Pátý přípravný víkend Cagliero v Ostravě
Víkend na téma interkultura aneb fazole, borčus a to ostatní
Ačkoli se nás na dubnovém setkání pod ostravskými hradčany sešlo méně než obvykle a v pátek večer to skoro vypadalo, že se spočítáme na prstech jedné (při troše fantazie i druhé) ruky, nakonec jsme se všichni v mexickém duchu popáté shromáždili na přípravném víkendu Cagliera.
Pro počáteční test naší odvahy nás čekala pořádně peprná večeře fazolí na chilli s chilli rýží, a poté jsme plynule odcestovali do Mexika během strhující přednášky bývalé dobrovolnice Jany Georgievové o Mexiku. Nejen že jsme se dozvěděli, jak je severní hranice Mexika (s USA) oblastí s mnoha sociálními problémy, kde žije spousta přistěhovalců, toužících po tom dostat se za hranice USA a splnit si americký sen. Dozvěděli jsme se hlavně spoustu o temperamentu mexičanů, o tom, jak rádi hrají fotbal, vlastní tři základní k životu potřebné předměty – auto, televizi a sošku Panny Marie Guadalupské, a o tom, jací jsou to vyznavači dechovky (ovšem nutno dodat, dechovky pomexicku). Dokonce jsme si i zazpívali, což pro španělštinou netknuté osoby (tedy alespoň pro mne minimálně) nebyl snadný úkol. Po modlitbě, a někteří ještě po několika kolech ping pongu a billiardu, jsme ulehli nabrat síly na sobotní velmi hutný program. Nezbytné housky s fazolemi nás posílily na přednášku Pavla Košáka, lektora Člověka v tísni, který nám povyprávěl o tom, „Co (ne)dělat v odlišné kultuře. Přece jen, kdo by se pořádně nezamyslel, když dostane úkol napsat: Kdo jsem? A potom další úkol: Kdo jsem? A ještě jeden: Kdo jsem? A taky: Kdo jsem? …. Kdo jsem? Je velmi podstatné ujasnit si nejprve otázku své vlastní identity, než se začnu potýkat s odlišnou kulturou. Je určitě jednodušší porozumět druhému, z jiného prostředí, když nejprve sama vím, kdo jsem já, znám sama sebe a svoje dobré a špatné stránky. Dokážu si potom lépe vážit dobrých stránek druhého a chápat jeho slabosti. Je potom také mnohem snazší představit si, jaké odlišnosti mezi námi jsou podmíněné kulturně a zvládnout pocity, které v nás vyvolá situace, kdy se cítíme kvůli těmto odlišnostem špatně, nepatřičně, vystrašeně či jen zvědavě. 
Představte si to: jste člověk neandrtálský. A najednou potkáte Macha, jak se snaží zachránit Šebestovou z jámy na lov mamuta. A ti dva z vás oplátkou za pomoc udělají názornou školní pomůcku. Ale také vám dají najíst, naučí vás jíst příborem, umyjí vás a učešou, obléknou a nechají vás vyspat ve své posteli. A když j
ste tak nadšení, že jste se zbavili rýmy, dokonce se rozhodnete pracovat. Pan neandrtálský to sice bral opravdu s nadšením, ale… koho by nenapadlo, že to může být i dost těžká situace, v momentě kdy se v této situaci, daleko a bez blízkých, ocitneme sám/sama? Jak zvládnout kulturní odlišnost v takové situaci? A jak ji zvládnout natrvalo, když se s odlišnými lidmi setkáváme stále?
A tak jsme si na víkendu hodně povídali o integraci a asimilaci a o tom, jak se my Češi rádi či neradi kamarádíme s cizinci, a co si myslíme o Romech, islámu a školních osnovách. A při setkání s cizinci se také velmi nasmáli, protože jsme zjistili, že ve všem může hrát velikánskou roli láska (která přiměje francouzskou Bulharku k tomu, aby se přestěhovala do Ostravy), jazyk (a to, do jaké míry ho umíme nebo jak jsme my Češi neochotní s cizinci česky mluvit) či borčus v barevné a zalidněné Indii, a spousta jiných nepředvídatelných reakcí lidí, které v novém prostředí potkáváme.
Celá sobota, která se stále dále nesla v atmosféře Mexika a jeho koření a taky slovíček, ke kterým můžu poznamenat jedině No entiendo, vyvrcholila pro velkou většinu z nás plesem, který se, podle ohlasů, opravdu povedl, což ale nemohu posoudit, protože tou dobou jsem již sladce spala. Ráno jsme statečně a i bez pomoci třísek či kolíčků drželi víčka otevřená, a sešli se na modlitbě a rozjímání v kapli. Po snídani jsme se nachystali na mši svatou a pomalu vstřebávali vše, co jsme spolu tento víkend prožili…
FOTOGRAFIE TADY!
