„Jsem  malý skřítek, jenž šlape moderním bůžkům na kuří  oka“

PHIL BOSMANS nás může povzbudit a oslovit v nejrůznějších životních situacích. Říká: „Láska, přátelství, optimismus, snášenlivost, radost, pokoj a důvěra jsou stavebními kameny kultury srdce a jenom ony dokážou dát světu novou tvář“.

„Chci být stromem, který nese ovoce, aniž by se ptal, kdo je bude jíst.“

 

„Přišel jsem na svět 1. července 1922 v prosté vesnické rodině v Gruitrode v Belgii. Přede mnou se narodila sestřička, já byl nejstarší ze tří chlapců. Ke štěstí člověka postačí, aby se narodil na venkově prostým, ale šťastným rodičům. Můj tatínek s maminkou jsou nejfantastičtějšími lidmi, které jsem potkal. Ve vzpomínkách přede mnou vystupují jako obyčejní, tvrdě pracující a veselí lidé se zdravým smyslem pro humor. Tatínek pracoval hodně a tvrdě, ale hospodářství bylo příliš malé než aby uživilo rodinu se čtyřmi dětmi. Proto přivydělával jako povozník. Maminka byla pro všechny v domě sluníčkem a ztělesněnou radostí ze života. Štěstí dítěte začíná v srdci matky.

„Rodiče mi se svým trpělivým a optimistickým uměním žít předávali i víru. Bůh byl v jejich životě naprostou samozřejmostí. Věřili v něho, jako věří slepec v existenci slunce, ne proto, že je vidí, ale proto, že je cítí. Tatínek s maminkou se modlili a naučili to také nás.

„Maminka umřela v nedožitých třiašedesáti letech na rakovinu. Několik dní před smrtí a s naprostým pokojem v duši mi řekla, že v životě dostala naprosto všechno, o co kdy Boha prosila. Nemyslela na sebe, ale byla tu pro tatínka, pro nás a pro každého, kdo od ní něco potřeboval. Prožíval jsem to nejsilněji 7. března 1948, v den svého kněžského svěcení. Když jsem jí po slavnosti udílel novokněžské požehnání, chytla mě za ruku a se slzami v očích se mě zeptala: „Jsi teď opravdu šťastný?“ Její jedinou starostí bylo mé štěstí. To pro ni bylo typické: vždycky se starala o štěstí druhých.

„Neměl jsem luxusní kolébku, plenky na jedno použití ani všechny ty rozkošné miminkovské věci. Zato jsem měl maminčin prs, maminku, která si zpívala. Měl jsem tatínka, který uměl řídit koňské spřežení. Neměl jsem drahé hračky, ale měl jsem veverky v lese a zajíce na louce.

„Měl jsem fantastické mládí. Neměl jsem sice žádné hračky, ale přesto jsem měl všecko. Měl jsem stromy, abych na ně mohl lézt a padat z nich. Kdo má něco takového, může si gratulovat. Jen si to porovnejte s tím, co mají dnešní děti: žijí chudinky ve velikých betonových krabicích v dětském pokoji napěchovaném hračkami, s televizí a hifi věží, sotva se však mají čeho nadechnout. Dítě – a člověk vůbec jsou stvořeni pro přírodu. Proto ji a venkov pokládám za tak důležité pro vývoj člověka.“

Byl v předposledním ročníku gymnázia, když jeden řeholní kněz a zároveň jejich učitel přinesl zprávu o vypuknutí války (1940). Nikdo si nedovedl představit, co válka ve skutečnosti je.

„Když jsem dorazil domů, doslechl jsem se, že všichni mladí muži ve věku 16-30 let mají povinnost se nahlásit. Rozhodli jsme se pro útěk a vyrazili na prastarých bicyklech. Maminka nám zabalila dva pecny chleba, jednu šunku a padesát franků. První tři týdny jsme takřka neslezli z kol. Během útěku jsme prožili hrůzné věci. Šunka a peníze byly brzy pryč. Zažili jsme strašlivé bombardování. K smrti utahaní jsme přespali na nějaké louce a podojili si krávu, abychom měli aspoň něco do žaludku. Pozdě v noci se nám podařilo vylézt na nějaký nákladní vlak. V jedné starobylé vesničce jsme směli zůstat schovaní na slámě v koňské stáji a tam jsme vydrželi po celé tři měsíce. Neměli jsme už vůbec nic, jediné byly šaty na těle. Nedostávali jsme skoro nic k jídlu, a proto jsme se museli naučit krást, pokud jsme chtěli přežít.

