Druhý Don Bosko - Michal Rua
Tu máš. Ber!“ Při těch slovech se na něj usmál, nasadil mu na hlavu svůj klobouk, napřáhl k němu svou levici, pravou rukou naznačil gesto, jako by chtěl polovinu ruky ukrojit a dodal:
„Michálku, my se budeme spolu o všechno dělit napolovic. Souhlasíš?“
Z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
Don Bosko začal svou činnost mezi mládeží v turínské čtvrti Valdoko. Netušil, že ve stejné čtvrti se narodil 9. června 1837 Michal Rua, který bude přes třicet let jeho největší oporou a pravou rukou, přítelem, bratrem, druhým JÁ a po jeho smrti druhým Donem Boskem.
Když měl osm roků, zemřel mu otec. Asi za měsíc po této bolestné události se setkal poprvé s Donem Boskem. Znal jej dosud jen z vyprávění staršího bratra Lojzíka, který za ním chodil do oratoře. Jednou vzal Michala sebou. Podílel se nadšeně na celém nedělním programu, který tehdy končil rozdáváním medajlek Panny Marie. Nesmělý Michal čekal až na konec. Když se k němu Don Bosco přiblížil, nastavil ruku, ale světci se nepodařilo nějakou medajlku vylovit v kapsách.
„Velice rád bych ti dal medajlonek, ale jak vidíš, marně převracím kapsy. Ale víš co? Dám ti něco lepšího.“
„Ještě něco lepšího?“
„Ano. Tu máš. Ber!“ Při těch slovech se na něj usmál, nasadil mu na hlavu svůj klobouk, napřáhl k němu svou levici, pravou rukou naznačil gesto, jako by chtěl polovinu ruky ukrojit a dodal:
„Michálku, my se budeme spolu o všechno dělit napolovic. Souhlasíš?“
Než tento rébus pochopil, uplynulo hodně času. Ve třinácti letech skončil základní školu. Rád by studoval a stal se knězem, ale na něco podobného nemohl ani pomyslit, měl ještě tři brášky a maminka byla na všechno sama.
Don Bosko mu umožnil studium latiny u profesora Merly. Tento pán měl raději chudé, nadané a pilné hochy, než namyšlené a líné synky boháčů. U Michala objevil velké nadání.
V září 1852, měl patnáct roků, se přestěhoval k Donu Boskovi. Přivítal jej slovy:
„Můj drahý Michale, otevírá se před tebou nový život. Ale pamatuj si, že dříve než vstoupíš do zaslíbené země, musíš přejít Rudým mořem a pouští. Jestliže mi pomůžeš, jestli se budeš chtít se mnou dělit o mou práci a nesnáze, dostaneme se do Zaslíbené země oba…“
Michal oddaně přikývl a s důvěrou překročil práh. Pokračoval ve studiích a pomáhal Donu Boskovi. Když matka Markéta viděla ušlechtilé počínání tohoto mladého studenta, říkala synovi:
„Jeníku, máš dobré hochy, ale Rua je všechny převyšuje“.
Ještě neměl dvacet roků a Don Bosko mu svěřoval dozor nad hochy, byl zodpovědný za vydávání Katolického čtení, vedl výuku a přitom se staral ve městě o dvě střediska mládeže. Don Bosko držel zásadu, že nejvíce vykonají ti, kteří nemají žádný čas.. Říkal:
„Zavaleni spoustou práce se učí neztrácet čas a prospívají lépe než ostatní“.
Ze sekretáře se stával den ode dne nepostradatelný spolupracovník.
Dne 18. prosince 1859 večer po společných modlitbách pozval Don Bosko do svého pokoje Michala Ruu a dalších sedmnáct studentů. Světec jim otevřeně sdělil, že dílo se rozrostlo do takových rozměrů, že není už schopen sám jej ovládat. Je třeba si rozdělit úkoly. Nadešel čas založit pevné společenství, jehož cílem by bylo oslavovat Boha, zachraňovat duše a současně posvěcovat sebe.
Rua byl jednohlasně zvolen za duchovního vedoucího společenství. Měl dvaadvacet roků a od nynějška měl být modelem představeného.
