Kdo má povolání?

Dotyčný:

a) má dobrou povahu, je společenský, má předpoklady pro další sebevzdělání, je duševně i

tělesně zdráv, je svobodný, má smysl pro poslušnost, dosavadní život byl natolik

vyrovnaný, že dává záruku pro náročnější formy života ,

b) má správný úmysl, tj. nehledá ku příkladu kariéru, zajištěné postavení, nýbrž dobro duše

vlastní i duší druhých.

c) je si vědom, že ho volá Bůh. Ježíš říká apoštolům a tím i jejich pokračovatelům:

„Ne vy jste mne vyvolili, nýbrž já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás.“ (Jn 15,16).

„Nikdo si nesmí brát tuto důstojnost sám od sebe, nýbrž musí být povolán od Boha

jako Aron. Vždyť ani Kristus si sám nepřisvojil velekněžskou důstojnost.“ (Žid 5,4).

 

Na věrohodnosti Božího volání se nemění nic, jestli se přijímá s jásotem nebo s obavami a bázní.

Symbolickým zůstává chování proroka Jeremiáše (1,4-8):

„Jahvovo slovo se mi ozvalo takhle: Znal jsem tě dřív, než jsem tě stvořil v matčině lůně. Dříve než ses narodil, jsem tě posvětil. Rozhodl jsem se dáti tě za proroka národům. – Pravil jsem: Ach, ach, Jahve, můj Pane, nevím, jak mluvit. Jsem ještě dítě. – Půjdeš, kam tě pošlu a co rozkážu, řekneš! Strachu z nich neměj. Jsem s tebou a ochráním tě“.

 

Bůh chce náš dobrovolný souhlas, i když se někdy zdá, že na naše ANO je naléháno, jako ku příkladu u svatého Františka z Assisi.

František již zaslechl hlas. Člověk mívá občas naprosto jasný pocit, že je povolán, ale zároveň vidí, že je tu poslední možnost výmluvy. To, co chce Bůh, se jeví příliš těžké. V této dispozici jede se František zúčastnit rytířských her do Apuleje. V polospánku slyší hlas:

„Františku, kdo ti může více prospět: pán nebo sluha?“

„Pán“ – odpovídá František.

„Proč tedy opouštíš Pána kvůli sluhovi? Bohatého kvůli chudému?

V tomto okamžiku je v sázce perspektiva života mladého muže uprostřed světa, který nabízí spoustu možností.

Co je náročné a nejvyšší, nepřijde lehce, musí se vykupovat nejtěžšími obětmi.

Svět a Pán tohoto světa ukazují nádhery světa nejčarovněji tomu, kdo má proti nim svědčit.

I Ježíš vyslovoval na Olivové hoře své poslední ANO s velkou úzkostí.

 

Ježíš a společenství lidu Božího, které založil - církev, vždy požadovali nerozdělenou službu.

Pro mnohé, které volá Bůh, se bude zdát tím nejtěžším volba mezi nebeskou a pozemskou láskou.

I pro svatého Augustina byla žena poslední překážkou, než se oddal Bohu a otevřel mu dokořán náruč. Čistota milánského biskupa Ambrože, jehož si velice vážil, se mu zdála příliš těžká.

Od zamilovanosti k velikosti vede jediná cesta : oběť.

 

Než se člověk rozhodne

 

Před rozhodnutím přicházejí období neklidu.

„Dále se už takhle nedá žít“ - opakuje si v neklidných nocích mladý student Wilhelm Ketteller.

 - Kapitulovat? To by byla zbabělost, to je také nemožné. Co mám tedy dělat? Musím už skončit s běháním v začarovaném kruhu. „Bože, pomoz mi! Pomoz mi najít cestu!“

A Bůh se ozývá. Ne přímo. „Nejdříve jsem se necítil povolán ke kněžství. Složil jsem státní zkoušky z  práva a zamýšlel jsem udělat co nejdříve kariéru, poznat svět a získat vážnost a peníze. Odešel jsem do jednoho kláštera na exercicie.“ Ketteller jde ke zpovědi. A pak říká své rozhodné ANO. Položil se Bohu k nohám pro tuto chvíli i pro celou věčnost. Teprve když byl docela rozhodnut, dostavila se blažená radost, kterou předtím neznal.

„Měl jsem pocit, že se nade mnou otevřelo nebe. Ve třiceti letech jsem začal studovat teologii.“

Němec Wilhelm von Ketteller (1811-1877) se stal svatým „sociálním biskupem“, který s „otcem tovaryšů“ Adolfem Kolpingem začali řešit před více než sto padesáti lety sociální otázku. Teprve po nich ji převzala za svou starost církev.

