Vykupujme čas - Don Franco Delpiano
… chci ještě raději dva roky žít naplno, než pět let pouze živořit ...
Z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
Před několika lety zemřel v Turínu mladý salesián otec Franko. Po vysvěcení na kněze studoval ještě architekturu a současně vedl duchovně mnoho mladých lidí. Organizoval desítky skupin mladých brigádníků, kteří s ním odjížděli přes prázdniny budovat lidštější život mezi indiány v brazilských pralesích Matto Grosso. Každý brigádník si musel na cestu do zámoří vydělat peníze vlastním přičiněním. Nejčastěji to bylo sběrem odpadových surovin.
Odjížděli na tři měsíce. V Matto Grosso vstávali o šesté, po ranní modlitbě přečetli kousek textu evangelia, rychle posnídali a spěchali na stavbu domova pro malomocné. Chlapci stavěli, dívky se staraly o hygienu, stravování a ošetřování stoosmdesáti malomocných. Otec Franko se staral o všechno.
Večer po práci a po večeři slavili mši svatou ve velké světnici kolem stolu. Místo kázání jim nejčastěji některý malomocný hoch nebo dívka vyprávěli příběh svého života. Při obětování nabízeli všichni Pánu únavu a nesnáze dne. Pak přišel Pán, aby všechny nasytil a vlil všem novou sílu a chuť sloužit bližním.
Po nějakém čase přišla zdrcující zpráva. Otec Franko má rakovinu. Lékaři mu vysvětlili nezáviděníhodný zdravotní stav způsobený leukémií. Franko se tázal:
„Kolik času mi ještě zbývá?“ Měl čtyřicet roků.
„Když všeho necháte a začnete se hned intenzivně léčit, můžete tady být ještě pět roků“
„A když budu pokračovat v práci?“
„Pak ani dva roky.“
„V tom případě chci ještě raději dva roky žít naplno, než pět let pouze živořit.“
Bral léky a pracoval s mladými jako dosud. Podobal se svíci. Hořel pro jiné a přitom stravoval sám sebe. Když to již nešlo, vrátil se z pralesa do vlasti. Přímo do nemocnice. Dostával transfuze krve, kolem něho se střídali spolubratři a přátelé, kteří s ním budovali misii malomocných.
Navštívil jej i hlavní představený. Přečetl mu žalm 102:
„Dny člověka jsou jako tráva, rozkvetou jako polní květina, sotva ji ovane vítr, už jí není, nezůstane po ní stopy. Ale od věčnosti do věčnosti trvá Pánova dobrota…“
Přátele kolem svého lůžka prosil:
„Je třeba se více modlit. Nestačí jen pracovat. Je třeba se více modlit,
být kontemplativní při činnosti.“
Mladému knězi, který jej ošetřoval řekl:
„Dokončil jsem svou cestu. Zachoval jsem víru. Teď je řada na tobě. Musíš být statečný“.
Nebylo mu dobře. Projevil touhu slavit poslední mši svatou. Byla doopravdy poslední. Nebyl schopen ji dokončit, část pouze sledoval. Když pokojíkem právě zaznívala slova proměňování, otevíral oči do věčnosti.
V dopise mladým přátelům napsal na rozloučenou: „I kdyby vás potkalo nevím co, zůstaňte optimisty, protože Kristus vstal z mrtvých. Jestliže doufám v lepší svět, pak jen proto, že Kristus vstal z mrtvých. Jestliže se nebojím o svůj osud, pak jen proto, že Kristus vstal z mrtvých. Přeji vám i vašim drahým, abyste se nikdy nepřestali radovat z toho, že Kristus vstal z mrtvých. Ježíšovo zmrtvýchvstání dává smysl našemu životu a naší činnosti. Naplňujme život!“
