3 Co rozumíme povoláním?
V nejběžnějším významu rozumíme povoláním hlas, který se z vůle Boží ozývá v nitru člověka a který každého volá do určitého stavu nebo k určitému způsobu života.
Svatý František Saleský říká: Dobré povolání není nic jiného než silná a pevná vůle sloužit Bohu způsobem a na místě, kam se cítí dotyčná osoba volána.
Svatý Pavel říká: „Každý žij tak, jaké Bůh vám dal povolání“.
Svatý Tomáš rozlišuje:
a) povolání k bytí, k existenci
Spočívá v tom, že nás Bůh stvořil, že nám dal bytí. Tím, že nás povolal na tuto zem, nám dal najevo, že od nás očekává spolupráci při realizaci svých plánů. Vše zde má své poslání, tím spíše člověk. Při tomto povolání člověk nemůže nikdy říci NE. Nemá právo se zříci vlastní existence. Žijeme, protože Bůh je dobrý.
„Velký jsi, Pane, a veškeré chvály hodný… Neboť tys nás stvořil pro sebe, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě“ (Sv. Augustin).
Kompendium katechismu katolické církve říká v článku 1:
„Bůh, jenž je sám v sobě nekonečně dokonalý a blažený, v úradku své ryzí dobroty, ze své svobodné vůle stvořil člověka, aby mu dal účast na svém blaženém životě. V plnosti času poslal Bůh Otec svého Syna jako vykupitele a spasitele lidí, kteří upadli do hříchu, povolává lidi do své církve a působením Ducha Svatého je činí adoptivními syny a dědici své věčné blaženosti“.
b) povolání k víře
I víra je projevem Boží štědrosti. Je to zvláštní dar, který nás zavazuje žít s Bohem v co nejpřátelštějším poměru.
Kompendium katechismu katolické církve říká v článku 2:
„Sám Bůh, jenž stvořil člověka k svému obrazu, vepsal do lidského srdce touhu po Bohu. I když člověk často tuto touhu nebere na vědomí, Bůh ho nepřestává přitahovat k sobě, chce, aby člověk žil a nacházel v něm plnost pravdy a štěstí, po nichž neustále touží. Člověk je tedy svou přirozeností i svým povoláním náboženská bytost schopná vstoupit do společenství s Bohem. Toto hluboké životní spojení s Bohem je základem důstojnosti člověka.“.
Článek 28: „Víra je nezasloužený Boží dar, dosažitelný pro ty, kdo o ni pokorně prosí, je to nadpřirozená ctnost, nezbytná ke spáse. Úkon víry je lidský úkon, je to úkon rozumu, který na podnět vůle, pohnuté k tomu Bohem, svobodně souhlasí s božskou pravdou. Víra je jistá, protože má základ v Božím slově, je účinná, „projevuje se láskou“ (Gal 5,6) a neustále roste díky naslouchání Božímu slovu a modlitbě. Už nyní nám dává předem zakoušet nebeskou radost“.
Článek 66: „Člověk je Božím obrazem v tom smyslu, že je schopen poznávat a svobodně milovat svého Stvořitele. Je jediným tvorem na této zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého, jen on je povolán, aby sdílel poznáním a láskou Boží život. Člověk, protože je stvořen k Božímu obrazu, má osobní důstojnost: není něco, nýbrž někdo, je schopen poznávat se, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s Bohem a s jinými osobami“.
Článek 68: „Všichni lidé tvoří jednotu lidského rodu, protože mají společný původ od Boha. Bůh totiž „stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení“ (Sk 17,26). Všichni také mají jediného Spasitele a jsou povoláni k účasti na věčné blaženosti Boží.“
Článek 107: „Ježíš zve všechny lidi, aby se podíleli na Božím království. I nejhorší hříšník je povolán, aby se obrátil a přijal nekonečné milosrdenství Otce. Již zde na zemi patří jeho království těm, kteří je přijmou s pokorným srdcem. A jim jsou také zjevena jeho tajemství.“
Článek 177: „Věřící jsou ti, kteří byli křtem vtěleni do Krista a stali se Božím lidem. Jsou účastni, každý svým vlastním způsobem, kněžského, prorockého a královského Kristova úřadu a jsou povoláni uskutečňovat poslání, které Bůh svěřil církvi. Všichni jsou si skutečně rovni v důstojnosti Božích dětí.“
Článek 358: „Důstojnost člověka je zakořeněna ve stvoření k obrazu a podobě Boha. Lidská osoba, obdařená duchovou a nesmrtelnou duší, rozumem a svobodnou vůlí, je zaměřena k Bohu a povolána se svou duší i tělem k věčné blaženosti.“
„Věř, abys chápal, a chápej, abys věřil“ (sv.Augustin).
c) povolání k dokonalosti
Milost z nás činí přátele Boží, adoptivní děti Boží. Z této skutečnosti vyplývá závazek usilovat o co největší čistotu duše a lásku k Bohu. Této snaze říkáme úsilí o dokonalost.
