2 Nezahoď svůj život
Do jedné církevní školy nastoupil nový učitel náboženství. Měl studenty rád, těšil se na ně a měl připraveno pro třídu, ve které měl první hodinu, srdečné zahájení.
„Rád bych se vám představil. Jmenuji se Petr Plávka a budu vás učit náboženství. Jsem přesvědčen, že budeme spolu dobře vycházet“.
Všimnul si, že někteří jej nebrali na vědomí a bavili se. Učebnice si otevřeli jen někteří. Dívku v první lavici poprosil:
„Mohla bys přečíst úvod?“
Začala číst, ale třída se začala bavit a nevěnovala četbě pozornost. Proto čtení přerušil a řekl:
„Rád bych se s vámi lépe seznámil. Asi by bylo nejlepší, kdybyste se mi nejdříve představili a každý mi řekl něco o sobě.“ - A ukázal na nejdrzejšího studenta: „Začneš?“ „Ne“. „A proč ne?“
„Protože nesnáším lidi, kteří sem přijdou a mažou mi kolem huby med a věší mi na nos nepotřebné hlouposti. Ty nevíš nic o světě, ve kterém žiji. Odmalička jsi běhal s mámou do kostela, pořád ses modlil, až se z tebe stal kněz“.
Třída zajásala. Všichni čekali, jak učitel zareaguje. Ten zvedl hlas a rázně hocha oslovil:
„Nejdříve si pořádně sedni a začni se chovat tak, jak se má chovat student gymnázia. Co si myslíš? Kde jsi? Velice se mýlíš. To, co jsi řekl není pravda. Dobře poslouchej! Moje maminka mě nemohla vodit do kostela, protože mi zemřela, když jsem byl ještě malý. Když vás maminky balily do plének, já jsem se už flákal s partou po barech. Kradli jsme, abychom měli na zábavy. Nebyl jsem žádný anděl. Také jsem nerad chodil do hodiny náboženství. Ve škole mě zachraňoval dobrý prospěch. Ve vyšších třídách gymnázia jsem se seznámil s partou trampů. Měl jsem je rád. Byli dobří a správní. Jednou jsme se vydali do hor. Svítilo slunce, tak jsme se rozhodli pro výstup na jedno sedlo. Kašlali jsme na varování, protože dosud nikdo nezažil, co jsou laviny. V půli cesty se nám naráz zachvěla pod nohama zem. Naráz jako by se na nás řítily mraky. Zavalila nás spousta sněhu. Ztratil jsem vědomí. Když jsem otevřel oči, volal na mě přítel:
„Petře, probuď se!“… Otevřel jsem oči. Po chvíli jsem uviděl přítele: „Davide!“
Byli jsme pod nějakým převisem jako v jeskyni, která byla zatarasena sněhem, který se nedal odtlačit. Tehdy jsem si všimnul, že na Davidově košili byla velká krvavá skvrna.
„Davide, co se ti stalo?“
„Před chvílí jsem měl ještě v sobě zapíchnutý jakýsi kořen“.
Lekl jsem se. Doufali jsme, že nás druzí najdou a vysvobodí. Tu David povídá:
„Petře, uděláš něco pro mne?“
„Řekni, co. Udělám.“
„Prosím tě, honem mě pokřti. Petře, já jsem se změnil. I ty ses změnil. Nezahoď svůj život… Jsem přesvědčen, že ty se zachráníš“.
Jeho hlas byl stále slabší. Nabral jsem do rukou hrst sněhu a zatím co mi roztával v dlaních a kapky vody padaly na jeho čelo, šeptal jsem: Davide, já tě křtím ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého… Potom mi zemřel v náručí. V této zoufalé chvíli jsem se začal modlit, dokud mě nevysvobodili kamarádi, kteří přivolali pomoc. Nemohl jsem zapomenout na Davidova poslední slova: Nezahoď svůj život. Změnil jsem se, změnil jsem svůj prázdný život. A skončil jsem takhle a rád bych vám pomáhal. Nikdy nevíte, kdy i vědomosti z náboženství vám mohou pomoci. Každý z nás se může stát nositelem spásy druhých. Každý z nás by měl vědět, že Bůh mě poslal na tuto zem, abych zde vykonal něco, pro co nebyl stvořen žádný jiný člověk.“
Maxmilián Robespierre
Ve Francii před více než dvěma sty roky zaklepal na bránu kapucínského kláštera student maturant.
„Co si přeješ?“ – otázal se jej představený.
„Chtěl bych se stát knězem vašeho řádu“.
„Rozmyslil sis to?“
„Rozmyslil“.
„Dobrá. Můžeš to u nás zkusit. Vítám tě mezi nás. Máš ještě nějaké přání?“
„Chci to oznámit rodičům a rozloučit se s nimi“.
„Jak se jmenuješ?
„Maxmilián Izidor Robespierre.
Rodiče mu rozhodnutí rozmluvili. Stal se právníkem. A protože začala revoluce, postavil se do jejího čela. Stal se spoluautorem gilotiny. Na jeho rozkazy nestačila sekat lidem hlavy. Nastala hrůzovláda, která se brzy lidem přejedla. V roce 1794 byl popraven gilotinou i on. Měl teprve 36 roků.
Kdyby byl svoje schopnosti a svůj elán dal do služeb Pánu a bližním, kolik dobra mohl udělat. Vzdal se povolání, což mělo tragické následky.
(Pozn. Maxmilián Izidor Robespierre /1758-1794/ , advokát, představitel Velké francouzské revoluce. Zavedením teroru získal popularitu lidu. Prosadil popravu krále Ludvíka XVI. v roku 1793.)
