Chtěl jsem na nádraží jezdit s ještěrkou
„Víš, co se o tobě povídá? Chceš prý jít na faráře! Já půjdu a někomu rozbiju hubu“...
Pokračování z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
Světící biskup KAREL HERBST SDB
V knize rozhovorů Karolíny Peroutkové s otcem Karlem (Portál 2008) se píše:
Narodil jsem se a vyrůstal v Praze – Karlíně. V mém dětství tam čoudily parní lokomotivy. Táta pracoval v depu, měl to do zaměstnání přes ulici, opravoval parní lokomotivy. Na rukou měl pořádné mozoly. Vlastně pocházím z dělnické rodiny. Za komunistů to znamenalo dobrý kádrový profil. Maminka měla v našem domě domovnictví. Dům každou sobotu drhla, až se leskl. Doufala, že její dítě není slepé a chápe, že pomáhat se má a že na práci není jen máma. Pomáhat mamince mělo v sobě zvláštní kouzlo, snad proto, že nás nenutila.
Asi to byla příprava na budoucnost. Sám si uklízím, peru, žehlím, kdo by to za mě dělal? Většina salesiánů to tak dělá. Mám dvě sestry, ty také mamince pomáhaly, ale když šlo do tuhého, byla na to nejtěžší sama.
, která od vlaků rozváží balíky. Líbilo se mi, že dokáže zapřáhnout i čtyři vlečňáčky a obratně se s nimi na peroně proplétá. Na pana faráře jsem si rozhodně nehrál a „mši svatou“ doma nesloužil. Ale ministroval jsem.
Máma byla horlivá křesťanka, ač to navenek nedávala najevo. Víru prožívala ve skrytu. Bylo jasné, že bere Pána Boha vážně a co pro ni znamená. Do kostela chodila, protože měla ráda Pána Ježíše – vždycky tam pookřála, jako malí jsme to vnímali. Je dobré mít před očima příklad živé víry. Když si maminka brala kabát a šla do kostela, rád jsem šel s ní. V kostele jsem míval sváteční pocit, souviselo s tím i slavení svátků – o Vánocích a Velikonocích byla mše svatá tím nejdůležitějším. Moc jsem se na to těšil už jako malý. Vánoce jsme měli obyčejné a prosté, přesto mimořádné. To se i táta s námi modlil. Byli jsme chudí, moc nám toho rodiče pod stromeček koupit nemohli, ale proč by měla být středem pozornosti právě šála, svetr nebo knížka? Celý večer jsem se těšil na půlnoční, až v půl dvanácté vyrazíme do kostela. Bylo to povznášející. Velikonoce jsme vnímali podobně, mamince bylo vždy do zpěvu. Ale ani „obyčejnou“ neděli jsem si nedovedl představit bez účasti na bohoslužbách. Nehledě na to, že ministranti mají povinnost i v některé všední dny.
Ministroval jsem od druhé třídy. Když mi bylo čtrnáct, pan farář odjel na dovolenou, kostelník také, dali mi klíče, ať odemykám kostel, rozsvítím a všechno připravím ke mši svaté. Nějaký kněz vždy přijel, jak bylo domluveno, ale o ostatní jsem se musel postarat, pan farář mi důvěřoval, byl jsem v kostele jako doma.
Když jsem dokončil základní školu a táta se mně ptal, čím bych chtěl být, řekl jsem, že nevím. Táta byl bezradný a ptal se: „Co by tě zajímalo? Kam tě máme dát?“ Nakonec jsem nastoupil do učení na opraváře elektrických lokomotiv.
Učňovská léta jsem strávil v severomoravském Šumperku. Bydlel jsem na internátě. V neděli dopoledne jsme mívali volnější program, ale skutečné volno bylo až odpoledne – tudíž jsem v neděli nechodil na mši svatou. To člověka poznamená, aniž si to uvědomí. Dva roky v Šumperku utekly jako voda, třetí, poslední, jsme měli v Praze. Lokomotivám jsem postupně začal rozumět a dá se říci, že jsem k té práci přilnul.
