Po cestách slávy i temných nocí
V tvořivém zápalu jsem při komponování začal stále více pít. Stal se ze mne alkoholik.
Pohoršlivá pověst, která provází tuto nemoc, bránila mým spolubratrům jezuitům, aby mi řekli: „Přestaň!“ Čím více choroba postupovala, tím více mlčeli. Čím více mlčeli, tím osamělejší jsem se cítil. Čím jsem se cítil opuštěnější, tím více jsem pil. Octl jsem se v začarovaném kruhu. (Abbé Lucien AIMÉ DUVAL - Otec křesťanských rytmických písní).
Z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
Do jednoho časopisu napsal: „Byl jsem pátý z devíti dětí. Doma byla společná jen večerní modlitba. Rád vzpomínám na modlitbu našeho otce. Býval unaven dřinou na poli nebo převážením dřeva, večer se nestyděl přiznat, že je v koncích se silami, ale po večeři pokaždé klekl, opřel lokty o židli, skryl obličej do dlaní, nevšímal si nás dětí kolem, zůstal bez hnutí a já si myslil: Můj otec je tak silný, poroučí celému domu i našim dvěma silným volům, nebojí se žádného úderu osudu, stojí bez bázně před starostou, před bohatými, před zlými, ale před Bohem se dělá zcela nepatrným. Když mluví s Bohem, je jiný. Bůh musí být velice mocný, když můj otec před ním klečí. Ale musí se s ním velice přátelsky znát, protože s ním hovoří v pracovních šatech, zatímco když jde ke starostovi, tak si bere nedělní sako.
Svou matku jsem neviděl nikdy klečet. Vždy držela v náručí nejmenšího sourozence, stála uprostřed světnice a my děti jsme ji obklopili a opírali se o ni. Pohybovala rty od začátku do konce s námi, modlila se s námi a nikdy nic nevynechala. Myslil jsem si: Bůh je velice laskavý, když se s ním může hovořit s dítětem v náručí a v kuchyňské zástěře.
Ruce mého otce a rty mé matky mě poučily o Bohu více než katechismus.
Jednou přišel do našeho města kněz z Maroka. Byl těžce raněn, přišel se léčit. Považoval se už za dosti silného na dlouhou procházku po osamělé polní cestě, která vedla od nás do města. Jednoho dne jsem našel tohoto kněze asi třista metrů od našeho domu. Ležel na zemi a z úst mu tekla krev. Nebál jsem se, přistoupil jsem k němu a sklonil se nad ním. Víte, co mi řekl?
„Jsem rád, že tě vidím. Jdeš jako na zavolanou. Já zemřu. A právě jsem se modlil a prosil Boha, aby mne někdo nahradil. Nechtěl bys?“
Tento kněz je mrtev. Zemřel. A já, Aimé Duval, já ho nahrazuji. Tehdy jsem měl dvanáct roků. Otec mě poslal do jednoho ústavu blízko Bruselu, byla to střední škola, kde jsem měl rozpoznat svoje povolání. Po dvou letech mě vyhodili, protože jsem dal facku vychovatelovi. Matka mě nezahrnula výčitkami, řekla mi nezapomenutelnou větu:
„Jestliže tam nejsi šťastný, zůstaň s námi“.
Po prázdninách jsem se vrátil a pokračoval. V posledních dvou ročnících byl mým třídním profesorem Otec Maudin. Jeho moudrost a jeho víra ozářily celý můj další život. Od něj jsem se velice brzy dozvěděl, co znamená být opravdu věřícím. Mými učiteli víry byli otec, matka, Maudin. O Bohu moc nemluvili, ale předali mi všechno podstatné pro život, když nastaly špatné časy. Bezpečně osvětlovali cestu dál. Před maturitou se vracela vzpomínka na umírajícího kněze z Maroka a jeho prosba: „Prosil jsem Boha, aby mě někdo nahradil. Nechtěl bys?“
Toužil jsem milovat lidi a žít pro ně. Vstoupil jsem do jezuitské řehole. Měl jsem osmnáct roků. Mezi novici jsem se cítil výborně.
Když jsem byl vysvěcen na kněze, dostal jsem se do komunity v Paříži. Měl jsem rád kytaru a šansony, které zpívala mládež. Dal jsem se do komponování písní o přátelství a o Ježíšově dobrotě a lásce.
Nedaleko našeho domu se scházela mládež na diskotékách. Toužil jsem se mezi mladé dostat a pomáhat jim nalézt smysl života. Jednou jsem požádal představeného komunity, jestli bych nemohl zajít na zábavu mladých a nabídnout jim některou svou písničku. Souhlasil.
Moderátor mi dovolil se představit: „Bydlím skoro v sousedním domě na faře. Vy neznáte mne a já neznám vás. Mám rád mladé lidi a mám rád rovněž písničky. Také je skládám. Když dovolíte, jednu vám zazpívám“.
Byla o zbojníkovi, který zabíjí svůj život, protože neví, jaký má smysl.
Mladí mě přijali a moje šansony se jim líbily. Svými písničkami jsem chtěl lidi zbavovat bídy, zvát je žít v přátelství, umět odpouštět, mít šlechetné srdce.
