5 Svět potřebuje lidi ...
„Svět potřebuje lidi, kteří tu jsou pro druhé“ (Kardinál Josef Hoeffner)
Podle knihy Grahama Greena Moc a Sláva natočil John Ford film UPRCHLÍK. Je to historie jednoho mexického kněze pronásledovaného policií za ateistické vlády prezidenta Callese. Ubohý kněz, následkem života štvaného zvířete, který vede, se oddá pití. Utíká, skrývá se, je chycen a zase unikne a pokaždé, když ho volají potřební křesťané, vydává se v nebezpečí. A tak jednou při vykonávání svého kněžského milosrdenství padne do rukou policie definitivně a je zastřelen.
Když rozmlouvá mezi čtyřmi očima s policejním poručíkem, dosahuje konfrontace dvou světonázorů silné mohutnosti. Rozmluva je rozhodující. Tento kněz, který je bázlivý, ustrašený, který nemá nic z hrdinů legend, si vynutí úctu svého nepřítele. Rozhovor, ve kterém se střetávají, je krásnou současnou apologií křesťanství. Poručík, který dá kněze za časného rána zastřelit, je zpočátku plný sarkasmu a sebejistoty. Znenáhla však je přemáhán upřímností a vznešeností odsouzence. Když mu konečně navrhuje, aby zachránil svůj život tím, že veřejně zapře svou víru, tehdy kněz vítězí. Důstojník prozradí svůj vnitřní zmatek, když mu kněz řekne:
„Je to Bůh, vím to. Jej nenávidíte ve mně, ne člověka. A protože nemůžete zabít Boha, chcete na mně, abych vám pomohl a abych jej zabil pro vás svým odpadem. Ne, pane poručíku. V této věci vás zklamu. Nepočítejte se mnou“.
Důstojník nepřizná, že je přemožen, ale ráno se dá pod jakousi záminkou zastupovat při provádění popravy. A když zaslechne výstřel, zachvěje se a kradmo se přežehná křížem.
Zatím chudí křesťané jsou tajně shromážděni a modlí se. Je to temná katakomba. Jsou smutní, protože ztratili posledního kněze. Najednou někdo tluče na dveře. Jde otevřít dítě. Na prahu stojí muž. Dítě se táže: „Kdo jste?“
„Jsem nový kněz“ – odpovídá neznámý.
Uprchlík je mnohem více než epizoda z mexického pronásledování. Protože každé velké kněžské povolání je mučednictvím víry a lásky.
Co je povolání
Volání Boží je tajemná záležitost. Je zapotřebí víry a klidu v našem
nitru, abychom tento hlas zaslechli. Bůh volá stále, ale někdy mají Boží výzvy svoje charakteristické momenty, na něž nikdy nezapomínáme.
Kněžské nebo zasvěcené povolání si muž nevolí jako jedno z mnoha více méně výhodných životních postavení. Podstatně spočívá ve vnitřním volání. A to přichází od Boha. Bůh volá. Člověk naslouchá volání. V tom je podstata zasvěcené existence.
Původcem povolání je Bůh. Každého stvořil a každému dal cíl. Povolání nám nezjevuje
mimořádným způsobem. To se stává jen v ojedinělých případech. Na příklad mimořádně povolal svatého Pavla, svatého Ignáce, svatého Františka Borgiu. U nich pozorujeme okamžitou změnu životního směru. Z pronásledovatele křesťanů Šavla se náhle stává apoštol Pavel. Ze světáckého rytíře je po úrazu u Pamplony Ignác, zakladatel Tovaryšstva. Princ František Borgia, když vidí, co zbylo z krásy mrtvé královny Izabely za několik dní po její smrti, všeho nechává a zasvěcuje se Bohu.
Nejčastěji Bůh volá tím, že dává schopnosti pro určitý stav.
Ale rozhodnutí musí učinit každý svobodně. Před Bohem má moje gesto cenu jen tehdy, když jej činím svobodně, ochotně a rád. Pavel VI. říká, že to musí být gaudiosa donatio - radostné sebedání.
Koncilový dekret o přizpůsobené obnově řeholního života PERFECTAE CARITATIS v článku 5. říká:
„Členové všech společností ať si připomenou, že slibem žít podle evengelijních rad odpověděli na Boží volání. Tím nejen odumřeli hříchu, ale také se zřekli světa, aby žili pouze pro Boha. Celý svůj život odevzdali jeho službě.“
Dokument VITA CONSECRATA v článku 109 říká: „Horoucí láska k Ježíši Kristu je silnou výzvou pro ty mladé, které On ve své dobrotě volá, aby ho v těsné blízkosti a navždy následovali. Lidé naší doby touží vidět v osobách zasvěcených radost, jejímž důvodem je přebývání s Pánem… Ačkoliv přicházejí obtíže, které časem můžete potkat, a třebas veřejné mínění o zasvěceném životě nedoceňuje jeho význam, přece je vaším úkolem stále povzbuzovat muže i ženy naší doby, aby pozvedali svůj zrak vzhůru a nenechali se zavalit každodenními starostmi, ale dali se uchvátit Bohem a jeho evangeliem. Nezapomínejte, že vy vlastně zcela zvláštním způsobem můžete a musíte hlásat nejen, že patříte Kristu, ale že „jste Kristus“!“
Prvý převor kláštera trapistů v Novém Dvoře, DOM SAMUEL říká:
„Nevybrali jsme si tento život, protože se nám líbil. Na počátku, kdy se objevila myšlenka stát se mnichem, nás mohla dokonce trochu děsit či vyvolávat obavy. Ale i to je přirozené. Panna Maria tváří v tvář svému povolání byla také naplněna bázní. Vybrali jsme si tento život, protože Bůh nám ho zcela nenápadně nabídl.
