Hodnotící víkend programu Rinaldi

Přesto, když se datum blížilo, vůbec se mi z Brna nechtělo. Taky jsem dost litovala, že mě rodiče dobře vychovali, tudíž si neumím vymýšlet důvody, pro které nedorazím. První říjnový pátek jsem tedy k večeru vyrazila do Prahy.

Salesiánské středisko v Kobylisích jsem k mému příjemnému překvapení našla snadno a vzhledem k tomu, že jsem přijela pozdě a ostatní už hráli seznamovací hry, rychle jsem taky vplula do připraveného večerního programu. Ten skončil poměrně brzy, protože spousta z nás ještě potřebovala dokončit prezentace o letních akcích, které byly na programu v sobotu. S mou spolucestující/spoludobrodruhem Kačkou jsme tedy ještě chvíli večer seděly a dokončovaly, co nám chybělo.

V sobotu jsme byly příjemně probuzeny Kubíkem a po ranní modlitbě nás čekala snídaně. S plnými bříšky jsme byli vytaženi na trávník před dům, abychom se po noci trochu protáhli a rozpohybovali drobnými hrami, protože jsme před sebou měli dlouhé sezení při sledování prezentací. Začaly holky, které se účastnily European Youth Weeku v Německu, po nich přišel na řadu STEP 1 z Belgie a dopoledne zakončila Markéta, která byla na Maltě. K mému překvapení všechny prezentace rychle utíkaly, nenudila jsem se ani chvilinku. Protože jsem měla moje vlastní zážitky, neustále jsem je porovnávala s tím, s čím se v cizině potkali ostatní. Někteří pro nás měli připravenou i drobnou (a zábavnou) aktivitu, kterou se v létě naučili.

Po chutném obědě přišly na řadu další tři prezentace. Uvedla to Maruška, která byla ve Španělsku, a to dokonce měsíc, následovaly holky s příměstským táborem v Belgii a nakonec přišla řada i na Kačku a mě a naše vyprávění o Španělsku. U prezentací se často ti, co poslouchali, ptali na různé otázky, často jsme se zapovídali a myslím, že šlo poznat, že to baví nejen mě.

Jak se setkání blížilo ke konci, došlo na aktivitu, kterou pro nás měla připravenou Peťa. Vedla k další rekapitulaci toho, co jsme zažili a to formou drobného brainstormingu, vymýšlení básniček, tvoření koláže a nějakého plastického díla. U posledních tří zmíněných jsme pracovali ve skupinách, ale vzájemně jsme mezi sebou nemohli mluvit, takže naše výsledná díla byla přirozeně velmi originální. Těsně předtím, než jsme se rozešli a rozjeli zpět do svých domovů, každý jsme si pro sebe nakreslili vlak, do kterého jsme si mohli napsat, co nám naše letní výlety daly, co si odnášíme a v čem se náš život mění. Pak nezbývalo, než se rozloučit s novými přáteli a doufat, že jsme se neviděli naposledy.

Co závěrem? Jak jsem psala, opravdu se mi do Prahy nechtělo. Víkend výrazně předčil moje očekávání. Všichni účastníci byli moc sympatičtí, hodně jsme se nasmáli a spoustu se od sebe navzájem dozvěděli. Prezentace byly svěží a bylo cítit, jak moc se nám všem v cizině líbilo a že tam každý z nás kus sebe nechal. Myslím, že je skvělé, že jsme měli možnost vyjet a stejně tak, že jsme měli možnost si o tom spolu popovídat. Velké díky těm, co to umožnili a uspořádali.

Jana Havlíčková