„Kdo nehoří, nikoho nezapálí„ (Sv. Ignác z Loyoly)
„Lidé se podobají vínu, špatní kysnou stářím, dobří stávají se stále lepšími, čím více stárnou.“
Z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
P. Leopold Škarek
Za druhé světové války se často nalézala církev a řeholní rodiny ve velkých těžkostech. Provinciálem salesiánů v českých zemích byl Ignác Stuchlý a provinciálem jezuitů byl Leopold Škarek. Narodil se 10. listopadu 1874. Byl mladší o pět roků než náš první český salesián. Když bylo třeba dělat nesnadná rozhodnutí, Stuchlý jezdíval za Škarkem na porady. Oba si svým počínáním vysloužili trvalou úctu i vzpomínku.
Na gymnáziu v Jindřichově Hradci nejvíce ovlivnil Leopolda profesor Josef Novák. Škarek o něm prohlásil: „Zlatá duše, člověk zlatého srdce. Upřímně přiznávám, že mi imponoval. Vděčím mu za mnoho. Ač laik, jediný na nás působil nábožensky. Ale ani jeho výchovný vliv nedovedl čelit jiným protichůdným vlivům, jež z okolního světa dospívající hochy ohrožovaly a působily jim duševní boje, vnitřní krize a mnohoznačné obtíže. Přesto v jeho zářivé blízkosti – ani ne tak ve společnosti kněze – katechety – uzrávalo moje kněžské povolání v čin. Z toho neplyne, že bych nebyl prodělal a přetrpěl těžké vnitřní zápasy. Vždyť já nebyl žádný tichošlápek, naopak, byl jsem znám jako jeden z nejbouřlivějších hochů naší třídy. Všude ve společnosti sobě rovných jsem byl náramný bouřlivák, kterému se říkalo „táborita“ ve smyslu: bít se za pravdu.“
Po maturitě 1892 – neměl ani plných 18 roků doma ohlásil, že půjde do bohosloví v Brně. Věřící rodina rozhodnutí přijala celkem ráda. Otec pouze zdůraznil: „Než špatný kněz, raději žádný!“
„Mezitím stále ve mně pracovaly různé moderní myšlenky ne vždy dobré jakosti, takže jsem vstoupil do teologie ve víře poněkud zviklán, totiž načichlý hodně husitstvím a neodůvodněnou jezuitofobií – strachem před jezuity….Významnou událostí a pro mne životně veledůležitou byla návštěva dvou vynikajících jezuitů v Brně… Už dříve – v minulých dvou letech – ozýval se v mé duši občas hlas: „Veni, sequere me! – Pojď, následuj mne!“ – zprvu velejemně, pak čím dál naléhavěji. Ale setkání s Aloisem Jemelkou v kostele a v družných hovorech v seminárce mělo rozhodující vliv na volbu mého řeholního povolání. On se stal Božím prostředníkem , nástrojem, jako apoštol Ondřej u bratra Šimona, jako Filip u Bartoloměje. Poznal jsem za svého dlouhého života mnoho skvělých lidí, kteří neodolatelně strhovali již pouhým svým zjevem, ale musím říci, že tento jezuitský kněz zaujal v mé mysli první místo. Od onoho dne hlas Boží ve mně zesílil. Kouzlo světecké osobnosti…
„Vnitřní volání bylo tehdy tak důrazné a nepřehlušitelné. Stálo mne to mnoho usilovného přemýšlení. Podle návodu exercitátora jsem seřadil všechna pro a proti a výsledek byl: Půjdeš do řádu – řekl jsem si pevně“.
„Konečně jsem já, poutník, hledající svou životní cestu a cíl, stanul ve zbožném pohnutí na nádvoří před velehradským chrámem. Po krátkém usebrání zamířil jsem ke klášterní bráně… Nikdy nezapomenu na otcovské přijetí, plné povzbuzující hřejivé pozornosti.“
P. Škarek se velkomyslně zřekl kariéry diecézního kněze, v níž mohl podle svých schopností a vlastností dosáhnout vysoké hodnosti a volil z lásky k Ježíši život chudoby a poslušnosti. Jeho spolužáci se divili, že si on, jeden z nejbouřlivějších hochů, takový nepoddajný, velmi samostatný v myšlení a jednání, leckdy až vzpurný a vždy výbojný, volil duchovní stav, tím více se divili nyní, když se doslechli, že Leopold Škarek vstoupil do jednoho z nejpřísnějších řádů katolické církve. Nepoddává se citlivosti, nefouká si rány.