Každý bratr pocítil v hloubi svého srdce výzvu, aby svůj život odevzdal Kristu. Pobyt nebo několik pobytů v klášteře mu pak pomohl rozeznat, zda tato výzva pochází od Boha, nebo zda to byl klam. Pokud ona výzva pochází od Boha, není zapotřebí mít nějaké obavy. Výzva bude stále platit a třebaže mnišský život není nikdy snadný, mnich v tomto každodenním zápase skutečně nalezne hluboké štěstí.“
„Domnívám se, že důležitý motiv řehole, který by mohl být pokládán za její devizu, je nedávat ničemu přednost před láskou ke Kristu.
Náš život udržuje rovnováhu mezi životem hluboce duchovním a životem v práci pomocí ještě jednoho důležitého prvku, a tím je život v komunitě, bratrský život.
Žít společně od rána do večera, celý rok, dlouhé roky nerozlučně, není pro bratry vždy snadné. Jeden druhého si nevybrali, ale shromáždili se v klášteře kvůli společnému povolání.“
„Křesťanský či mnišský život spočívá v nastavení srdce směrem k Bohu. V nastavení udržovaném po dlouhá léta, jež někdy vyžaduje skutečně hodně úsilí. Avšak právě toto nastavení směrem ke Kristu musí křesťan hledat více než morální dokonalost, která není nikdy plně dosažitelná. Kardinál Journet říká: „Snažte se být oázou, do níž přichází bydlet Bůh, a správné chování se pak dostaví jako bezprostřední důsledek tohoto úsilí obrátit své srdce k Bohu.“
„Společný život nás nutí rozpoznat a přijmout, že jsme ubozí. Bratřím totiž žádný náš nedostatek neujde. Od tohoto okamžiku nastupuje velmi důležitý duchovní postup, který dovede bratra k tomu, že přijme svoji nedokonalost a pochopí, že v oné nedokonalosti je určitá nabídka obrátit své srdce k Bohu. Tím, že mnich přijme svou nedokonalost ve svém nitru, přijme současně i to, že ona nedokonalost nevytváří nezbytně překážku ve vztahu ke Kristu. Oddá se vztahu s Kristem takový, jaký je, a tak získá jedinou dokonalost, která je skutečně důležitá. Dokonalost, která pochází z tohoto vztahu. Navíc, když se naučí přijmout sama sebe takovým, jaký je, a poznávat své meze, naučí se také přijímat ostatní takovými, jací jsou. Jestliže nesnáším sám sebe pro své chyby, nemohu snášet ani ostatní s jejich chybami. Přijmu-li vlastní chyby, pochopím, že to podstatné je v mém srdci, které se obrací k Bohu. Tehdy mohu přijmout a pochopit, že i ostatní vedle mě mají také své chyby. A mohu s nimi pokojně žít. Celý tento postup je cestou k hlubokému štěstí. Dává přednost vztahu neobvykle pevnému, vztahu s Kristem. Umožňuje žít v míru nejen sám se sebou, ale i s ostatními.“
„Pane Ježíši, učiň ze mne svého přítele“. Tato neúnavně opakovaná modlitba je vždy vyslyšena.“
„Když mi bylo dvacet let, to znamená, že to je už hezky dlouho, tak se ve skupinkách mladých křesťanů stále zdůrazňovalo, že je třeba milovat se navzájem, že je třeba být spravedlivý, že je třeba být vnímavý k ostatním. To vše je správné a pravdivé. Ale nestačí to. Nebyl kladen dostatečný důraz na základní pravdu, že Bůh se stal člověkem a že přišel, aby nás spasil. Já jsem se v té době pokusil nastolit spravedlnost ve světě kolem sebe bez Krista a ztratil jsem víru. Věřím, že je velmi důležité, pokud nechceme, aby dnešní mladí lidé ztráceli víru, abychom jim vysvětlili, že pokud chtějí žít, je nejprve zapotřebí přiblížit se ke Kristu. A aby se mohli sblížit s Kristem, je třeba často navštěvovat Eucharistii, účastnit se mše a modlit se před svatostánkem. Tam najdeme sílu, energii, porozumění i ohleduplnost, abychom mohli dát bratrům to, co potřebují. Ale bratrský život, který není založen na častém setkávání s Kristem, rychle zhořkne.“ (Apoštol 3/2008).
