Zajímavé osobnosti

Při skončení 35. generální kongregace jezuitů v roce 2008, poskytl nový generální představený jezuitského řádu ADOLFO NICOLAS obsáhlý rozhovor, z nějž vybíráme:

„Narodil jsem se v dubnu 1936 bezprostředně před španělskou občanskou válkou. Moje dětství poznamenalo neustálé stěhování. Nejprve z naší vesnice do jiné, pak za otcem do Santander, kde se narodil můj mladší bratr, pak do Barcelony, kde jsem žil od svých 4 do 13 let.

Pro dítě to je nepříjemná zkušenost. S někým se skamarádíte, ale pak své kamarády musíte opustit. Později jsem pochopil, že to bylo požehnání. Když jsem přišel do Japonska, byl jsem každých šest měsíců v jiné komunitě. Byl jsem z dětství zvyklý být s novými lidmi a navazovat nové kontakty to vše mi pomohlo i v mém misionářském životě.

Díky tomu, že jsem se narodil na vesnici, v rodině pracujících, si také velice vážím jednoduchosti. Neříkám, že jsem podle toho také vždy žil. Avšak jednoduché vztahy, jednoduchý život, nepříliš sofistikovaní lidé – to vše mám rád. Také nerad věci skrývám a nemám rád polopravdy. Dávám přednost přímosti. Japonsko mě naučilo jemnosti, a nechci být hrubý, ale jsem otevřený. Nerad chodím kolem horké kaše.

Katolicismus mých rodičů byl vesnický. Katolicismus kastilské vesnice je velmi silný, stálý a tradiční. Pokud byste se mého otce nebo matky zeptali na jejich názory, odpověděli by podle tradičního katolického učení. Jsme čtyři bratři. První je intelektuál, filozof a žije v USA. Druhý je zaměstnanec banky, člověk velmi pragmaticky založený, přímý a čestný muž. Já jsem třetí a poslední bratr překypuje nápady, mimo jiné je psycholog a učitel. Bratři mi pomáhali stát nohama pevně na zemi. Dodnes mi to pomáhá. Například se vyhýbám příliš duchovním řečem o řeholním životě. Jako by duchovní řeči mohly nahradit nedostatek opravdovosti.

Přemýšlel jsem stát se bratrem kongregace křesťanských škol sv. Jana de la Salle, protože jsem k nim chodil do školy. Líbilo se mi, jak s námi bratři pracovali, jejich přátelskost atd. Když se rodiče přestěhovali do Madridu, mohl jsem chodit do jezuitské školy. Zaměřil jsem se na jezuity. Na konci střední školy jsem se během exercicií rozhodl, že vstup k jezuitům bude pro mě nejlepší životní cestou.

Když jsem byl v juniorátu, otec generál Janssens napsal dopis celému Tovaryšstvu, v němž žádal o dobrovolníky na různá místa. Napsal: „Žádají nás o lidi, kteří by pomohli v různých částech světa. Ti z vás, kdo se cítí povoláni, prosím, přihlaste se“.

Řekl jsem si: potřebují pomoc a já jsem jezuita. Považoval jsem za samozřejmé, že jezuitské povolání je univerzální, že nejsem jezuitou jen pro Španělsko, nýbrž že mohu jít kamkoli. Přihlásil jsem se tedy. O měsíc nato si mě zavolal provinciál. Nebyl příliš nadšený, protože se mnou měl jiné plány. Byl jsem poslán do Japonska.

Kdybych si měl vybrat oblast, kde být misionářem, byl bych možná zvolil Latinskou Ameriku, Afriku či jiná místa, kde bych spatřoval zjevnější potřebu. Když tak ale nad tím uvažuji, Japonsko byla nejlepší volba, protože od samého začátku jsem věděl, že Japonsko a já se k sobě dokonale hodíme. Mezi Japonci a japonským způsobem existence jsem se cítil velmi doma. Nejsem divoký Španěl, spontánní, výbušný. Spíše jsem tichý. A to je v Japonsku vítáno. Od začátku jsem se cítil velmi dobře.

Nemám rád, když řeholníci mluví o řeholním životě jako o kříži, jako o těžkém břemeni, které musí nést. Myslím, že to je většinou nesmysl, protože i ženatí mají mnoho problémů a potíží. Lidé, kteří se musí namáhat, aby se uživili, mají někdy opravdové kříže. Třeba přistěhovalci. A tak dramatizovat potíže řeholního života není moc na místě. Proto je pro mne velmi důležitá služba a chápu své povolání jako povolání ke službě. Služba mi dělá radost a myslím, že to je podstata naší spirituality. Když nás těší prostě sloužit, žijeme v  nehynoucí radosti. Když bible mluví o službě, vždy mě to osloví. Když vidím pasáže v evangeliích na toto téma, oslovuje to něco v mém nitru.