„Díky tříměsíčnímu utrpení na útěku jsem se mnohému přiučil: na příklad být lhostejný k hmotnému bohatství. Poznal jsem, co je to hlad a žízeň, a vím, co znamená chudoba. Vždycky když teď mluvím s bezdomovci a potřebnými lidmi nebo sleduji v televizi příběhy běženců, dívám se na ně jinýma očima. Ten, kdo nikdy sám na vlastní kůži nezažil bídu, vlastně nemůže chudým porozumět.“

Po bouřlivých měsících se vrátil k obyčejnému školnímu životu. Blížil se i k okamžiku důležitého životního rozhodování. Nepřepadaly ho žádné velké pochybnosti.

„Bůh si mě zavolal. Vůbec ne tak, že by mě chytil za loket, byla to mnohem hlubší zkušenost. Byl jsem si jist, že jsem se nerozhodoval já, ale byl to Bůh, kdo si mě vybral. Je podivuhodné, že nebere v úvahu tvoje schopnosti, případné ctnosti, a dokonce ani hříchy. Požaduje pouze jediné – aby ses před něho postavil s prázdnýma rukama… Dokud člověk nepozná, co je to temnota, nezačne hledat světlo.

„Byl jsem přesvědčen, že my křesťané, musíme být lidem nablízku. Mezi prostými malými lidmi jsem se vždy cítil dobře. Je ale třeba pro ně něco dělat. Přál jsem si zasvětit se z hloubi duše Bohu a lidem, nasadit beze zbytku své tělo, ducha, srdce, ruce a nohy s jediným cílem: aby byla Boží láska pro druhé viditelná a zakusitelná. Zvolil jsem si společenství montfortánů, protože mě hluboce oslovila myšlenka zakladatele kongregace Grigniona de Montfort. Ve své době se zcela zasvětil službě chudým, maličkým, vyděděným a lidem z okraje společnosti. Ti ztratili jakýkoliv zájem o církev, protože na ně zapomněla anebo je zanedbávala. Učarovala mi jeho radikalita. Jeho prostřednictvím jsem si také zamiloval Matku Boží Pannu Marii. Vždyť ona byla služebnicí ubohých. Chtěl jsem se stát knězem pro ty, které život hodil přes palubu.

„Pravdu křesťanství neztrácíme z nedostatku intelektu nebo moudrosti, jistě však z nedostatku lásky. Evangelium je život a v životě musí poučky ustoupit před člověkem. Jestliže je evangelium skutečně životem, vyžaduje především svědky, teprve potom teology.

Hej, lidé, jde o kulturu srdce. Jde o: člověče, mám tě rád. Jde o lásku mezi námi.“

 

Dne 6. března 1948 byl spolu s dalšími dvanácti mladými kandidáty vysvěcen na kněze. Teprve po dlouhých letech svěřil své pocitu papíru touto formou:

„Jsou okamžiky, které se hluboce vtisknou do celého tvého života.

Takové chvíle jsem prožíval před lety jednoho březnového dne.

Sluníčko se právě vyhouplo nad obzor a vzduch byl modrý jak nikdy dřív.

Ležel jsem tváří k zemi na dlažbě klášterní kaple.

Všude spousty lidí a sváteční nálada.

Samé zářící tváře, ve vzduchu hudba a slunce,

které si hrálo na oltáři s odlesky barevných oken.

Ležel jsem na tváři v klášterní kapli, bylo nás dvanáct.

Dvanáct mladých mužů na dlažbě před oltářem.

Stěny kaple jako by se rozestoupily, pojednou byly pryč.

Dvanáct nás leželo bok po boku tváří na dlažbě klášterní kaple.

Ať si nás svět třeba překročí, to bylo v té chvíli jedno.

Vzdali jsme se. Kapitulovali jsme před Bohem – Láskou.

Chce od tebe všechno, aby ti mohl všecko dát.

V tom okamžiku jsme byli nekonečně daleko,

ztraceni v Božím tajemství.

Viděli jsme Boha, cítili jsme ho

s konečnou platností navěky skryti v bezpečí jeho náručí.

Vysvětili nás na kněze.

Hluboký stesk po tomto okamžiku hluboké radosti

nám byl vepsán do srdce.

 

Setkat se s Bohem. Setkal jsem se s ním.

Někdy přišel tak blízko, že jsem ho mohl vidět

a cítit v srdci, a byl jsem nadšen.

Okamžiky zamilovanosti, v nichž mizí všechny hranice,

není už země a nebe.

Hodiny přestaly tikat a čas zůstává stát.