„Do jezuitského noviciátu, který je dobou zkoušky, jsem vstoupil s nejčistšími úmysly, z opravdového idealismu, takže by se zdálo, že vše půjde hladce, bez obtíží. A přece ne – právě naopak. V noviciátě jsem prožil opravdové martyrium (duševní boje, jež se rovnají mučednictví). Dostavily se příšerné tesknice po činné duchovní správě, zejména po dětech ve škole… Melancholie byla ještě vystupňována měsíčními exerciciemi. Tyto exercicie, jež tvoří stěžejní bod, ano základ výchovy novice v jezuitu, jsem konal sám, jediný, neboť ostatní novici, kteří přišli přede mnou, je měli již za sebou. Když se dělají společně, je to vzájemným povzbuzením a ulehčením, které jsem potřeboval a postrádal. Všecko mi šlo na nervy. Exercitátor – asi 70 letý řeholník byl v přednášení a obcování suchý patron, žádné povzbuzení. Působil na mne cholerika a člověka činu a podniku, spíše odpudivě než povzbudivě. Neustále se ve mně ozývalo: Ven z kláštera, jen pryč odtud! Zde nevydržíš!
„Celý ztrápený jsem šel k novicmistrovi a všechno jsem mu vypověděl. Když mě trpělivě vyslechl, řekl dobrotivě a mírně: „To, co prožíváte, je normální zkouška povolání, je to docela obyčejné pokušení všech nováčků. Sám zlý duch je chce vytáhnout zpátky do světa, proto jim našeptává, ponouká a štve: Jen pryč! Na to však pranic nedbejte, vytrvejte ve svém odhodlání, v modlitbě hledejte u Boha pomoc, a kdyby vás to zase přepadlo, přijďte opět ke mně na poradu!“
„Zhluboka jsem si oddechl, potěšen. Na krátký čas se mi vskutku ulevilo, ale pak to začalo nanovo. Obtíže se během exercicií nejen nezmenšily, nýbrž spíše rostly a strašně mě skličovaly. Zaklepal jsem u P. novicmistra podruhé a sdělil mu tytéž těžkosti a trýzně, hlavně že necítím pražádnou útěchu jako na začátku v prvních dnech. On se vůbec nepodivil mému vnitřnímu stavu – bral mě asi jako zkušený lékař internista svého pacienta: vždyť to není nic zvláštního – docela obyčejný případ. Vytrvejte!
„Duševní boje trvaly dále. Zašel jsem k němu potřetí a vyznal tytéž potíže. Pravdu má Claudel, který kdesi říká: „Vnitřní boje jsou právě tak krvavé jako války mužů“. Zase mě přátelsky vyslechl. „To se musí vydržet jako dny ošklivého počasí, i kdyby to trvalo sebedéle. Všecko má svůj konec, proto vytrvat: Post nubila foebus – po dešti slunce – byla jeho jediná odpověď. – Velké vnitřní bouře jsou náznakem a jasnou předzvěstí, že si vás chce Bůh definitivně dobýt a připoutat.“
„Jednoho dne mariánského měsíce obrátil jsem se s největší důvěrou k Matce Páně a řekl jí: Matičko Boží, slibuji, že přes práh tohoto domu nepřejdu ven, leč jako mrtvola. – A kupodivu, od té chvíle všechny obtíže najednou zmizely, pokušení proti volbě povolání přestala naprosto.“
Leopold Škarek překonal všechny pochybnosti a potíže, vystudoval Karlovu univerzitu, zastával v provincii různé funkce. V roce 1919 přijel z Říma do Prahy řádový vizitátor a zavolal si Škarka, toho času profesora na Arcibiskupském gymnáziu v Bubenči.