Byly i obtížné chvíle. Párkrát jsem prožíval krizi, protože jsem se cítil nepřijat nebo nepochopen. V těch chvílích jsem si uvědomil, že cílem mého života není líbit se druhým. Nemusím se líbit nikomu. Pak budu svobodný.

Když něco jde dobře, tak je vše v pořádku a vše je snadné. Ale když něco nejde, přichází utrpení, nároky a potíže. Uvědomíte si, že to je příležitost být více svobodný. Cítíte, že nemáte co ztratit. Kdo vám může vzít radost, když vaše radost nezávisí na úspěchu, na tom, co si o vás lidé myslí? Ale tuto svobodu získáte jen skrze obtíže. Nikdy není levná. Ale musím upřímně dodat, že jsem nikdy neměl nějaké mimořádné obtíže. A tak nemohu tvrdit, že jsem vykonal hrdinské skutky.“ (Bulletin Jezuité 2/2008).

 

Salesián P. OLDŘICH MED

zemřel 23. září 1991. Měl 77 roků. Padl uprostřed rozdělané činnosti. Patřil mezi zakladatele a budovatele salesiánského díla v naší republice. Čtyři roky před smrtí napsal osmdesátistránkový životopis. Vybírám z něj některé pasáže:

„Dne 9. března 1987 mě poslal lékař do nemocnice na kardiogram. Výsledek byl: „Tak si vás tu necháme. Máte infarkt.“ Prý budu asi čtvrt roku pracovně neschopen. Vícekrát mě v poslední době napadlo, abych se zastavil a ohlédl se nazpět. Má cenu vzpomínat a psát? Může-li to posloužit k povzbuzení nebo poučení pro druhé, pak jistě.“

Rodičům se narodilo první dítě v roce 1912. Byl to Miroslav. Já jsem se narodil 31.7.1914. Za války se narodil v roce 1916 Jan Nepomucký, který se stal známým misionářem v Indii. Celkem nás bylo osm sourozenců. Žili jsme v Jihlavě.

Vzpomínky z dětských let? Mnoho toho není. Žili jsme chudobně. Nikdy jsme si nesměli vzít od jídla něco sami. Ale opravdový hlad jsme neměli. Byli jsme zvyklí na málo.

Ve škole byl nejhorší první rok. Za učitele jsme měli vyloženého sadistu. Snad nebylo dne, aby nás kolektivně nepotrestal. Vzpomínám, že jsme samí kluci klečeli vedle sebe na širokém stupni a učitel nás vyplácel rákoskou. Museli jsme nastavovat ruku a on nás švihal po dlaních. Vyplácení na kalhoty na učitelově koleně bylo naším každodenním osudem. Ale to bolelo méně než ty dlaně. Nejsem škarohlíd, ale opravdu si nepamatuji z první třídy nic jiného.

Byl jsem dítětem města. Bydleli jsme v domě, který patřil německým manželům. Ve druhém poschodí. V domě jsme byli jediná česká rodina. Cítili jsme se zde jako ve vězení. Na dvorek se nesmělo. Tato skutečnost nás vyháněla nutně na ulici. Naštěstí tatínek byl z venkova a jeho příbuzní měli pochopení pro naši situaci a o prázdninách si Medovy děti rádi rozdělili. Když jsem později v tercii četl Babičku od Boženy Němcové, uvědomoval jsem si, že jsem prožil něco podobného. V Předboři jsem se přiučil všem zemědělským pracím. Dělal jsem o seně, pak o žních, pásl jsem krávy, husy, sekal dříví. V roce 1924, když mi bylo deset roků, teta Milča se vdala a pro mne skončila idyla venkova.

Toho roku jsem začal chodit do gymnázia. Vůbec jsem nebyl zvyklý se učit a tady se s nikým nemazlili. První třídu jsem absolvoval jakž takž, patřil jsem mezi horší žáky. Zlé to začalo být v sekundě. Tam k němčině přibyla ještě francouzština. Doma jsem se učil málo. Nikdo mi nemohl poradit. V tercii jsem neměl na vysvědčení žádnou čtyřku (pětky ještě neexistovaly). Pak přišla kvarta. Nešťastná matematika mě nadosmrti znepřátelila s čísly. Měl jsem třináct let a hlava mi na to nestačila. Rysy mi pomáhal dělat tatínek. Ani jsem se už nesnažil studovat. Raději jsem chodil hrát fotbal s kluky.