Při šíření ušlechtilých ideálů jsem najezdil za třiadvacet roků přes dva miliony kilometrů po čtyřiceti zemích. Dovedl bych vám vyprávět o všech městech, ve kterých jsem zpíval. Vybavuje se mi spousta tváří, zpíval jsem papeži Janu XXIII. Prezident Adenauer v Německu mi daroval kytaru na znamení vděčnosti za radost, kterou jsem připravil německé mládeži.
Do roku 1968 jsem tvořil šansony za svým pracovním stolem. V tvořivém zápalu jsem při komponování začal stále více pít. Stal se ze mne alkoholik.
Pohoršlivá pověst, která provází tuto nemoc, bránila mým spolubratrům jezuitům, aby mi řekli: „Přestaň!“ Čím více choroba postupovala, tím více mlčeli. Čím více mlčeli, tím osamělejší jsem se cítil. Čím jsem se cítil opuštěnější, tím více jsem pil. Octl jsem se v začarovaném kruhu.
Začal jsem nesprávně uvažovat. Na příklad: „Asi tolik piji, že se ke mně chovají kolegové příliš chladně“. Ve skutečnosti se tak chovali proto, že jsem hodně pil.
„Asi tolik piji proto, že mě moc vyčerpávají koncerty“. Ve skutečnosti mě koncerty unavovaly proto, že mě oslaboval alkohol. „Asi tolik piji i kvůli představenému, protože mě přehlíží“. Ve skutečnosti byl na rozpacích nad mým podivným chováním.
Nad postelí mám malý měděný kříž, který mi dali jezuiti ke dvacátým narozeninám. Tento kříž mě nikdy neopustil, všude mě provázel. Jistě tisíckrát jsem jej bral do ruky a tímto gestem jsem říkal: „Pane Ježíši, jsi můj přítel, dobře mě znáš. Jsem tvůj přítel a zpívám pro tvé bratry. Víš, že nemiluji peníze ani pocty. Ztratil jsem mládí, vnitřní sílu, zdraví, přátele. Mimo tebe jsem ztratil skoro všechno. Prosím tě, nezapomeň na mne“.
Došlo to se mnou tak daleko, že jsem skoro nejedl, ani nemluvil, přestal jsem se umývat a na spaní bral uspávací prášky. Už jsem neměl síly se pro něco rozhodnout. Alkoholismus je utrpení a žádná radost. Je to otroctví a ne zábava.
O velikonocích v roce 1970 jsem byl pacientem na klinice. Můj ošetřující lékař Fouquet mi tehdy řekl: „Ve Versailles je skupina Anonymních alkoholiků. Každý pátek se setkává. Kdybyste měl zájem, přijedou pro vás.“
Anonymní alkoholici jsou společenství mužů a žen, kteří se dělí o své zkušenosti, o své schopnosti a naděje, aby řešili své společné problémy, především svůj hlavní problém: alkohol. A rozhodli se pro nový způsob života. Jsme proto anonymní, aby se mezi nás nevetřela otázka prestiže, diplomů, kultury či politiky a nerozdělila nás. Potřebujeme spojené síly, abychom se dostali z neštěstí, do kterého nás přivedl alkohol.
Na společenství hovořil jeden po druhém, jak se vyrovnává se svou situací. Když se všichni vystřídali, oslovil mě předsedající: „Luciene, nechtěl bys nám něco říci i ty?“
„Ano. Děkuji. Jmenuji se Lucien. Jsem také alkoholik. Říkám to poprvé nahlas. Sám pro sebe si to říkám už rok, ale nikdy nahlas a nikdy veřejně. Chtěl bych přestat, ale nedovedu to.“
Když se všichni dostali ke slovu, vedoucí skupiny poděkoval za večer a pozval ty, kteří se s ním chtějí pomodlit a v modlitbě se spojit s jedním a půl milionem anonymních alkoholiků na celém světě.
Nedávaly se žádné rady, žádná zdůvodňování, žádné teorie. Pouze jedna rada: „Jestliže chceš, zůstaň s námi a bude všechno dobré“.
Anonymní alkoholici se snaží řídit dvanácti pravidly a pravidelně se setkávají.
Jsem už čtrnáct roků nezávislý na alkoholu. Mám za sebou dva tisíce koncertů. Celý můj život se změnil. Jsem zase šťastný, živě se zas zajímám o vše, co se děje kolem mne. Se svým představeným si tykám, na základě vzájemné důvěry a vzájemné úcty. Kde jsou ty časy, kdy mne představení nechávali hynout od žalu. Moji spolubratři jezuiti jsou ke mně rovněž přátelští a přirození. Moje alkoholické dobrodružství je nezajímá. Ožilo opět moje přátelství s Bohem. Často beru do rukou Bibli a čtu:
„Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě,
vysvobodil mě ze všech mých obav.
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte,
vaše tvář se nemusí zardívat hanbou.
Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel,
pomohl mu ve všech jeho strastech.
Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch,
kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je.
Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý,
blaze člověku, který se k němu utíká… (Žalm 34)