„Přivítal mě velmi srdečně a nenuceně, začal se jako výborný diplomat vyptávat jak jsme prožili válku, na práce českých jezuitů, potom přešel nenápadně na můj život:
„Zastával jste už v Tovaryšstvu nějaký úřad?“
„Je mi 45 let. Dosud jsem nezastával žádný úřad. To byla jedna z pohnutek, proč jsem vstoupil do řádu, abych se vyhnul církevním úřadům a hodnostem, také funkci představeného.“
„Důstojnosti, rádcové vás navrhují za viceprovinciála nové Československé provincie, kterou pater generál zamýšlí zřídit.“
„Nikdy jsem nebyl představeným, ani rádcem, nemám žádné zkušenosti, jsem nezkušeným zajícem a v té věci zelenáčem.“
„No to vše by nebyla tak velká a nepřekonatelná závada. Většina rádců, kteří vás dobře znají, považují vás k té funkci za schopného, je to tedy Boží vůle. Tu nejde o věc osobní, nýbrž o věc Boží, a proto máte nárok spolehnout se na jeho pomoc a požehnání. Důvěřujte v něho! Sám P. generál bere na sebe odpovědnost za tento krok vašeho jmenování.“
„Ale jak to mám vést, když to opravdu neumím? Tak mi prosím pěkně poraďte, dejte mi nějaké instrukce, kterými bych se měl řídit!“
„Ano, vyslechněte si stěžejní zásady:
a) Celou provincii nést na svých bedrech.
b) Provincii ne vládnout, nýbrž ji jen řídit.
c) Nebýt nacionalistou, nýbrž nad národy.
d) Každý den hodinu uvažovat o povinnostech svého úřadu.
Budete-li se těmito zásadami řídit, dobře vám poslouží – dodal povzbudivě.“
„Důstojnosti, doposud jsem neodmítl představeným žádnou dispozici, proto ji neodmítnu ani nyní, ale račte otci generálovi vyřídit: Jaké koště si vybral, tak bude zametat.“
Šest let řídil v prvním období P. Škarek viceprovincii. Neměl na růžích ustláno. Práce bylo víc než dost, dělníci evangelia byli zprvu přetíženi, ale ponenáhlu jich každým rokem přibývalo. Zase se přestěhoval do Arcibiskupského gymnázia ke studentům, kde jej nadšeně přivítali.
Studentům se snažil předávat vědu a víru. Říkal: „vědomosti a ctnosti – to je pro mne pořád jedno a totéž. Každý mladý člověk musí být veden k něčemu určitému. Je třeba mu vštípit myšlenku a snahu udělat něco velikého pro Boží království. Jezuita je v prvé řadě apoštol, nikoliv v prvé řadě profesor. Co tu pomůže učenost, když se přitom za celý rok nezmíní o Pánu Bohu? Jezuitský kněz – profesor musí být skrz naskrz proniknut vírou, a to musí hoši vidět a takřka vyciťovat, že jejich profesor je člověk hluboce věřící. Náboženskými věcmi žáky nepřesycuj, ale využívej každé vhodné příležitosti promluvit o Bohu.“
Tak se víra a nábožnost přelévala z profesora do žáků. Byl především knězem a pak člověkem, kamarádem a otcem žáků. Jeho zajímavě milý a výchovně působivý způsob přispěl nemálo k oblibě Arcibiskupského gymnázia.