Rodiče byli opravdoví křesťani. Nevedli s námi náboženské rozhovory. Ani modlitba nebyla u nás společná. Nějak to nešlo. Modlili jsme se každý sám a než jsme zalezli večer do postele, maminka se vždy ptala: „Modlili jste se?“ Nedělní mše byla u nás samozřejmostí. Domnívám se, že jsem chodil do kostela hned od narození. Do náboženství jsme chodili všichni. V Katolickém domě byl tatínek léta hlavní osobou. Byl starostou Orla, maminka byla orlicí. Vše dělal z hlubokého náboženského přesvědčení. Byl také apoštolem tisku. Tatínek chodil každý den na šestou a každý den také přijímal. Já jsem ministroval od druhé třídy.

Když mi bylo čtrnáct roků, byl jsem ve čtvrté třídě gymnázia. Přes všechny dobré vzněty, které se rodily v mé duši, neměl jsem rovnováhu. Všechno ideální na mě působilo přitažlivě, ale nebyl nikdo, kdo by mi podal ruku a vedl mne. Dostavovala se puberta. Kluci toho věku měli už plné hlavy děvčat z Orla a dospělí dávali špatný příklad. I já jsem ztratil zájem o kněžství a snil jsem jako druzí. Byl jsem také chudobná a opuštěná mládež. Náboženské uvědomění nebylo žádné, čest výjimkám. V kvartě jsem gymnázium nenáviděl. Připadal jsem si jako vyděděnec. Neměl jsem kamarády. Můj prospěch byl podobný člověku, který plave, div, že neutone. Věděl jsem jasně, že takhle nemohu jít dál. V květnu jsem na konci vyučování šel za třídním a řekl mu, že jsem se rozhodl dobrovolně opakovat kvartu. Pan profesor na mne upřel laskavé oči a řekl: „Ale kdepak, Mede, vy půjdete do kvinty!“ To bylo poprvé, co na mne promluvil ne kantor, ale vychovatel. Nezmohl jsem se na další řeč. Bylo mi, jako když mě někdo pohladí.

Byl červen 1928. Končil zas jeden krušný školní rok. Byl jsem přesvědčen, že půjdu po prázdninách do kvinty, pokud nepropadnu. Tehdy se stala lidsky nevysvětlitelná událost. Seděl jsem doma u stolu a snil jsem. Tu se otevřely dveře a vešel tatínek se svým přítelem doktorem Zvolánkem a řekl: „Oldřichu, pan doktor Zvolánek dostal v tyto dny prospekt nějakého ústavu, kde studují hoši na kněze a ptá se tě, jestli bys tam nechtěl jít, že by všechno zařídil. V tom ústavu jsou nějací salesiáni a právě ho otevřeli“. Já na ně hleděl, chtěl jsem říci, že nechci, a jako by mě někdo přinutil, řekl jsem: „Chci“. Už jsem neměl odvahu se opravit. Měl jsem rád přírodu a často jsem snil o hájovně v lese.

Slyšel jsem o všelijakých řádech, ale nikdy jsem neslyšel nic o salesiánech. Kdyby mi někdo řekl: „Půjdeš k trapistům“, představil bych si, že se trápí a nevím co ještě. Ale salesiáni? Nic jsem si nedovedl představit. Až když jsem měl v ruce ten prospekt s tváří Dona Boska, měl jsem přece jen nějaké informace. Nejvíce mě zaujala myšlenka, že ústav je pod mateřským pohledem Panny Marie Hostýnské.

Prázdniny jsem trávil tak nějak mezi ano a ne. Dělalo mi dobře, když mi maminka chystala do kufru výbavu, ale jinak ve mně přetrvávala nechuť někam jít. Čím více se blížil den odjezdu, tím jsem byl smutnější. Kamarádovi Fanoušovi jsem rukoudáním slíbil, že odtamtud uteču a vrátím se domů, jestliže se mi tam nebude líbit.

Do Fryštáku jsme s tatínkem přišli kolem páté odpoledne. Nebylo žádné slavné uvítání. Nějaký milý pán nás zavedl do malé světnice a přinesl nám večeři. Jmenoval se pan Hlaváč. Začal nás provádět ústavem. Pak to šlo ráz na ráz. Dostal jsem místo ve studovně a v ložnici. Všichni salesiáni byli radostní, hovorní, přátelští, úplně jiní, než profesoři v Jihlavě. Žili se studenty, o přestávkách hráli s nimi na hřišti. Mé předsudky roztávaly jako sníh na slunci. Za týden jsem psal domů dopis, ve kterém jsem napsal velmi hloupou i když dobře míněnou větu: „Už by mě odtud nedostal nikdo ani heverem.“ Dosud jsem nikdy žádný hever neviděl.

