Říkali mu Špek páter
Procházel vybombardovanými městy, viděl lidi namačkané v protiletadlových krytech, leželi v hadrech na holém betonu. Do vánočního čísla napsal: „Svatá Rodina se v Betlémě musela uchýlit do skromného chléva, ale tito lidé nemají ani chlév.
Páter Werenfried van Straaten - zakladatel mezinárodního díla Kirche in Not – Církev v nouzi.
Z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
Limburk je významné biskupské sídlo v Německu. Dne 7. února 2003 se ve zdejší katedrále konalo rozloučení se zakladatelem mezinárodního díla Kirche in Not – Církev v nouzi. Páter Werenfried van Straaten zde před měsícem oslavil svoje devadesáté narozeniny. Nyní se zúčastnilo jeho pohřbu mnoho významných osobností z více než 140 zemí celého světa. Přišli mu projevit vděčnost za jeho pomoc.
Jakou činností se tolik proslavil? Když slavil před čtyřiceti lety svoje padesátiny, prozradil na sebe toto: „Jsem obyčejný premonstrátský kněz, který ničím nevynikal. Zdraví nemám zrovna nejlepší, rád zpívám v našem klášterním chóru, ale říkají, že příliš hlasitě a trochu falešně. Mé životní osudy dostaly zvláštní kurz, když si mne zvolil náš opat za sekretáře a současně mě pověřil, abych každý měsíc přispěl jedním článkem do našeho opatského časopisu. Toto poslání ovlivnilo můj další život“.
Narodil se 11. února 1913 v holandském Mijdrechtu. Vstoupil k premonstrátům, ve 27 letech byl vysvěcen na kněze. Krátce po skončení druhé světové války založil pomocné dílo Kirche in Not – Církev v nouzi. Všechno začalo v roce 1947. Čtrnáct milionů Němců bylo na základě Jaltské dohody vítězných mocností Ameriky, Anglie, Ruska a Francie, které si rozdělili Evropu, vyhnáno z východních území. To byl počátek velkých vyhnanství naší doby. Vyhnanci žili v katastrofálních podmínkách v bunkrech a pod troskami rozbitého Německa. Mezi nimi bylo šest milionů katolíků. Van Straaten tehdy o vánocích napsal: „V těchto bunkrech už nebylo místo pro Ježíše“.
Procházel vybombardovanými městy, viděl lidi namačkané v protiletadlových krytech, leželi v hadrech na holém betonu. O všechno přišli. Žádná okna, žádné stoly, žádné židle, všude plno malých dětí a starých lidí. A k tomu všude veliký hlad. Bylo to peklo. Van Straaten viděl srdcem. Do vánočního čísla napsal: „Svatá Rodina se v Betlémě musela uchýlit do skromného chléva, ale tito lidé nemají ani chlév. Ani Ježíšek by se mezi ně už nevešel. A přesto by chtěl být mezi nimi, protože je má všechny rád…“
Tehdy se rozhodl, že zasvětí svůj život duchovní i hmotné pomoci těmto chudákům. Začal obcházet belgické a holandské vesnice a prosil hospodyně o kousek špeku. Nejčastěji argumentoval: „Vím, že mnozí z vás, belgických a holandských občanů mnoho vytrpěli od Němců. Ledaskdo v těchto dnech prohlašuje, že máte právo na pomstu. Domníváte se, že máme skutečně právo někoho nenávidět, když si musel vinou mocichtivých zločinců obléknout nepřátelskou uniformu? Domníváte se, že tím přestal být Ježíšovým a naším bratrem? I jeho matka, sestra, manželka a děti?…“ Při první výpravě nasbíral 28 q slaniny. To jej povzbudilo. Pokračoval a každý měsíc posílal do hladovějících měst 150 q pětikilových balíků vydatné stravy. Vysloužil si titul „Špek páter“.
Ve městech volil jinou taktiku. Tam neměli slaninu, tam procházel s nastaveným kloboukem a sháněl peníze. Vysloužil si titul „Milionový klobouk“. Potřeba vybudovat v poválečné době domy pro uprchlíky vedla Werenfrieda k založení mezinárodního stavebního společenství.
Později rozšířil svou činnost do zemí za želenou oponou, do Latinské Ameriky, do Afriky a do Asie. Tuto činnost provozoval padesát roků, dožil se rovné devadesátky. Sta tisíce lidí dostaly oblečení, léky, potraviny, knihy. Během života nasbíral přes devadesát miliard korun, tj. přes tři miliardy euro. Stal se největším žebrákem Evropy. Pomocné dílo Církev v nouzi řeší ročně asi deset tisíc projektů ve více než 130 zemích světa. Dílo pokračuje i po jeho smrti. V čele stojí Švýcar Hans Peter Roetling a jeho neteř Antonie Willemsová.
Svým dobrodincům říkal: „Bůh mi dal těžkou úlohu, a přitom zavřel oči před mými slabostmi. Často mě postavil před nepřekonatelné překážky a pak je sám vyřešil. Dal mi do srdce bezmeznou důvěru a nikdy mě nezklamal. Mnoho mi vzal, ale ještě více mi dal a pokaždé, když jsem byl nerozumný a nevraživý, bezradný nebo bezbranný, dokázal mi, že on sám řídí naše dílo.“
Vzbudil pozornost neobvyklými projekty, jako byla kaple na kolejích nebo autobusy proměněné v kaple. Později k tomu přibyly „plovoucí kostely“ v oblasti brazilské Amazonky, na Volze a Donu v Rusku.
Svou víru a lásku k Bohu dokazoval celý život obětavou láskou ke všem potřebným, pronásledovaným, trpícím a hladovým. Rovněž učil odpouštět a dobře činit i těm, kteří nám ublížili. Známá je jeho modlitba:
Pane Ježíši Kriste!
Protože neexistuje poštovní spojení s nebem, musím tento dopis adresovat lidem, protože Ty přebýváš v jejich srdcích. Za celých padesát roků jsi nikdy nezklamal naši důvěru. Vždy jsi otevřel srdce dobrých přátel, aby obdarovala naše prázdné ruce a tak my mohli rozdělit, co jsme místo Tebe slíbili. Tisíckrát jsi nás potkal v chudých, kteří nás přiměli k tomuto slibu. Nemůžeš dopustit, abychom je nyní nechali bez pomoci. Proto stojím u Tvých dveří a klepu. Volám do všech oken Tvého příbytku a prosím. Přece jsi řekl: „Proste a dostanete, klepejte a otevře se vám“.
Za války byl v jednom německém městě zničen kostel Svatého kříže. Z velkého kříže, který vévodil chrámu zbylo jen ohořelé torzo, Kristus s uhořelýma rukama. Když byl kostel postaven znovu, zase mu vévodil Kristus s uhořelýma rukama. Místo nich tam dali nápis:
Kristus dnes nemá jiné ruce, než tvoje.
