Na Caglieru uděláš si kariéru...
Myšlenka věnovat se dobrovolné práci v cizině mě provázela během téměř celých mých vysokoškolských studií. Studovala jsem etnologii a připadalo mi to jako dobrý způsob, jak vyrazit „na zkušenou“, poznávat na vlastní oči cizí kultury a jejich očima zase sám sebe, a přitom vykonat něco užitečné práce pro druhé.
S možností dobrovolnictví v Latinské Americe jsem se seznámila prostřednictvím misionářů Identes, španělského řádu, spravujícího naši farnost - z jejich úst jsem poprvé vyslechla příběhy velké lidské chudoby, ale také duchovního bohatství kultury, založené na pohostinnosti a otevřenosti. Zatoužila jsem nabídnout svoje schopnosti výměnou za možnost dozvědět se o sobě něco nového a třeba i naučit se být trochu jako oni – ti, které můj kamarád kněz Antonín popsal jako „hebké duše“.
Když jsem loni v září dokončila vysokoškolské studium, zdálo se, že právě teď nastala ta správná chvíle vyrazit na cesty pod křídly misionářů Identes. Tato cesta se však nakonec neukázala schůdnou a tak začalo mé hledání „té pravé“ organizace, která mi pomůže můj sen o dobrovolnictví naplnit. Drahocenný čas mi utíkal a hromada odhozených prospektů narůstala...
Na salesiány a jejich projekt misijního dobrovolnictví Cagliero mě nakonec upozornil můj přítel, který v pražské salesiánské oratoři vede kroužek mládeže. Na internetových stránkách http://archiv.mladez-sdb-cz.sadba.org/cagliero-salesiansky-volontariat/ jsem se dopídila dalších detailů, začala jsem si zjišťovat něco víc o salesiánech a jejich způsobu práce, přečetla jsem komiksový životopis Dona Bosca... nakonec jsem vyplnila webovou přihlášku pro zájemce o dobrovolnictví a se zatajeným dechem ji odeslala.
Těch několik přípravných měsíců, které obnášely osm víkendových setkání a pedagogickou praxi v salesiánské oratoři, mi nejprve připadaly jako nevítané zdržení od vytouženého odjezdu. Nakonec se však zejména tyto víkendové přípravy staly tím nejcennějším přínosem, které mi rozhodnutí právě pro salesiány přineslo. Po osm měsíců jsme se setkávali pod střechami salesiánských komunit na různých místech po Čechách i Moravě, učili jsme se salesiánský model práce s dětmi, dozvídali se mnoho nového o cizích kulturách, bezpečném cestování, pedagogice, duševní hygieně, komunikaci a sdílení, o Bohu, o ostatních zájemcích o dobrovolnictví a hlavně a zejména sami o sobě. Laskavými průvodci a neocenitelnými rádci nám kromě salesiánů byli po celou dobu bývalí dobrovolníci, kteří se již ze služby vrátili a mohli nám tak předat tu nejcennější motivaci – osobní svědectví. Prostřednictvím her, kulturních večerů s ukázkami místních jídel, krojů a zvyků, profesionálně vedených přednášek i osobních rozhovorů nám pomáhali zorientovat se v nabídce dobrovolnických míst, ozřejmit si motivaci, která nás k dobrovolnictví přivedla, reálně zhodnotit svoje schopnosti a rizika služby... zároveň nám ale v okamžicích úzkosti a největších pochybností vždy dokázali vrátit elán a chuť pokračovat v cestě, k níž jsme se rozhodli.
Nyní mě na konci léta čeká vyslání na rok do Mexika, kde se budu v oratoři věnovat dětem, ohroženým v této oblasti zejména vysokou drogovou kriminalitou. Říkat, jak se těším, je celkem zbytečné, stejně jako rozepisovat se o obavách, které každou takovou dalekou cestu nutně provázejí. Zda se mi podaří zúročit svoje schopnosti a přinést lidem na druhé straně Atlantiku co nejvíc užitečného, to spočívá samozřejmě zcela v rukou Božích. Díky Caglieru mě však může hřát u srdce pocit, že jsem dobrou přípravou udělala vše pro to, abych šla úspěchu naproti.
Zdravím a za rok, doufejme, hasta luego!
Dáša Winklerová