Pomalu jsem se seznamoval s novým prostředím a poznával lidi. Ředitelem domu byl první český salesián Ignác Stuchlý. Představení byli správní a měli nás rádi. Kdyby se mi v Jihlavě někdo věnoval, jako zdejší učitelé, studoval bych docela jinak. Kázeň respektovala svobodný projev jednotlivců. Necítili jsme se jako ve vězení. Don Bosco se mi stal blízkým otcem. První fryštácký rok byl pro mne plný dojmů. Došel jsem k přesvědčení, že mě Pán Bůh volá do řad Don Boskových synů.

Končil druhý rok života ve Fryštáku. Měl jsem patnáct roků. Byl jsem přijat do noviciátu. Ten byl v Radně ve Slovinsku. Tam začal nový život. Pan magistr byl sympatický kněz. Bylo nás 16 noviců z různých zemí. Sliby jsem skládal po ročním pobytu 17. srpna 1930. Měl jsem 16 roků a 17 dní. Nikdy jsem nelitoval svého rozhodnutí, ani když přišly na mne a na ostatní kruté zkoušky.

Z noviciátu jsem se vrátil do Fryštáku a pokračoval ve studiích. Naše gymnázium nemělo právo veřejnosti. Koncem roku jsme jezdili dělat zkoušky do arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Maturita byl můj druhý studijní úspěch. Hlavně jsem poznal, že se člověk nesmí bát a že právě v tom je maturitas – zralost. Zralý člověk musí svou zralost osvědčit skutkem. U salesiánů je prověrkou zralosti tak zvaná asistence – pedagogická praxe, která se koná před započetím teologie.

Zůstal jsem ve Fryštáku. Měl jsem 26 hodin školy, asistenci ve studovně, v ložnici, v jídelně, na hřišti. Uvědomoval jsem si, že mám ještě mnoho chyb a rozhodl jsem se jít do hloubky. Hlavně jsem v sobě prohluboval vztah k Srdci Ježíšovu. V knihovně jsem si vypůjčil nějakou knihu o duchovním životě, ale brzy jsem ji vrátil. Pak jsem četl Dějiny duše od Terezie z Lisieux. Rozhodl jsem se pro její malou cestu a nelitoval jsem.

Hodně jsem uvažoval o sobě a o salesiánském poslání. Zdálo se mi, že sice máme prostředí salesiánsky ustrojené, ale v něm něco schází – pozornost pro jednotlivé lidi a jejich osobní problémy. Sám jsem už tolikrát nosil v sobě nějakou ránu, ale nikdo o ní nevěděl. V té době nebyl nikdo, kdo by se snažil bratrsky či otcovsky prožívat se mnou krize nebo nebezpečí, kdo by radil, pomáhal. Díval jsem se pořád pod hladinu ústavního života a sledoval, co je vespod. Uvědomoval jsem si, že mám psychologické nadání a že vidím, co druhým unikalo. Pedagogické zkušenosti nenajde člověk na cestě, musí je pracně nabývat, třeba i za cenu chyb.

Po dvou letech asistence jsem odcestoval do Turína studovat teologii. Ztratil jsem se v moři spousty bohoslovců asi z pětadvaceti národů, hlavně z Evropy a Jižní Ameriky. Otevřel se mi nový svět s mnoha neznámými, ale bylo mi jasné, že nesmím zmařit velkou šanci, kterou mi dala kongregace. Na tato léta vzpomínám rád. Život zde byl klidný, pravidelný, bez výkyvů. Poznal jsem zde řadu lidí, kteří se ještě znali s Donem Boskem. Na studiích v Římě bych tolik salesiánského neprožil. Bylo mi jasné, že jen věrnost představených Donu Boskovi a věrnost nás salesiánů představeným je zárukou, že dílo půjde dobře dějinami. Nějaké ty osobní bolesti se mi začaly zdát malichernými v porovnání s problémy celku.

Uvědomoval jsem si, že jen hluboký vnitřní život mi pomůže získat si opravdovou kněžskou vyrovnanost. Viděl jsem některé bohoslovce proklečet přestávku mezi čtvrtou a pátou v kapli a zvykl jsem si také na to. Kdo nenaváže hluboký vnitřní vztah s Ježíšem, ztěží může být dobrým salesiánem.

Na kněze jsem byl vysvěcen kardinálem Fossatim v bazilice Panny Marie Pomocnice 2. července 1939. Bylo nás svěceno hodně. Pro mne to byl nádherný den. Za dva dny jsem se vracel domů do vlasti.