Toužil jsem všecko a každého sevřít v náručí.

Okamžiky neochvějné jistoty a rajského štěstí.

Obvykle neměly dlouhé trvání, ale umožnily mi vykročit dál.

Vyprahlost mě nemohla dostat na lopatky,

protože jsem věděl o oáze.“

 

Otec Phil pak odjel na praxi do Francie, měl 26 roků, podílel se na misionářské práci, konal lidové misie, pořádal mariánské pouti. První měsíce bydlel v domově starých kněží, kterému mladší kněží žertem říkali dům vyhaslých sopek. Montfortáni byli uznávanými kazateli.

„Když jsme přišli do nějaké farnosti, vždycky jsem si vybíral nejbezbožnější čtvrti. Tam jsem žil v co největší blízkosti místních obyvatel. Život mě fascinoval. Měl jsem rád lidi. Pokoušel jsem se jako Ježíš přibližovat Boha druhým díky přátelství, soucitu a dobrotě. Přiblížíte-li se lidem a oni poznají, že v tom, co pro ně děláte, nejste vedeni žádnými postranními úmysly, začnou se dít malé zázraky. Svými drsnými slovy a tvrdým životem mi pomohli pochopit, že kněz není výhradně specialistou na Boha a pro Boha, ale že je tu svou podstatou pro lidi. Je tu pro ně jako ukazatel cesty k Bohu.“

Po dvou letech se vrací zpět do Belgie. Zahajuje měsíční pětiminutové promluvy v rádiu.

V roce 1959, má 37 roků, zakládá belgický Bond Zonder Naam – Neziskový spolek beze jména. Stal se jeho životním snem i celoživotním dílem. Spolek založil před válkou holandský rozhlasový kazatel Henri De Greeve. Posláním spolku je výzva:

„ Zlepši svět a začni s  tím u sebe.“

„Vycházel jsem z přesvědčení: „Jsi-li sám šťastný, jediné, co ti ještě chybí, je štěstí ostatních“ V naší civilizaci blahobytu chodí po světě příliš málo šťastných lidí. Západní člověk je v krizi ducha a srdce. Západní člověk je ve svém smýšlení posedlý hmotným majetkem. Pro peníze je člověk ochoten vsadit do hry všechno – svou rodinu, životní prostředí i sebe samého. Namlouvat člověku, že k dosažení štěstí existují vnější prostředky, patří k nejnehoráznějším lžím naší doby. Hodnoty jako přátelství, zdraví, láska a mládí se přece nedají koupit. Za peníze si můžeš koupit krásný dům, ale ne šťastný život v něm. Za peníze si můžeš koupit pohodlnou postel, nikoliv však spánek. Za peníze si můžeš koupit konexe, nikoliv však přátelství. Za peníze se ti otevřou kterékoliv dveře vyjma těch, které vedou k srdci. Štěstí si nekoupíš. Naštěstí!“

„Kdo chce pracovat pro druhé, musí je mít rád. Do všeho, co podnikáme, je třeba vkládat srdce. Našemu světu nechybí znalosti, odbornost a schopnosti, zato mu velkou měrou chybí láska. Krize, kterou právě procházíme, je duchovního rázu. Potřebujeme víc než kdy jindy obrat, novou kulturu, kulturu srdce.“

Bond Zonder Naam je hnutí na podporu srdce ve všech společenských strukturách a ve všech politických, sociálních a hospodářských vztazích. Pokouší se vytvořit člověku nový domov, malou oázu v současné džungli. Toto hnutí je tichým a tvrdohlavým pokusem tisíců obyčejných lidí učinit svět znovu obyvatelným. Jde o hájení hodnot, jakými jsou dobrota, přátelství, snášenlivost, odpuštění, odvaha, důvěra a naděje.

„Kultura je v prvé řadě péče o ducha a o srdce a práce na zlepšení mezilidských vztahů. Nositeli kultury nejsou ti, kteří budují kulturní paláce, obrovské sportovní arény a přepychová muzea, nýbrž ti, kteří řeší lidské problémy, problém lidského soužití a spolupráce. Kultura je v podstatě tím, co zlidšťuje člověka a společnost. Z našeho hnutí se nesmí stát nějaký podnik nebo závod. Kdyby nám chyběl vnitřní pohon srdce a duše, všechno odumře. Každý jednotlivec má za úkol zlepšovat sebe i okolní svět. Stát nechodí navštěvovat nemocné ani nechodí na procházku s postiženými. Tohle můžeme my, lidé. Mým koníčkem je mít rád lidi. Zlepšovat svůj život a nečekat, až bude svět lepší. Jedno procento pomoci znamená víc než sto procent soucitu. Mít rád lidi, to znamená přátelsky je oslovit, pomoci jim tam, kde pomoc potřebují, být jim nablízku v nouzi.“