Za půl roku nato, v červnu roku 1860, učinilo těchto osmnáct mladých nadšenců v čele s Ruou následující slib:
„Činíme mezi sebou slavnostní slib, že každý z nás i kdyby přišly sebe těžší doby, i kdyby nebylo dovoleno skládat sliby, i kdybychom byli všichni rozptýleni a nakonec z nás zůstal pouze jeden, pak ještě on udělá vše pro to, aby se toto společenství rozšířilo. Všichni slibujeme, že za jakýchkoliv podmínek a na jakémkoliv místě se vynasnažíme zachovat Pravidla za jakoukoliv cenu“.
Za měsíc po této události se stal Rua knězem. Nejšťastnějším účastníkem slavnosti byl Don Bosko. Takřka po dvacetileté kněžské činnosti stanul u oltáře první kněz, kterého sám vychoval a připravil. Jeho žák číslo jedna. Nyní již budou dva. Cesta bude radostnější. Vykřičená čtvrť Valdoko vydala první ovoce.
Za dva roky se konalo v Boskově pokoji závažné setkání. Kolem světce se shromáždilo dvaadvacet jeho nejoddanějších žáků a každý se slavnostně zasvětil Bohu a svému zakladateli slibem na tři roky. V dějinách kongregace čteme:
„Bylo 14. května 1862. Vytoužená chvíle. Členové nového společenství, kteří se cítili povoláni a dovršili rok noviciátu, složili poprvé sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Byl večer. Velice jsme se tísnili v těsné světnici. Nebyla možnost ani si sednout. Většina byla hodně mladá, jen někteří už měli některá svěcení. Byli mezi nimi i laici. Na jedné straně nás lákal svět svými vyhlídkami, na druhé straně jsme stáli před křížem, kolem něhož hořely dvě svíce. Zdálo se nám jako by Ukřižovaný čekal na naše rozhodnutí, zda mu nabídneme na celý život svá srdce. Tvořili jsme malé stádečko, o jehož existenci neměl dosud nikdo tušení. Byli jsme plni naděje, že se splní slova svatého Pavla: Bůh si volí slabé, aby překonal silné. Pošetilí zahanbí moudré, neurození urozené a ti, kteří nejsou ničím, zvítězí nad mocnými. Mimo Dona Boska nás bylo dvacet dva. Klečel s námi před křížem a přijal naše sliby“.
Začali se nazývat salesiány.
Don Bosko byl projevem této oddanosti silně dojat. Řekl: „Moji drazí, současná doba není snadná. Nedává vůbec žádné vyhlídky těm, kteří chtějí vytvořit zasvěcené společenství. Naopak vidíme, že se děje vše pro to, aby zanikla i ta, která dosud existovala. Na tom nezáleží. Mám zcela jisté důvody pro to, že Bůh si přeje a chce, aby naše společenství vzniklo a pokračovalo. Do dnešního dne bylo vyplýtváno mnoho úsilí, aby toto dílo zaniklo, ale vše bylo marné. Celý dnešní večer by nestačil k tomu, abych vám vypověděl o všech pozornostech, jimiž nás od počátku chránilo nebe. Jestli nám Pán bude pomáhat jako dosud, může být za takových dvacet pět až třicet let rozeseta naše společnost v různých zemích a může mít tisíc členů. Nuže, dejme se do práce!“
Byla to prorocká slova, protože v lednu následujícího roku 1863 bylo 38 salesiánů, v roce 1874, kdy byly schváleny Stanovy, jich bylo 320. Roku 1888, v den smrti Dona Boska bylo již 768 salesiánů. A když roku 1910 umíral Michal Rua, bylo salesiánů 3.996. Dnes jich je přes šestnáct tisíc.