Byl jsem zařazen do ostravské komunity. Chodilo k nám asi dvěsta kluků. Práce bylo nad hlavu, ale byli jsme mladí a nadšení. Pan provinciál Ignác Stuchlý byl naším světlým vzorem a my jsme šli ochotně za ním. Měl přes sedmdesát let, ale pracoval bez naříkání. V životě musel spolykat hodně zklamání a těžkostí. Ale život je chůze z kopce do kopce, rostou v něm růže i trny. I české salesiánské dílo muselo občas vzít na sebe těžký Kristův kříž a nést ho pro spásu lidí.

V únoru 1942, byla již třetí rok válka, přišlo německé komando a poručilo nám do čtrnácti dní vystěhovat a opustit ústav. Nikoho dosud nenapadlo, že bychom mohli být jednoho dne vyhozeni na ulici. Pak Němci vyhlásili pracovní povinnost a asi padesát našich noviců, filosofů, asistentů a bohoslovců muselo opustit naše domy a nastoupit do továren v Německu a Rakousku. Další rok jsme přišli o fryštácký dům.

Dobří lidé ve Dvorku u Přibyslavi nám nabídli dům, kde jsem shromáždil hochy, kteří se přihlásili za naše aspiranty. Byl to projev vůle žít a neumřít.

Válka skončila v květnu 1945. Vrátil jsem se do Fryštáku a začal obnovovat život v ústavu.“

Otec Med měl po válce velký vliv na mládež v rámci celé olomoucké arcidiecéze. Pro tuto svou činnost byl už v roce 1949 uvězněn. Po propuštění byl několik měsíců v noviciátě v Hodoňovicích, odkud byl v noci ze 13. na 14. dubna 1950 při celostátním zásahu proti řeholníkům násilně odvezen do soustřeďovacího kláštera v Oseku. Odtamtud putoval do Želiva, kde prožil v nesvobodě 6 roků. Po propuštění vstoupil do služeb brněnské diecéze a působil v Rosicích u Brna. Tam rozvinul velkou činnost především pro rodiny a mládež. Rosická fara se stala místem nejrůznějších duchovních obnov a exercicií.

Dne 23. září 1991 šel přivítat návštěvu. Přicházejícímu místo podání ruky padl do náruče a už se neprobudil. Měl 77 roků. V závěti napsal: „… nemám žádná přání, jen abych spasil svou duši a setkal se v nebi se všemi, které jsem měl rád a pro které jsem žil.“

 

Láska k Bohu a k duším

 

Láska k Bohu je první a největší ze všech přikázání. Kdo se zasvětil Bohu, musí udělat vše, aby s ním žil v neustálém přátelství. Zasvěcené společenství, je země svatých, kde všichni usilují o přátelství s Ježíšem.

Známkou lásky k Bohu je i láska k duším a touha pracovat na jejich spáse. Smyslem kněžství je služba duším, záchrana duší.

Proto Don Bosco dává za životní heslo sobě i svým bratřím: „Pane, dej mi duše, ostatní si vezmi!“

P. Jindřich Lacordaire opakoval již jako chlapec tak ohnivě kázání odposlouchaná v kostele, že domácí měli strach o jeho zdraví. Budoucí kazatel, dosud ještě chlapec říkal: „Já budu kázat pořád, protože se moc hřeší.“

Malý Jeník Bosco rovněž každou neděli dělal veselý program, aby přilákal vesničany a pak jim vysvětloval náboženské pravdy. A když se někdy pozdržel mezi kluky a matka se s ním pak doma vadila, proč mezi ně neustále chodí, hájil se slovy: „Maminko, když jsem mezi nimi, tak jsou lepší, nejsou sprostí, nenadávají a nejsou hrubí“.

Malý Jan Vianney učil sourozence modlit se růženec a když potkal chudáka, vedl ho domů, protože věděl, že mu rodiče poskytnou pomoc.

Také cítíš touhu probouzet u druhých lásku k Bohu? Bolí tě, když vidíš, že někdo uráží Boha? Nermoutí tě pohled na vylidněné kostely bez mládeže? Dovedeš se zastavit v kostele i mimo „povinnou“ nedělní mši a aspoň chvíli prodlévat před svatostánkem a otevřít náruč Ježíšovi? Pokoušíš se občas někoho přivést na bohoslužby?

Jestli je ti lhostejný stav lidu Božího dnes, jestliže už dnes neděláš nic pro to, aby se Ježíš dostal mezi lidi, především do tvé rodiny a mezi tvé přátele, ztěží se dá předpokládat, že později budeš horlivě pracovat pro záchranu duší.

Když radívali přepracovanému Donu Boskovi, aby si odpočinul, říkával: „Odpočinu si až v nebi. Dokud pracuje ďábel, nemohu odpočívat ani já.“

Zlato je královnou kovů, růže královnou květin, orel králem ptactva, láska je královnou všech ctností.

