Připravný víkend aneb i příprava je sranda!
Přípravný víkend na evropské aktivity očíma jedné z účastnic...
Jednoho krásného dne jsem s rozhodla, že bych chtěla jet do zahraničí na nějaký tábor. Protože se Salesiány jsem jezdila na tábory už když jsem byla malá, přihlásila jsem se a byla jsem vybrána jako účastník na STEP 1 do Belgie. Mělo to ale jeden malý háček – účast na přípravném víkendu v Praze, cca 350 km od domova. Tenkrát mi to zkomplikovalo plány, teď už to ale beru jako výhodu. A tak začal maraton shánění levných lístků na vlak. Maraton jsem vyhrála a s dobrým pocitem jsem v pátek ráno již seděla s mátovým čajem, kávou a zákuskem ve vlaku směr Praha. Po nezbytném obědě následovala procházka po Praze a pražských obchodech. Ještě poslední fotka prázdného Václaváku a už jsme s Kate seděli v metru do Kobylis.
Budovy jsme našly snadno – stojí totiž v těsné blízkosti metra. Horší však bylo najít vchod. I to se po chvilce povedlo a jelikož většina lidí byla ještě v tu chvíli na mši sv., sedly jsme si na vrátnici na lavičku a čekaly. S většinou lidí jsme se setkala až po večeři, ale až do večeře jsem neznala vůbec nikoho kromě mé spolužačky Kate. Při večeři a následné hře se mi to ale vynahradilo. Po chvíli jsem už teoreticky věděla, kdo je kdo, ale když jsem někoho měla oslovit jménem, nebyla jsem si jistá. Jedinou výjimkou snad byla jména „sadbáků“ a lidí, kteří se mnou pojedou na STEP. Po představení všech sadbáckých programů, jsme už byli docela unavení a tak jsme šli spát. Když jsme si nastavovaly budíky, ukazovaly nám krásných 10 hodin spánku a já si říkala, že tolik nenaspím ani normálně. Jak jsme ale byly naivní!
Když nás před půl šestou ráno vytáhli z tepla spacáků a oznámili nám, že jsme podezřelí ze špionáže pro francouzského krále a anglická královna Kubík nás chce popravit. Ale proto, že je velmi hodná, dá nám 4 hodiny času, abychom se obhájili a našli nějaké důkazy pro naší nevinu. Což znamenalo 4 hodiny běhání po Kobylisích a žádných 10 hodin spánku. A tak jsme se oblékli a ještě rozespalí jsme se vydali do prázdné Prahy hledat papíry s příběhem, luštit šifry a sbírat důkazy pro naší nevinu. Tož jsme vyrazili, ale asi po dvou hodinách jsme přestali myslet na šifry a důkazy. Dostali jsme hlad. A proto padlo rozhodnutí oběhnout všechna stanoviště co nejrychleji, najíst se a teprve poté složit příběh dohromady. A tak se i stalo. V určený čas jsme předstoupili před královnu. Sice najezení, ale s mírnými nedostatky v příběhu (nevěděli jsme, co se pořádně vlastně stalo a proč bychom měli být nevinní, neboť jsme více času než luštění příběhu věnovali jídlu).
Královna byla milosrdná, pochopila naší snahu, nepopravila nás, a protože viděla, jak jsme unavení dala nám ještě trochu času na dospání. Následovalo vyprávění otce Jendy Vývody o Salesiánech a jejich činnosti v době nedávno minulé - v době komunismu, a pak už očekávaný oběd s komunitou. Trocha odpoledního klidu a dále jedna z nejočekávanějších aktivit celého víkendu – představování jednotlivých akcí. Ano, konečně jsme se dověděli, co nás čeká a nemine, jak vypadaly minulé ročníky a na co se máme připravit. Začala jsem se těšit a uvažovat o tom, jak se v Belgii domluvím, když neumím ani německy, ani vlámsky a dokonce ani francouzsky. No, co mi zbývá – moje prazvláštní angličtina a základy španělštiny. To, že to s mou angličtinou není až tak špatné, jsem si ověřila po mši sv. a večeři - při večerním workshopu s názvem řešení krizových situací v zahraničí. Úspěšně jsem dokázala vysvětlit své „vedoucí“, že dneska se nebudu zapojovat do programu, že nebudu hrát žádné hry a že nechci nic dělat, protože mi maminka ráno volala, že můj milovaný křeček umřel. Hned na to se rozvinula debata o našich zážitcích z tábora – od rozmazlených dětiček odmítajících spát, přes „ztrácející se hřebeny“ až ke způsobům, jak donutit děti, aby se umyly. Myslím, že to otestuju na stanovém táboře.
Neděle už byla poklidnější. Dobře vyspaní, jsme se nasnídali a šli hrát karty. Ale jen tak ledajaké „prší“ to tedy nebylo. Nesměli jsme mluvit a tak jsme se po celou dobu hry dorozumívali jen posunky. Poté jsme se přesunuli na mši sv. do blízkého kostela, kde jsem byla překvapena množstvím lidí a hlavně dětí - a z kostela už přímo na oběd. Pak jsme se krátce rozloučili s ostatními a s Kate jsme vyrazily směr „přelidněné centrum“a Hlavní nádraží. Teď, když sedím ve vlaku unavená, s kávou, zákuskem, sešitem chemie a hlavou plnou myšlenek na Belgii, chtěla bych poděkovat všem za krásně připravený a krásně prožitý víkend a jsem si jistá, že na něj budu ještě dlouho vzpomínat.
Psala účastnice Marta Němcová.