Od roku 1929-1933 byl podruhé postaven do čela československých jezuitů jako jejich provinciál. V dalších letech byl novicmistrem. Držel zásadu: „Především kvalita, hodnota a žádný brak v přijímání členů do Tovaryšstva i připouštění ke slibům, jinak na to vždycky později doplatíme. Dělám to tak, jak to má být – otcovsky, ale pevně.“
V roce 1957, kdy u nás režim tvrdě likvidoval církev, kdy byla většina řeholníků ve vězení nebo v táborech nucených prací, Škarek měl za sebou sedm let života v internaci pod policejním dozorem. Měl 83 roků, v internaci na Moravci v domově pro staré a nemocné kněze oslavil tajně šedesát roků kněžského a řeholního života. V kruhu spolubratrů se při tiché oslavě rozvyprávěl: „Tak šla moje životní dráha – od prvního svatého přijímání, vysvěcení a prvních slibů v Tovaryšstvu… V prvním roce noviciátu jsem prožíval někdy hrozné chvíle. Stále mě pronásledovala a štvala urputná myšlenka: pryč, pryč odtud, to není pro tebe. Bylo to hrozné, pochopí jen ten, kdo to prožil. A hle, v květnu to naráz přestalo a už jsem pak neměl žádné obtíže povolání. Děkuji za to Boží Rodičce.“
„Myslím, že každý musí prodělat nějaké boje a podobné potíže v povolání. A pak z toho vyšla vítězná myšlenka poslušnosti, která mě naučila říkat představeným: Mně se neptejte, když si myslíte, že to zmohu, jen to uložte, strachu nemám, v Boha doufám. – Řídil jsem se zásadou: nedívat se dozadu, nýbrž myslet dopředu. Takovou mám povahu. A stal jsem se takovou děvečkou pro všechno… A musím vám říci ještě toto: Kdybych dnes dělal to či ono, mnohé věci bych dělal jinak, praktičtěji, ale snad bych užíval ještě více nadpřirozené páry. To už je ta ubohost lidská a draze vykoupená zkušenost. A že tu ještě jsem, to je Boží věc a ne moje zásluha nebo vina.“
Když se s ním po oslavě loučili vzkázal otec ostatním toto: „Řekněte ostatním, že jim ordinuji pro řádnou životosprávu každý den jeden komisárek Božího optimismu. To bychom byli srabaři, kdybychom takovou zkoušku nevydrželi a nedovedli vytrvat. Vždyť Tovaryšstvo to má takřka v programu. Podívejte se na naše první pátery, co ti museli snést, jaké měli obtíže a tahanice! Anebo jak to řekl svatý Jan Zlatoústý byzantské císařovně, která mu vyhrožovala, že ho dá vyvézt na Kavkaz: „Pošli mě kam chceš, Pán Bůh je všude, a kde je Pán Bůh, tam je pro mne doma“.
„Žehnej a posiluj vás dobrotivý Pán, abyste všechny zkoušky nesli a vydrželi podněcováni příkladem samého svatého otce Ignáce, který prohlásil, že celá Salamanka nemá tolik řetězů, jimiž by chtěl být spoután a snášet to pro Krista… Dá-li Pán Bůh a vrátíte se ke své činnosti, doporučuji a zdůrazňuji vám především vzájemnost, lásku a spolupráci vespolek. To je první, základní a podstatné: pracovat více dohromady, svorně duchem spjati, jak to dělali první jezuité. Budeme-li mít ryzího jezuitského ducha, budeme budovat dále a půjde to dopředu… První jezuité, všechno co řekl svatý Ignác, prováděli solidárně, táhli za jeden provaz, ne každý svým směrem a cestou, nýbrž jednotně. Byla to od nich velká oběť vůle – cor unum et anima una – jedno srdce a jedna duše… Když se řeholník nepodřídí Boží vůli, která se projevuje ve vůli představeného a nespolupůsobí s ní, bude to jenom příštipkářská práce. Samozřejmě, někdy se to nedá provést a zachovat na sto procent, ale aspoň snaha zde má být.“
Když měl 86 roků vtrhli na Moravci do jeho pokojíku estébáci, přehrabali mu jeho věci a chtěli ho sebou sbalit do vězení: „My víme, že vy jste ten hlavní zločinec“. Otec na to neohroženě: „Tak si mě vezměte! Myslíte, že mně tím ublížíte? Naopak, to bude pro mne čest být vězněm pro Krista. Jezuita nikdy nekapituluje.“
Byl už oblečen a připraven nasednout. Ale zakročila moudrá a rázná představená Charitního domu: „Co vás to napadá! Vždyť je to nemocný člověk, nemůže dobře chodit a není při zdravých smyslech. Co byste tam s ním dělali? Potřeboval by zvláštní obsluhu a ošetřovatelku a uděláte si tím jen ostudu.“ To je zarazilo. Z Krajské soudní prokuratury rozhodli, ponechat ho na Moravci.
Na otci Škarkovi se splnilo Ciceronovo přirovnání, které učil překládat před lety své studenty: „Lidé se podobají vínu, špatní kysnou stářím, dobří stávají se stále lepšími, čím více stárnou.“
P. Leopold Škarek zemřel v březnu 1968 na Moravci v požehnaném věku 93 let a v 71. roce svého kněžství.
(Vybráno z knihy: Bernard Pitrun SJ: Jadrné memento, 2008).
