Ve znamení Bulharska
Co se odehrálo na druhém přípravném víkendu dobrovolníků Cagliero v Praze 22. - 24. 11. 2013? Stálo to za to! Jak jinak?
Svědectví dobrovolníků z Bulharské mise
Tak zas po měsíci známé i neznáme tváře, které spojuje úsměv a zapálení pro stejnou věc. Víkend zahajujeme společnou večeří, cinkání lžící o talíře však zaniká ve všudypřítomné nadšené konverzaci. Po večeři nás čekají prezentace o Bulharsku od tří ročních a jednoho měsíčního dobrovolníka. Spousta zážitků, nadšení, zkušeností s dětmi z jiné kultury a jiné mentality, ale i příběhů dětí samotných. „Jednou ke mně přišel jeden klučina a řekl, že mě nenávidí,“ vypráví jeden z dobrovolníků. „Byl to pro mě šok. Tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl. Nevěděl jsem, co se stalo, co tak hrozného jsem tomu klukovi udělal. Naštěstí mi otec Salesián později řekl, že děcka ty tvrdé fráze používají běžně, protože je to to, co často slýchají doma. Význam těch frází často vůbec nekoresponduje s kontextem, v kterém je použijí.“
Na fotkách v prezentaci nesmí chybět oblíbenci i ti největší zlobivci. Samozřejmě jídlo, jazyk, mše, lidé a vše co ke kultuře té země patří. Celou atmosféru bulharského povídání dokresluje bulharská hudba. Při pohledu na obrázky typického bulharského jídla se všem sbíhají sliny a už se těšíme na zítřejší bulharskou večeři. Bulharský večer pomalu končí a je čas, přemístit se do kaple a skončit den s Bohem.
Motivace, která obstojí
Druhý den je ve znamení motivace – základu, který musí mít dobrovolník pevný a který musí obstát ve všech zkouškách, které nás dobrovolníky na naší cestě čekají. Za dopoledne dáváme dohromady seznam motivací, u kterých jsme si jisti, že obstojí (no uvidíme, až tam budem;). Ve skupinkách vymýšlíme i seznam špatných motivací, které pokud jsou důvodem, proč chce člověk být dobrovolníkem v rozvojové zemi, nejsou dostatečné a takový člověk na své cestě být dobrovolník brzy skončí, nebo svou dobrovolnou službu pouze „přežije“, ale jeho činnost nebude mít smysl. Alespoň několik příkladů špatných motivací: dobrovolnictví jako další položka do životopisu, udělat dojem, útěk od problémů a reality, něco si dokázat, dovolená, chtít spasit svět. Všichni se při vymýšlení špatných motivací dobře bavíme a smějeme, a já si bolestně uvědomuji, že takto nás dobrovolníky a důvody, proč jedeme, často vidí společnost. Kolikrát se setkávám s názory, že to je ten člověk, co chce na rok na „dovolenou“ do Afriky. Myslíš si, že tím spasíš svět? No jo, jí to nebavilo ve škole, nebo má ve škole nebo v rodině problémy a tak zdrhá... Jenže málokdo si uvědomuje, že člověk s takovými důvody, proč být dobrovolníkem, by náročnou dobrovolnou službu brzy vzdal, problémy by ho dříve či později dohonily a nemělo by smysl vysílat takové lidi. Asi nikdy jsem nepotkala tolik lidí, kteří touží pomoci svou přítomností v místě, kde je to potřeba. Věnovat svůj čas, schopnosti a hlavně sebe sama lidem a hlavně dětem, které právě nejvíce potřebují někoho, kdo by se jim věnoval a byl s nimi. Nikdo z nás si nemyslí, že spasí svět. Ale pokud pomůžeme zlomku toho světa – pár dětem, s kterými budeme pracovat, vyslechneme je, dáme jim poznat, že jsou důležití, naučíme je něco nového a zvýšíme jejich šance na vlastní budoucnost, pak naše úsilí bude mít smysl.
Kde hledat štěstí?
Po obědě a rozhovorech s členy týmu o nás a našem dobrovolnictví jsme se vydali do města doslova hledat štěstí. Zní to jako vtip, ale našim úkolem bylo opravdu zjistit, kde najdeme štěstí, nebo „alespoň“ co to štěstí je. A od koho jiného se v ulicích Prahy dozvědět, kde najít štěstí, než od všudypřítomných kolemjdoucích. Pro mě osobně bylo těžké se ptát. Pokud jste byli někdy v Praze a znáte tamější mentalitu spěchu a ignorantství na ulicích, tak se jistě dobře vcítíte do mé kůže. Často nám oslovení kolemjdoucí řekli, že nemají čas, aniž by nám dali šanci se zeptat. Párkrát se nám stalo, že po položení takové otázky nás nařknuli z jehovismu či jiného sektářství, a my pak museli pracně vysvětlovat, že po nich ale opravdu nechceme nic jiného, než prostou odpověď na otázku – kde najdeme štěstí? Pro spoustu lidí to bylo těžké, i pro mě by bylo, člověk se obvykle nad touto otázkou nezamýšlí. Ale spousta lidí nám odpověděla ihned, nejčastěji že štěstí je pro ně zdraví, láska, jejich blízcí, rodina, kamarádi, ale byly i exotičtější odpovědi jako že štěstí najdeme v hospodě, na louce (čtyřlístek;) apod.
Když jsme se vymrzlí vrátili se spoustou čekaných i nečekaných míst, kde až bude třeba, můžeme jít zkusit hledat štěstí, měl pěkné povídání o misiích a misiologii se spoustou příběhů a vyprávění salesián Jožka Kopecký. Po mši a výborné bulharské večeři, na které nesměla chybět sladká baklava a slaná banica nás čekalo povídání o východní spiritualitě, přesněji pak hlavně o řeckokatolické církvi a povídání ve skupinkách o naší vlastní víře. Den jsme všichni společně skončili v kapli.
Východní liturgie
Neděle byla stále jako celý víkend ve znamení Bulharska – proto kam jinam jít na mši než k řeckokatolíkům, přesněji k Nejsvětší Trojici. Po ranních instrukcích, že se máme křižovat od hlavy, často, zpívat, pořád a hlavně neolizovat lžičku, zato ale pořádně otevřít pusu, aby se kněz při vhazování těla Kristova měl šanci trefit, jsme vyrazili na mši. Dopoledne bylo kromě mše ve znamení Adopce nablízko – projektu, jehož prostřednictvím lidé mají možnost finančně podpořit myšlenku dobrovolnictví, konkrétního dobrovolníka a pomoci mu tak v jeho cestě dobrovolníkem se stát, kdy nedílnou součástí této cesty je i shánění značného obnosu peněz k odjezdu a dalších nákladů (očkování, víza apod.). Ještě zbývá zmínit blok praktických informací, rozdání úkolů na příště a blok o očkování a druhý přípravný víkend dobrovolníků Cagliero je tímto zpečetěn. Po jak jinak než výborném obědě se zbývá jen rozloučit a rozjet zase na měsíc do svých domovů po celé republice plní jak jinak než té správné motivace, která nás bude držet nad vodou, až bude nejhůř.
Petra Svatoňová
Fotogalerie z víkendu je zde.