S láskou k Bohu musí růst i činorodá láska k bližním. Dokonalost zasvěceného člověka nespočívá jen v pobožnostech a v zevních skutcích horlivosti. Právě zde Ježíš od nás žádá více. Říká: „To je moje přikázání, abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás“. (Jn 15,12). „Podle toho poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni ke druhým“. (Jn 13,35).

Máš milovat tak, jako miloval Ježíš.

Vidí hladové zástupy a sytí je. Když ho setník prosí, aby mu uzdravil služebníka, je ochoten jít do jeho domu a splnit jeho prosbu. Když ho slepec u Jericha prosí o zrak, hned jej vyslyší. Pláč naimské vdovy, prosba Jaira, zármutek Marty a Marie ho pohnou ke vzkříšení mrtvých. Takhle si počínal Ježíš. Kudy chodil, všude rozdával lásku. Také buď ke každému srdečně pozorný.

Tvoje slova budou mít mimořádnou vážnost a účinnost, jestliže se budou opírat o příklad tvého života. Budou tě mít všichni rádi a budou ti vděční.

 

 

Ze vzpomínek salesiána misionáře otce JANA MEDA:

 

„Bylo nás osm dětí. Nejstarší byl Miroslav, druhé dítě byl Oldřich, byl o dva roky starší než já. Byli jsme si velmi blízcí. Byl daleko přede mnou ve studiích i v náboženském životě. Následoval jsem ho do salesiánského aspirantátu ve Fryštáku. Povolání ve mně objevila moje matka. Od dětství jsem ministroval, ale tím nechci říci, že jsem byl svatý. Můj otec mě každý den kolem páté vzbudil a oba jsme šli na mši svatou. Odmalička jsem hodně četl. Už jako osmiletý jsem začal číst noviny a knížky. Když jsem ve třinácti odcházel do aspirantátu, měl jsem už kolem padesáti sešitků, cestopisů, dobrodružných knih a brožur o misiích v Africe a na Východě. Odtud asi pramenila má touha jít do misií. Večery jsem často trávil četbou a snil o odvážných příhodách hrdinů. Nesl jsem jméno Jana Boska, který byl také snílek.

Když mě bylo třináct, zeptala se mě matka: „Jeníku, čím chceš být, až vyrosteš?“ Byl jsem překvapený a nezmohl jsem se na odpověď. Styděl jsem se, prozradit své sny a plány. Po chvilce mlčení se podívala do mých očí a řekla: „Nemyslíš, že bys mohl být knězem?“

Být knězem? O tom jsem nikdy nesnil. Znal jsem hodně kněží ve farnosti a ministroval jim. Ale jejich život mě nepřitahoval. S nechutí jsem proto vyhrkl: „Ne, knězem ne!“ – maje na mysli kněze, které jsem znal. „Tak čím tedy chceš být?“ Spontánně jsem odpověděl: „Misionářem“. Tím rozhovor skončil.

Můj bratr Oldřich už byl aspirantem ve Fryštáku. Přišel jsem tam za ním jako třináctiletý 1. září 1929. Maminka mi dala se slzami radosti požehnání. Otec jel se mnou. Začal pro mě úsvit nového života. Nebylo pro mne jednoduché vžít se do prostředí ústavu, obtížně jsem si zvykal na bídnou stravu sestávající převážně z brambor. Přes všelijaké ošklivé situace jsem se cítil šťastný.

Chtěl jsem se stát salesiánem a tak jsem dělal vše, abych se dostal do noviciátu. Konal se na Slovensku v Beňadiku. Byl jsem nejmladší z noviců. Bylo nás kolem padesáti. Za rok jsem složil sliby a pokračoval ve studiích v Ostravě. Zanedlouho k nám poslal hlavní představený vizitátora Candelu. Byla to pro mne Bohem seslaná příležitost. Probudila se ve mně touha po misiích. On sháněl nové posily. Šel jsem za ním a řekl mu, že jsem připraven jít kamkoliv. Poradil mi, abych napsal žádost hlavnímu představenému do Turína. Myslil jsem na Čínu, podle mých informací tam potřebovali pomoc nejnutněji.

Hlavní představený mě pozval. Před odjezdem do Itálie jsem navštívil asi na deset dní rodiče. Můj bratr odjížděl do Turína studovat teologii. Odjížděli jsme spolu na svátek svatého Václava 1935. Příprava na misie se konala v Ivrei. Místo Číny jsem byl poslán do Madrasu v Indii. Po šestitýdenní přípravě jsem nastoupil na loď ještě s dalšími. Naše loď připlula do Bombaje 22. listopadu 1935. Vlakem jsme cestovali do Madrasu a živili se jen banány. Odtud jsme cestovali ještě asi dvěsta kilometrů do Tirupatturu. Zdejší dům se stal naším novým domovem. Představený domu otec Carreňo, Španěl, dokázal, že se zde každý cítil jako doma. Byl duší společenství. Museli jsme čelit mnoha obtížím. Provincie byla zcela nová a provinciál byl přísný. Tvořili jsme národnostní slepenec. Hlavním předmětem byla angličtina. Nad první slohovou úlohou profesor poznamenal: „Tvá angličtina má daleko k angličtině.“.

