Světové oslavy 200. výročí narození Dona Boska na vlastní kůži
Úterý odpoledne. Roztrhl se mi první popruh nafasovaného batohu. Zašklebil jsem se a zároveň mně na mysl přišla otázka: Proč vlastně pět tisíc mladých lidí zabije týden prázdnin, aby se mačkali po dvou stech v autobusech pro čtyřicet, jedli rozmražené prefabrikáty, stáli několikaminutové řady na záchod...
... spali denně jen pět hodin na prostoru o velikosti 2 m2, bloudili po Turíně, a to všechno spolu s lidmi, se kterými si nerozumí ani slovo?
Oslava dvoustého výročí od narození Dona Boska pro nás Čechy začala v neděli 9. srpna po osmé hodině večer ve farním sále Kobyliského střediska. Podstoupili jsme rychlokurz Italštiny, seznámili jsme se, pomodlili se a pak už jen vyhlíželi autobus, který přijel chvíli po desáté. Požehnání na cestu nám přišel dát provinciál a pak už jsme, 23 mladých spolu se Zdeňkem Jančaříkem, Jaroslavem Vracovským, Hynkem Černochem, Olgou Landrovou, Evou Liškutinovou a Georgem Woclawkem vyráželi na třináctihodinovou cestu do Severní Itálie.
Měli jsme štěstí, že jsme byli ubytováni přímo na Valdoccu, jen pár desítek metrů od Pinardiho kaple a baziliky Panny Marie Pomocnice, a sílu místa jsme tak mohli prožít naplno.
Společný program probíhal od úterý do pátku na stadionu Palla Ruffini. Dopoledne se konala zamyšlení, přednášky od významných salesiánů, svědectví od spolupracovníků a žáků. Program vždy vyvrcholil mší. Po té následoval oběd a pak prohlídky míst spojených s životem a dílem Dona Boska.
Slovo nuda v Italštině nejspíš neexistuje. Veškerý čas mezi hlavními aktivitami byl vyplněný tancem, zpěvem nebo miniscénkami. V MHD jsme společně tvořili takový rámus, že nebylo slyšet vlastního slova, ať už hlasitým hovorem, vzájemným učením svých jazyků, křikem sloganů typu „Kdo neskáče není Čech“, nebo zpěvem národních písní. Místní ale vypadali, že jim to nevadí a jejich jižanský temperament je na to zvyklý.
Ve středu večer se v parku poblíž stadionu konala velká párty, kde každý národ buď prezentoval svoji kulturu, nebo připravoval pro ostatní hry. Naše šikmá věž z kartonových krabic slavila mezi všemi obrovský úspěch. Za zmínku stojí také, že rekord vytvořil tým Slováků.
Ve večer čtvrtek se zase konalo představení muzikálu Gracias don Bosko, které bylo úchvatné.
V sobotu ráno jsme se autobusy dopravili do Castelnueva Don Bosko, kde jsme nějaký čas využili pro prohlížení památek, navazování ještě dalších mezinárodních kontaktů a hraní jednoduchých her. Po poledni jsme se všichni, šest tisíc lidí, sešli na náměstí a po proslovu hlavních představených jsme se v zástupu dlouhém několik kilometrů, v čele s Ángelem Fernandezem Artime, vydali na Colle Don Bosco. V polovině pochodu se spustil silný déšť, který však nikoho neodradil od dokončení poutě po svých.
Původní plán byl, že se bude spát venku. To však kvůli nepřízni počasí nebylo 
možné, a tak jsme se ubytovali, kde se jen dalo, od jídelen přes podloubí až po kostely. Výjevy jako lidi spící u nohou sochy Ježíše působí na jednu stranu jako z katastrofického filmu, na druhou nám však velmi mile připomínají, jaké je vlastně poslání církve.
Kvůli dešti byla také zrušena plánovaná vigilie, kterou nahradily oslavy v menších skupinkách na mnoha místech areálu. O půlnoci se pak většina lidí, déšť nedéšť, shromáždila před podiem, kde se společně zazpívalo Donu Boskovi k narozeninám.
Na neděli 16. srpna zbyla společná slavnostní mše svatá, na kterou přišlo dalších několik tisíc lidí. Po ní už nezbývalo nic jiného, než se naobědvat, zabalit a jen domů.
Odjíždíme. Máváme si se spoustou lidí s Donem Boskem na triku. Někteří jsou světlí, jiní tmaví, někteří mají šikmé oči. Ti, kteří ještě neodjeli, hrají hry, jiní si povídají, další se společně modlí. Všichni ale mají na tváři úsměv. A to je to, co nás spojuje. To je to, proč jsme sem všichni přijeli a vydrželi veškeré nepohodlí. To je to, co máme společné i když si v jazyce moc nerozumíme a naše tváře jsou úplně jiné.
Fanda Vlach
