Čtvrtý přípravný víkend Cagliero - Víkend duchovní obnovy
Equilibristicky pojatý článek o duchovní obnově v rámci přípravných víkendů Cagliero perem Jindry Kačera.
Protože jsme minulý caglierovský víkend dostali parádní psychickou masáž s tématem, že není na světě lepší země, než Bulharsko (více o tom v článku od Kristýny), tak jsme se všichni těšili, že uvidíme Cvrčka, přesněji Petra Cvrkala, ředitele komunity v Bulharsku. Předchází ho pověst rovnající se téměř legendě, která vypráví o jeho originální osobnosti a nevšedním humoru. Uznáte jistě, že víkend duchovní obnovy pod vedením takového muže je neskutečně lákává představa.
Fotogalerie zde.
Nejdřív nás však čekala cesta do Kaliště. Později jsme se víceméně všichni shodli, že příště by se měl víkend dělat u Cvrčka v Bulharsku, protože je tam ta cestě přece jenom přímější a zhruba stejně dlouhá. Nicméně za útrapy cestování nás čekala odměna v podobě vyhřátého příjemného domečku uprostřed nádherně zasněžené (přesněji lehkým sněhovým popraškem poprášené) Vysočiny. Pak už jsem osobně poznal Cvrčka. Sotva jsme prohodili pár slov o tom, jak si vede Kometa (bídně, ale to sem nepatří), tak nás Cvrček seznámil s tím, že víkend duchovní obnovy spočívá v tom, že budeme nejdřív celý den mlčet. Samozřejmě jsme dostali svobodně na výběr, ale nedalo se odmítnout. Vlastně to byla celkem zajímavá změna umožňující skutečně hluboký duchovní zážitek, jen Cvrčkova legendární vtipnost tak jaksi nemohl vyniknout.
Nedrželi jsme však žádného bobříka mlčení. Sice jsme nemluvili mezi sebou, namísto pozdravu jsme se usmáli, ale modlitby se samozřejmě pronášeli nahlas a v případě nutnosti předat či získat nějakou informaci se dalo šeptat nebo zajít někam bokem. Jinak nás ovšem během příštích 24 hodin čekala příjemná duchovní cesta, v níž nás vedle předčítání pasáží z Bible Cvrček učil, jak je důležité umět odpustit těm, kteří nám v životě ublížili. Zaznělo mnoho moudrého, ale já osobně jsem si z toho vybral větu, že někdy snadněji odpouštíme Hitlerovi či italské mafii, než blízkému člověku, s nímž sdílíme byt a on třeba neumývá včas nebo správně nádobí.
V přestávkách mezi jídlem a společným setkáním jsme si mohli individuálně číst nebo se v duchu zamyslet. Člověk by až nevěřil, jak to dokáže být osvěžující, když jeden den v tomhle uspěchaném světě věnuje namísto plnění povinností nebo jiné neustálé horečné činnosti, klidu, rozjímání a meditaci.
Silentium (ticho) skončilo sobotní večerní mší. Chvíli nám trvalo, než jsme zase našli řeč, ale brzy se náš kolektiv stal opět tak veselým a výřečným, jako byl dříve. Večer pak nastal STOP-TIME, čili takové zastavení v polovině našich caglierovských víkendů, každý už ví, kam pojede, pokud pojede, případně že pojede příští rok. Zjistili jsme, že mnohým z nás se za těch pár měsíců dost změnily preference, ale hlavně se vyjádřila Olga velmi negativně o Bulharsku a o Ostravě, což pro ni mělo mít fatální následky. Ukázalo se, že ostravská i bulharská klika jsou mezi námi natolik silné, aby si napříště kdokoliv takové výroky rozmyslel. Každopádně jsme si večer konečně mohli popovídat s Cvrčkem, hlavně o Bulharsku, a rozhodně nezklamal. Pak s námi dokonce hrál i Bang! a s potěšením nám děkoval, že jsme ho naučili střílet (alespoň kartama teda).
V noci jsme pak zakončili duchovní obnovu tím, že jsme si po půlhodinách rozepsali „služby“ v kapli, kde jsme měli každý, kdo chtěl, čas a noční klid na osobní adoraci. Olga byla kupodivu napsaná v rozpisu třikrát na nejnepravděpodobnější časy, ale ona se tam nenapsala.
V neděli pak přišel další silný okamžik během mše svaté, během níž každému z nás, kdo odjíždí letos dobrovolničit, Jožka pomazal ruce posvátným olejem. Pravda, králům se mazaly hlavy, ale na té úrovni ještě nejsme. Každý odjíždějící dobrovolník pak zabodl svoji vlaječku na mapě světa do místa, kde bude sloužit. Myslím, že na tento okamžik, v pravdě rozhodující, si v Africe ještě často vzpomenu.
Po organizačních záležitostech a obědě jsme nastoupili opět dlouhou cestu zpět do svých domovů. Ale myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že ta cesta za ten příjemný (a pro mnohé dobrovolníky rozhodující) víkend rozhodně stála.
Napsal budoucí dobrovolník ve Svazijsku Jindra Kačer