„Velký rozdíl mezi blahobytem a blahem spočívá v tom, že blahobyt se zaměřuje výlučně na věci, zatím co blaho na osoby. Tak se stává, že chudí lidé jsou často šťastní, zatímco boháči nešťastní. Převládá nepopsatelně hluboká duchovní prázdnota a ta je propastnější, než by mnozí tušili. Mnoho se hovoří o kvalitě potravin nebo životního prostředí, nikdy však o kvalitě člověka samého. Živíme v sobě iluzi, že svět lze zachránit prostřednictvím vědy, techniky, politiky a reklamy, že nejistotu lze potírat větším počtem policistů a vězeňských zařízení. Já ale jsem přesvědčen, že dokud se nezmění lidské nitro, nezmění se ani svět. V našem světě musí jít mnohem více o lidské srdce. K němu se hodí jediný klíč, a tím je láska.“

„Nevím, zda jsem dokázal na této duchovní prázdnotě něco změnit. Množství dobra nelze statisticky vyčíslit. Ale co přece jen vím, je to, že jsem několika lidem pomohl k lepšímu a šťastnějšímu životu. Aspoň to tak čtu v mnoha dopisech. Mou jedinou zásluhou je, že snad lidé začali trochu přemýšlet.“

„Naštěstí ještě existuje mnoho dobrých lidí. Jsou to oázy v rozsáhlé poušti. Jejich jména se nedočtete v novinách, avšak právě oni jsou plícemi, jimiž se náš svět stále ještě dokáže nadechnout.“

Otec Phil Bosmans během čtyřicetiletého působení a vedení hnutí Bond Zonder Naam se dovedl v Belgii a Holandsku postarat o spousty chudých lidí, rodin, pořádal akce pro cikány, sloužil přistěhovaleckým rodinám, napsal mnoho knih přeložených do třiceti jazyků, v kterých burcoval svědomí všech společenských vrstev, obdržel mnoho uznání a vyznamenání. 7. března 1998 oslavil zlaté kněžské jubileum a předal vedení spolku jinému knězi. Rozloučil se slovy:

„Prošlapat cestu druhým a pak tiše odejít. To je skutečný život. To byl můj sen. Protože jakmile lidé znají cestu a vydají se po ní, nelze ji zapomenout. Jistě trošku to bolí – jako když dítě opouští otcovský dům. Chci ale být důsledný. Zkušenost s mladými nás učí: Zestárne-li člověk, aniž by se naučil pouštět věci z rukou, stane se brzdou dalšího vývoje. Pomíjivost je údělem všeho živého. Člověk dostane právě tolik času, aby dokázal být dobrý k druhým lidem a ukázal jim cestu ke světlu, k lásce, ke troše štěstí a k Bohu. Údělem těch, kdo předávají život, je zemřít právě na to. Sdílejí osud pšeničného zrnka, z nějž klíčí nový život, za cenu odumírání a zapomenutí. Smířit se s tím je skutečné umění žít. Přijmeme-li své umírání, objevíme v tom svůj nejzralejší plod: plod hluboké radosti ze života.“

„Musíme dát lidem zakusit Boží dobrotu a péči, jinak by byla naše víra pouhým klamem a náš křesťanský život jen prázdnou slupkou. V životě musíš projít mnoha tunely. Světla zhasnou. Dny potemní. Život bolí. Voláš, ale nikdo neodpovídá. Modlíš se, ale nikdo tě neslyší. Ten tunel může být dlouhý, ale na konci každého je vždy světlo, krásné jako slunce samo. Posledním tunelem před tebou je smrt. Na jeho konci ti vychází vstříc věčné světlo.“

„Věřím, že existuje Bůh, jenž mě miluje. Tak se z mého umírání stává návrat dítěte domů k otci, tam kde teprve začíná skutečný život. Věřím ve zmrtvýchvstání. Až vstoupím do noci smrti, rád bych řekl:Teď je všechno v pořádku. Nejsem mrtvý. Jsem pouze na druhém břehu. Všecko se mění ve světlo. všecko se mění v lásku. Jsem v bezpečí náruče nekonečně milujícího Boha.“ (Vybráno z knihy: Mark Deltour: Setkání s Philem Bosmansem 2004)

 

Více o četbě