělám srandu, dokonce i JÁ učím matematiku. Když jsem zjistila, že ještě dokážu vynásobit dva zlomky a vypočítat objem kvádru, dostala jsem na starosti sedmou třídu), a večerní study time, kdy holkám pomáháme s domácími úkoly a různými problémy, na které při studiu narazí.
První fází, kterou jsem si tu měla projít, a na kterou nás v Caglieru pečlivě připravovali, byl kulturní šok. Stále na něj čekám. Otázkou je, jestli opravdu můžete zažít ŠOK, když máte tolik podrobných informací od hromady bývalých dobrovolníků, kteří už místa, kam jste se vypravili, navštívili před vámi. Jasně, v Česku jsem nikdy nemusela čekat na odjezd autobusu až do chvíle, než se naplní, nestávalo se mi denně, že by mě o ruku požádal úplně neznámý člověk, nemusela jsem na každé světelné křižovatce čelit davu žebrajících dětí, a při přecházení silnice se tak často nebála o svůj život. Tohle všechno jsou pro mě zcela nové zkušenosti, nicméně zatím celkem předvídatelné. Žádný velký šok mi nezpůsobily.
Pak má následovat stav euforie a intenzivního pracovního nasazení. Musím přiznat, že i po měsíci mám ještě chvíle, kdy se prostě jen tak zastavím uprostřed nějaké činnosti, protože si najednou uvědomím, kde jsem: v Africe, Zambii, Lusace. A nestačím se divit, jak jsem se tady ocitla. Ještě stále je to nový pocit – a snažím se užívat si ho, dokud ho ještě dokážu plně vnímat.
Po necelých dvou týdnech práce na výzdobě dobrovolnických domků, kdy jsem skutečně vstávala v šest ráno (tak jsem se na tu práci těšila), teď mírně stagnuji a už mě to přestává bavit. Snažím se rozjet tu s holkami něco jako menší výtvarnou a rukodělnou dílničku, naučit je vyrábět šperky, šít a tkát. Ale jde to zoufale pomalu – ostatně jako všechno tady.
Jsme tu totiž spoutáni všudypřítomnou a neporazitelnou mocí zambian time. Místní lidé moudře došli k závěru, že čas je jedna z věcí, kterou člověk nikdy neovládne. Proto tu marně budete hledat jízdní řády, čekat, že na konci vyučovací hodiny zazvoní (ono teda nakonec zazvoní, ale nikdy nevíte kdy) a byli byste naivní, kdybyste na schůzku, kterou jste si domluvili na sedm, přišli dřív než v osm.
A tohle všechno jsou pro mě docela nové věci, na které si budu muset postupně zvykat, věci, které přirozeně patří k téhle počáteční fázi, ať už se jí říká jakkoliv.