 

Některá volání byla ještě podivuhodnější.

Jednou vešel v Milánu do chrámu místodržitel Ligurie a Emilie AMBROŽ. Ne proto, aby se tam šel pomodlit. Slyšel tam velký hluk. Katolíci se tu hádali s ariány o to, kdo bude novým biskupem. Jakmile vkročil dovnitř místodržitel, všechno ztichlo. Tehdy se ozval dětský hlas: „Ať je biskupem Ambrož!“ – Přítomní věřící výzvu přijali. Ambrože souhlasné volání vylekalo. Dosud byl jen katechumenem, nebyl ani pokřtěný. Utekl a skrýval se. V opětovných žádostech poznává přání Boží. Přijal křest a zakrátko nato biskupské svěcení.

Skoro stejný případ se přihodil Augustinovi. Přišel se podívat do dómu v Hippo. Kolem něj se tam shromáždili muži a vlekli ho před katedru biskupa Valeria a volali: „Ať je Augustin knězem!“ Zpočátku se bránil, ale pak se cítil přesvědčen, že jde o přání Boží a dal se vysvětit na kněze.

Jsou však případy, kdy mladý muž musí své povolání těžce prosazovat proti rodičům, často se o tom nemůže dlouhou dobu ani zmínit. I v minulosti tomu tak bývalo.

Již matka svatého Jana Zlatoústého Anthusa přemlouvala syna a naléhala na něj, ať se nechce stát knězem, jestli ji nechce učinit po druhé vdovou.

Když se americký bohoslovec Stephen Formoyle, pozdější kardinál, vrací domů do rodného města ze studií z Říma jako primiciant, vítá jej sestra slovy: „Ach, Stevi, tobě to sluší. Jaký jsi hezký hoch. Všechna děvčata se budou za tebou ohlížet“. – Když pak byl večer sám se svou matkou, obrátila se na něj starostlivou otázkou: „Řekni mi čestně: Neovlivnilo tě moje přání, abys byl knězem? Je to doopravdy tvoje rozhodnutí?“ – Je uklidněna, když jí syn odpověděl: „Jsem knězem, protože pro mne nic jiného neexistuje“.

 

Příběh DAMIÁNA DE VEUSTERA

Student Josef de Veuster se vrací na prázdniny na rodný statek. Na druhý den již na poli kosí žito a Marie Deselaerová je váže za ním do snopů. Nikdy nepřivykl městu, vždycky chtěl sedlačit a na Marii již delší čas myslíval a domníval se, že by byla dobrou jeho společnicí v celém životě. Za několik týdnů o posvícení jí to veřejně vyznal. Dívka však nesouhlasila. Říká:

„Josefe, pojďme někam ven z toho kolotočového rámusu, musím ti něco říci“.

„S radostí tě, Marie, doprovodím“ – zasmál se Josef a oba si to namířili za ves. „Copak mi jen chceš povědět? Budu hádat. Chceš mi říci, že mě máš ráda a že si mě chceš vzít, že?“

„Josefe, ty se nikdy neoženíš“ – říká rozechvěle.

„A proč ne? Kampak by přišel sedlák a statek, kdyby v něm nehospodařila žena?“

„Proč neustále v sobě ubíjíš ten druhý hlas? Víš, že nejsi sám k sobě upřímný.“

Jinoch se podíval Marii do očí, zesmutněl a říká: „Marie, jak tě mohlo napadnout něco takového?“

„Nechtěj, abych ti musela dokazovat, že tě znám lépe, než ty sám. Už od té doby, co jsme si jako děti spolu hráli v lese na poustevníky vím, že tě Bůh volá jinam“.

„Ale jdi, to přece byly jen dětské nápady“ – smál se Josef.

„Tehdy jistě. Ale přibývala léta, stále jasněji jsem cítila, že si tě opatruje Bůh. Chceš to snad popírat?“

Josef pak dlouho mlčel. Pak říká: „Já si vždy říkal, že je to sebeklam. Mnohem více mě vždy vábilo pole. Vždy jsem v sobě cítil, že jsem sedlákem. Ale na druhé straně nikdy ve mně nezmlkl hlas, který mě volal na jiné pole. Kolikrát jsem prosil o světlo, o jistotu. Ale hlas vždy utichl, světlo zhaslo. A v tyto dny, co jsem zas doma se cítím na poli šťastnější než kdykoli dříve a o tobě jsem nabyl jistoty, že jsi ta, která mi pomůže vybudovat štěstí pod naší střechou. A ty mi dnes řekneš: Bůh tě volá na jiné pole“.