Po čase jsem se stal asistentem noviců. Novicové byla dobrá parta, nikdy se nevyhýbali práci. Pracoval jsem s nimi. Vedl jsem je k tomu, aby se nenechali nikdy ničím znechutit. Po čtyřech letech v Tirupatturu jsem začal studovat teologii. Neměl jsem problémy, protože jsem docela dobře ovládal latinu a mohl pomáhat druhým.

 

V roce 1943 jsme byli vysvěceni na kněze. Stal jsem se magistrem noviců. Cítil jsem se k tomuto poslání nepřipravený. Otec Carreňo mi napsal program: „Zbožnost, práce, rodinný duch“ a pak řekl: „Toto dělej a všechno bude v pořádku. Měl jsem dobrý tým a program se nám dařilo plnit více než uspokojivě.

Zahájili jsme noviciát. Bylo to v roce 1950. Představení z některých domů nesouhlasili s počtem přijatých ani s naším programem. Blížila se ještě větší pohroma. Z generalátu z Turína přijela druhá nejdůležitější osoba – don Fedrigotti. Přijel jsem ho přivítat na letiště do Madrasu. Když jsem se mu představil, chladně odpověděl: „Á, otec Med, představený noviciátu v Tirupatturu! Kde mají „oves et boves et universa pecora – ovce, dobytek a všelijakou směs“. Byl jsem udiven, jen jsem dodal: „Ale máme tam i lepší výběr.“ Nevybíravě ni odpověděl: „Přijedu se na vás do Tirupatturu podívat“. Ze slov jsem vycítil výhružný tón.

Přišel. Přivítali jsme jej co nejsrdečněji. Přenechal jsem mu svou kancelář, nejlepší místnost v domě. Sám jsem šel spát k chlapcům. Po večerních modlitbách si vzal Fedrigotti slůvko na dobrou noc a řekl: „Chlapci, vy nemáte žádné povolání, bude lepší, když se co nejdříve vrátíte domů“. Hoši naštěstí nerozuměli, co říkal. Hned jak jsme vyšli z kaple jsem se ho tázal, co tím „slůvkem“ přesně mínil. Pohotově odpověděl: „O vašem noviciátu jsem hodně slyšel a přišel jsem jej zavřít“. Do Turína se dostalo z Indie hodně informací vlivných salesiánů, kteří byli skeptičtí ke všemu, co rozhodoval otec Carreňo. I představení v Turínu ho považovali za snílka. Teprve později se všichni přesvědčili, že právě on si počínal nejideálněji. Do této chvíle se dávalo za pravdu starším, kteří často ani nevěděli, co děláme.

Rozhodnutí mě šokovalo. Měli jsme tady v Tirupatturu 150 aspirantů a jejich formace se rozvíjela velice slibně. Fedrigottimu jsem řekl: „Otče, než uděláte tak drastické rozhodnutí, je vaší povinností prověřit si zdejší skutečnost na vlastní oči.“ Odpověděl: „Právě proto jsem přijel“.

Všem zdejším představeným jsem nařídil, aby s ním hovořili otevřeně podle svého svědomí. Pak jsem řekl chlapcům, aby za ním přicházeli jeden po druhém na „rozhovor s představeným“ jako chodívají za mnou. Skoro všechen tehdejší čas pobytu Fedrigottiho zde jsem prožil v modlitbách. Šlo o všechno. Jestliže zastaví naši činnost v tomto stádiu, pak vrátí naši činnost v Indii do počátečních časů. Představený se u nás zdržel deset dní. Byly pro mne nepředstavitelně dlouhé. S velkou stísněností v nitru jsem se ho otázal: „Jaké je vaše rozhodnutí?“ „Všechno jsem si prohlédl, se všemi jsem hovořil a domnívám se, že si počínáte správně.“ Jaká změna! Z předchozího. „Pošlete všechny domů“ ke dnešnímu „OK“. Ještě poznamenal: „Podle mého mínění by jich asi šest nemělo pokračovat. Ale vy jste zde zodpovědný představený. Je to ve vaší pravomoci“. Pak odešel do postnoviciátu v Kotagiri, aby se setkal s kleriky, kteří všichni prošli naší formací v Tirupatturu. I zde se přesvědčil, že jdeme správnou cestou. Po těchto zkušenostech se ujala myšlenka přednoviciátu ve všech provinciích. Stalo se tak zásluhou odvážného, ideálního a svatého otce Carreňa. Dnes má Indie devět salesiánských provincií a je druhou největší komunitou na světě.