Když jsem přijížděl z Šumperka jednou za měsíc domů, vydal jsem se do kostela. Tam se ale zatím mnohé změnilo. Pan farář mě nevítal, netušil, že bych to právě teď potřeboval. Třeba ho právě trápily jiné věci. Mnozí ministranti se vyměnili, nebo tam nebyli právě ti, kteří mě znali – vycouval jsem proto nenápadně ze sakristie a zůstal stát vzadu u dveří. Najednou mě napadlo – patřím sem ještě? Chyběly mi osobní vztahy. Kdyby mi v té chvíli někdo vykládal o tom, že do kostela chodíme kvůli Pánu Ježíši, věděl bych, že má pravdu, ale v určitém věku to nemá příliš velkou váhu. Proto podtrhuji význam společenství pro mladé. To není zbožná fráze. Jestli se dá v době dospívání dělat něco zásadního pro mládež, mělo by to být zapojení do společenství věřících kamarádů. Vím, že mladý člověk v těchto kritických letech nechce, aby ho někdo vodil za ruku. Jan Bosco uměl pro své chlapce vytvářet důstojné a rodinné prostředí, proto se u něho cítili dobře a považovali jeho blízkost za obdarování, nikoli za projev tlaku či násilí. Dosáhnout takového stavu je ze strany vychovatelů značné umění.
Nežil jsem mezi pražskými vysokoškoláky, ale opravoval lokomotivy. Do tanečních jsem chodil, právě letěl rokenrol, ale tomu jsem nepropadl. Napadlo mě, že bych mohl obejít pražská divadla, za rok jsem stihl skoro všechna. V té době se také v Praze promítal Tomáš Becket. Viděl jsem ho minimálně třikrát. Také Evangelium sv. Matouše od Pasoliniho bylo k vidění, bylo toho mnohem víc. Byla to taková vlna. Nikdo tehdy neutahoval šrouby, to mělo přijít později. Žádná duchovní prázdnota. Jen se v tom umět orientovat a vybírat to nejcennější. Neměl jsem nikoho, kdo by mi radil.
Vážnou známost jsem neměl. Je to Boží milost udržet si určitý odstup, když člověk nemyslí něco úplně vážně, nebo když se pro něco nebo pro někoho ještě závazně nerozhodl. Dospívání je období, kdy někteří lidé natropí mnoho hloupostí a některé chybné kroky se na nich podepíšou nadosmrti. Byl jsem tenkrát lepší než ostatní? Určitě ne, ale Boží milost mi nenápadně připravovala jinou cestu. Mé rozhodnutí pro studium teologie pak přišlo jako blesk z čistého nebe, když mi bylo devatenáct.
Byl jsem se podívat s jedním kamarádem na kněžském svěcení v Litoměřicích. Když jsem viděl radost novokněze, začal jsem o podobné cestě vážně přemýšlet. Je možné odevzdat se Bohu, přijmout svěcení a nejít cestou manželství? Tím nenaznačuji, že rodina, děti, výchova, je něco méně důležitého. Přece jen ale většina lidí směřuje k manželství (ačkoli i bez manželství se dnes mnozí obejdou), zatímco kněžskou službu zvolí málokdo. Snad proto je kněžství poněkud exklusivní, vzácná květina, kterou na každé louce nenajdeme. To mi tenkrát vrtalo hlavou, a když jsem se vracel z Litoměřic, byl jsem takříkajíc nalomený. Svěřil jsem se panu faráři, který mě upozornil, že nemám maturitu. Po vojně jsem si tedy dálkově udělal gymnázium. Do Litoměřic mě ale nevzali. Neměl jsem tušení, že se někteří hlásili i dvanáctkrát a nebyli přijati. Teprve pověstného roku 1968 se stavidla zvedla a já byl na druhý pokus přijat.
Táta se o mé přihlášce dozvěděl v práci a nechtěl tomu věřit – myslel si, že mě chce někdo pomluvit či zesměšnit. „Víš, co se o tobě povídá? Chceš prý jít na faráře! Já půjdu a někomu rozbiju hubu“, vztekal se. Odpověděl jsem mu, ať zachová klid, že jsem si tu přihlášku opravdu podal. Koukal na mě, neřekl ani slovo a odešel. Pral se s tím. Nebylo to pro něho lehké, ale nijak mi nebránil.
Na svěcení vzpomínám rád. Chtěl jsem být knězem, ta vzácná chvíle nastala a pan biskup nás povzbuzoval k věrnosti. Kněžský způsob života považuji stále za velké obdarování. Splnil se mi sen, jen mládí se umí tak bezstarostně radovat. Teprve pozdější zkušenosti mne poučily, že v životě nic není jednobarevné a že je třeba přijmout i situace nečekaně tvrdé a bolestivé. Odpovídá to Ježíšovu příslibu: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž, pak pojď a následuj mě“.
(Mons. Karel Herbst, světící biskup pražský se narodil 6.11.1943).