„Josefe, byl jsi mi vždy dobrým bratrem, měla jsem a mám tě velice ráda. Ale vím, že v sobě kvůli mně dusíš Boží jiskru. Jenomže máš to marné, zbytečně se bráníš. Já cítím, že bych nestačila k tvému celoživotnímu štěstí, protože tvoje srdce potřebuje více… Tohle jsem ti musela dříve nebo později říci. Kéž ti dá Bůh sílu…“

Po těch slovech se dívka obrátila a utíkala ke vsi.

Do Josefa jako by udeřil blesk. Dívka v něm znovu rozjitřila starou bolestnou otázku: Nevolá mě Bůh? Chodil po polích, v jeho duši zuřila bouře. Bože, jak zkoušíš toho, koho si chystáš pro sebe! Ale proč nehovoříš srozumitelněji, proč nezaplašíš pochybnosti?

Zapadající slunce nevrátilo do duše klid. Rozhodnutí nepadlo ani za týden ani za měsíc. Cesta k cíli byla od počátku tvrdá, protože Bůh mu připravoval mimořádně těžký úkol.

 

Hned po kněžském svěcení, odjel do Tichomoří jako misionář.

Po patnácti letech nadlidské práce mezi malomocnými na Molukách se molucké peklo proměnilo na ráj malomocných. Avšak stalo se, že se i otec Damián nakazil leprou. Před smrtí – to mu bylo 49 roků – si z posledních sil zhotovil vlastní rakev, tak jak to udělal pro stovky malomocných před ním. Na kříži, který stál na jeho hrobu, byla napsána jediná věta: „Není větší lásky, než dát život za své přátele!“

Když 3. května 1936 přivezla válečná loď do antverpského přístavu zpět jeho pozůstatky, přišel ho vítat kardinál, vláda i král. Zvonily zvony, nesly jej v triumfálním průvodu. Vracel se muž, který na dálném ostrově v Tichomoří dal život za trpící bratry. Kněz, který odešel na Molokai, na ostrov zoufalství a smrti, kam byl nemilosrdně deportován každý, u něhož se objevily příznaky lepry. Josef Damián de Veuster proměnil toto peklo v azyl lásky. Po něm šli a dodnes odcházejí další. Ukázal cestu.

Ježíš řekl, že nejnáročnějším projeven lásky je oběť vlastního života.

 

Podle čeho poznáme, že je někdo volán ke kněžství nebo k zasvěcenému životu?

 

Povolání je od Boha, ale je svobodné

 

Existovaly dva názory:

První říkali: Rozhodující je povolání Bohem. Z toho povstává náklonnost ke kněžství nebo k zasvěcenému životu. Bohem volaný si uvědomuje, že je volán.

Druzí odporovali a říkali: Není zapotřebí ani mimořádné pozvání ani cítění náklonnosti pro kněžství nebo zasvěcení se Bohu. Pro kněžské povolání nebo pro zasvěcený život se může rozhodnout ten, kdo má:

a) duchovní předpoklady

b) mravní předpoklady

c) čistý úmysl

Spor rozhodla komise ustanovená Piem X. roku 1912 následovně:

1. zvláštní volání pro volbu kněžského povolání není nutné,

2. náklonnost ke stavu kněžskému a vábení milostí Boží není podmínkou,

3. stačí: upřímný úmysl

duchovní a mravní předpoklady

volnost od překážek a dobrá pověst (tj. kupř. nebýt vázán manželstvím,

nebýt zatížen psychicky, nebýt tělesně deformován apod.)

4. zda někdo může být vysvěcen na kněze nebo zda může složit sliby v nějakém společenství, o tom rozhoduje biskup nebo řádový představený.

5. Kdo má jmenované předpoklady není přesto pod hříchem vázán se stát knězem.

 

Ovšem, pro každého, koho volá Pán, platí slova sv. Jana Klimaka (+ 660): „Mějme se na pozoru, když nás k tomuto nebeskému stavu volá Král králů a Pán pánů a Bůh nade všechny bohy (1 Tim 6,15), abychom neodmítali z opovážlivosti a lehkomyslnosti a tak nebyli shledáni vinnými před Božím soudem“.

 

„Pán nenutí, respektuje svobodu každého. Je původcem povolání, ale naší povinností je připravit vhodné prostředí. Ani na poli by nic nevyrostlo bez lidské spolupráce“, říká druhý nástupce Dona Boska Pavel Albera v okružníku o povolání a pokračuje: „Od Boha pochází každé dobro, tedy i povolání. Člověk si jej volí sice svobodně, ale Bůh jej za ním vede sklony, radami známých a pod.“

 

Více o četbě