 

Po vatikánském koncilu se konala všeobecná kapitula. Jednou došla zpráva, že náš provinciál otec Pianazzi byl zvolen do hlavní rady kongregace. Měli jsme z toho radost. Je to výborný salesián. Kdo bude příštím provinciálem v Madrasu? Když jsem se potkal s Pianazzim po jeho návratu, řekl mi: „Vy jste provinciál“. Chtěl jsem se bránit, ale on pokračoval: „Jsem tady, abych vás informoval a ne abych s vámi diskutoval.“

Byl rok 1958. Začal jsem se seznamovat s provincií a také jsem se chtěl přesvědčit, jak přijali spolubratři moje jmenování. Jak začít? Prvním úkolem bylo určit sekretáře. Naši provincii tvořila celá Jižní Indie. Tehdy byl centrem Madras. Biskup Mathias věnoval provincii velkého Chevroleta. Nepovažoval jsem za správné navštěvovat naše chudé domy v luxusním voze a dělat důležitého. Auto jsem prodal a pořídil skútr. Vypadal skromně a mně vyhovoval. Při objíždění provincie jsem byl soběstačný. Nadto jsem se mohl při cestování nahlas modlit. Provincii Madras jsem měl rád. Dala mi mnoho. Já jsem ji dal rovněž všechno. Všechno jsem svěřoval nebeské Matce Panně Marii. V provincii Madras jsem prožil třicet roků.

Po šestiletém období byl jmenován nový provinciál. Co bude se mnou dál. Uvědomil jsem si, že jsem nebyl doma v naší rodině 35 roků. Dostal jsem povolení odcestovat. Sešel jsem se se svou rodinou, uviděl maminku a bratra Václava, který se narodil, když už jsem byl v Indii. Když skončila dovolená, řekl jsem matce, že se musím vrátit. Ona řekla: „Je to tvoje povinnost se vrátit?“ - „ANO“. - Odpověděla. „Pak tedy jdi a Bůh ti žehnej!“ Nebyli jsme zvyklí plakat a naříkat. Boží vůli je třeba následovat, i když to bolí. Byl jsem indickým občanem a komunistický režim by mi nikdy nedovolil působit v mé vlasti.

Poslední roky prožívám v Imphalu ve státě Manipur.“

Citujeme z jednoho dopisu ze dne 6.6.2008. našemu provinciálnímu ekonomovi:

„Drahý otče Rakovský, dostal jsem z Dinapuru oznámení, že jste mi poslal deset tisíc dolarů. Je to štědrý dar pro naše děti zde a s nimi vám děkuji srdečně za dobrotu všech přátel, kteří nám pomáhají. Bůh vám zaplať. Vyřiďte našim dobrodincům, že se za ně modlíme. Nepracujeme nadarmo.

Snad vás bude zajímat, že snad už tohoto roku salesiánská Indie, která má teď deset provincií, zaujímá početně první místo na světě. Stačí se podívat na Elenco. Máme zde 150 noviců. Není to naše zásluha, ale Panna Maria byla s námi. Je mi teď 94 roků, ale nestydím se za sebe. I zde už ale cítíme vliv vlažnosti celé společnosti. Doufáme, že i celý svět se probudí a najde pravou cestu k Bohu, jak nám ukazuje Svatý Otec a náš hlavní představený. Co se mne týče, už to nejde tak, jak to bývalo, ale dělám to, co je mi ještě možné. Čekám teď na našeho představeného Maria Arokyam Kanaga, aby nás navštívil. Když v roce 1948 mě udělali provinciálem celé hrozně veliké Indie od Himalájí po Cape Komorin, jeden farář mě pozval do vesnice Varadarajampet, abych tam založil salesiánský ústav. Nyní z té úplně zaostalé vesnice máme našeho Arokyama Kanaga. Čekám na jeho návštěvu a také na návštěvu našeho Václava Klementa, který slíbil, že přijede. Když si nepospíší, už mě neuvidí. Děkuji vám a prosím o modlitbu, abych doputoval k nebeské bráně a s pomocí Panny Marie nalezl místo v salesiánské zahradě. Bůh budiž s vámi. Váš v Srdci Páně Jan Med, SDB.“

„Život, to je dobrodružství:

měj odvahu ho žít.

Život, to je i utrpení: překonej ho.

Život, to je šance: využij ji.

Život, ano, to je život: žij ho.“ (Matka Tereza)

 

 Více o četbě