Když měl Michal Rua 26 roků, promoval na turínské univerzitě a získal diplom středoškolského profesora. Don Bosko se s ním dělil o všechny starosti. Ve škole byl přísným profesorem, mimo školu srdečným přítelem. Zároveň se staral o stravu a ubytování více než sedmiset hochů. Měl na starosti jejich mistry, učitele, asistenty. Don Bosko se zdržoval na Valdoku maximálně tři dny v týdnu. Čtyři dny se angažoval mimo. Rua jednal s dodavateli, se staviteli a řemeslníky, administroval náboženský tisk, vyřizoval korespondenci…
Jednoho dne se zhroutil, lékař potvrdil, že pacientův stav je vážný. Don Bosko si uvědomil, co by si bez něj počal, takovou situaci si nedovedl vůbec představit. Sklonil se nad jeho lůžkem, vzal Michala za ruku a řekl: „Vím, co máš na jazyku. Myslíš na smrt, domníváš se, že bych tě měl vyzpovídat a pomoci ti opustit tuto zemi. Nic takového. Poslyš. Nezemřeš! I kdybys nyní vypadl z okna na dlažbu, nic se ti nestane. Protože Pán potřebuje tvou pomoc. A co bych si bez tebe počal já? Michale, chtěj být zdráv!!!“
Dal mu své požehnání a bděl nad ním. Lékař konstatoval zvrat. Krize byla překonána. Po několika dnech byl schopen vyjít z pokoje. Hoši jej posadili do křesla, vynesli na dvůr a zpívali mu písně, které měl nejraději. Když viděl, jak jej mají všichni rádi, jakou mají radost z jeho vzkříšení, podlehl dojetí a nebyl schopen slova.
Pak odjel načerpat další síly k dobrodincům nedaleko Turína. Za několik týdnů pokračoval v práci, kterou za něj nikdo nebyl schopen vykonat.
Don Bosko jednou o něm prohlásil: „Kdyby mi Bůh řekl: Připrav se, zemřeš, vyber si nástupce, protože nechci, aby zaniklo dílo, které jsi započal. Pro svého nástupce můžeš žádat tolik milostí, darů, kvalit, ctností, charizmat, kolik uvážíš, že bude potřebovat k dobrému zastání svého úřadu. Já mu to všechno dám. - Ujišťuji vás, že bych byl v rozpacích, oč Boha požádat, protože Rua už všechno má“.
Nejdříve byl všude otcem, teprve na druhém místě byl představeným. Život považoval za dar a jako službu svým synům. Bojoval proti aktivitě bez svatosti. Říkal se svatým Františkem Saleským: „Všechno z lásky, nic bez lásky!“
Don Bosko mu radíval: „Za prvé ti radím: Snaž se chápat druhé. Za druhé ti radím: Snaž se chápat druhé. Za třetí ti radím: Snaž se pochopit každého, kdykoliv, stále. Abychom správně pochopili člověka, je třeba nejdříve hledat jeho přednosti a ctnosti. Každý člověk nějaké má“.
Svatému Řehoři Velkému se připisuje zlaté pravidlo pro představeného: „Představený ať všechno vidí, mnoho věcí ať přejde mlčením a ať trestá málo“. Rua nikdy neříkal: „Já si myslím, já si přeji, já vám radím“. Vždycky říkal: „Don Bosko radíval takto, Don Bosko říkával toto, Don Bosko si počínal takto.“
Měl radost z každého úspěchu spolubratra. Když na příklad dostal salesián Ubaldi na univerzitě docenturu, pozval ho k sobě na oběd. A aby mu ukázal svou radost, pronesl na jeho počest následující přípitek: „Done Ubaldi, pozvedám pohár a připíjím ti, protože jsi prvý, kdo splnil tužbu Dona Boska i moji rovněž. Náš Otec si přál, aby jeho synové na univerzitě nejen studovali, ale i přednášeli“.
Během dvaadvacetiletého řízení kongregace, poslal do misií třicet výprav. Nejmenší měla pět členů, největší 295. Připomínal, že k přijetí křesťanství není třeba přijmout i evropskou kulturu. Naopak, ta může být překážkou.
Všude si počínal jako obyčejný chudý člověk. I jako hlavní představený se choval jako každý druhý řadový člen rodiny. Nesnášel kolem sebe jakékoliv upřednostňování a pocty. Spolubratrům nedělalo potíže přijít za ním s čímkoliv. Každý věděl, že on ho jistě pochopí, jistě vyslechne, jistě přijme, jistě pomůže.
Historik L´ Arco říkal, že svatost Dona Boska byla svatostí svátečních dní, kdežto svatost Ruova byla svatostí pracovních dní. Don Bosko je nepřekonaný skladatel Beethoven, Don Rua je nepřekonaný dirigent Toscanini.
Dona Boska připomínal nejvíce svou dobrotou.
Zemřel stejně stár jako Don Bosko dne 6. dubna 1910. Za blahoslaveného jej prohlásil Pavel VI. 29. října 1972.