Článek Kompendia 360 říká: „Blahoslavenství jsou středem Ježíšova kázání, navazují na přísliby, které Bůh dával počínaje od Abraháma, a přivádějí je k dokonalosti. Vykreslují Ježíšovu tvář, charakterizují opravdový křesťanský život a odhalují člověku poslední cíl jeho jednání: věčnou blaženost.
Článek 378: „Lidské ctnosti jsou trvalé a ustálené dokonalosti rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Lidské ctnosti, získané a upevňované opakováním mravně dobrých skutků, jsou očišťovány a povznášeny Boží milostí.“
Článek 379: „Tyto ctnosti, nazývané základní - kardinální, seskupují kolem sebe všechny ostatní ctnosti a vytvářejí základy mravního života. Jsou to: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost.“
Čl. 380: „Moudrost (rozumnost, prozíravost) uschopňuje rozum, aby v každé situaci rozeznal, co je naše pravé dobro, a zvolil přiměřené prostředky k jeho uskutečnění. Moudrost řídí ostatní ctnosti a dává jim pravidla a míru.“
Čl. 381: „Spravedlnost se zakládá na vytrvalé a pevné vůli dávat druhým, co jim patří. Spravedlnost vůči Bohu se nazývá „ctnost zbožnosti“.
Čl. 382: „Statečnost zabezpečuje pevnost v obtížích a vytrvalost v úsilí o dobro. Dospívá až ke schopnosti obětovat případně vlastní život pro spravedlivou věc.“
Čl. 383: „Mírnost (umírněnost) zmírňuje přitažlivost rozkoší, zabezpečuje vládu vůle nad pudy a dává schopnost vyrovnaně užívat stvořená dobra.“
Čl. 384: „Božské ctnosti, jsou ctnosti, jejichž původem, důvodem a bezprostředním předmětem je sám Bůh. Jsou vlity člověku s posvěcující milostí a uschopňují ho žít v důvěrném vztahu k Nejsvětější Trojici. Jsou základem a hybnou silou mravního jednání křesťana, oživují lidské ctnosti. Jsou zárukou přítomnosti a působení Ducha Svatého ve schopnostech člověka.“
Čl. 385: „Božské ctnosti jsou víra, naděje a láska.“
Čl. 386: „Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám zjevil a co nám církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Proto se věřící snaží poznat a plnit Boží vůli, protože „víra se projevuje láskou“ (Gal 5,6).“
„Mé povolání je láska“. (Terezie z Lisieux).
Čl. 387: „Naděje je božská ctnost, jíž toužíme po věčném životě jako po svém štěstí: od Boha jej očekáváme s důvěrou v Kristovy přísliby a opíráme se při tom o pomoc milosti Ducha Svatého, abychom si věčnou blaženost zasloužili a vytrvali až do konce pozemského života.“
Čl. 388: „Láska je božská ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno a svého bližního jako sebe z lásky k Bohu. Ježíš učinil z lásky nové přikázání, plnost Zákona. Láska je „svorník dokonalosti“ (Kol 3,14) a základ ostatních ctností, které oživuje, podněcuje a dává jim řád: bez lásky „nejsem nic“ a „nic mi neprospěje“ (1 Kor 13,1-3).
Čl. 389: „Dary Ducha Svatého jsou trvalé dispozice, které uzpůsobují člověka, aby ochotně následoval Boží vnuknutí. Je jich sedm: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží.“
Čl. 390: „Plody Ducha Svatého jsou dokonalosti, které v nás Duch Svatý utváří jako prvotiny věčné slávy. Tradice církve jich vypočítává dvanáct: „láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota“ (Gal 5,22-23).
Čl. 423: „Milost, která ospravedlňuje je nezasloužený dar, jímž nás Bůh pozvedá k účasti na svém trinitárním životě a uschopňuje nás jednat z lásky k němu. Nazývá se milostí habituální (trvalý stav), posvěcující nebo zbožšťující, protože nás posvěcuje a zbožšťuje. Je nadpřirozená, protože zcela závisí na nezasloužené iniciativě Boha a přesahuje schopnosti rozumu a síly člověka. Vymyká se tedy naší zkušenosti.“
Čl. 424: „Vedle habituální milosti rozlišujeme: aktuální neboli pomáhající milosti (příležitostné dary), svátostné milosti (dary vlastní jednotlivým svátostem), zvláštní milosti neboli charismata (jejichž účelem je společné dobro církve), mezi nimi milosti stavu, které provázejí církevní služby a životní povinnosti.“
„Bůh tě potřebuje, i když se ti to právě nehodí“. (Dag Hammarskjeld)
„V tom leží krása naší víry, že máme v našem srdci odvahu“. (Kardinál Newman).
„Kdo dal světu trochu víc dobroty a lásky, trochu víc světla a pravdy, ten dal svému životu smysl“. (Alfred Delp)
d) povolání k životu za svěcenému
Kompendium katechismu katolické církve v článku 192 říká: Zasvěcený život je stav uznaný církví. Je to svobodná odpověď na zvláštní Kristovo volání, jíž se zasvěcení pod vlivem Ducha Svatého zcela oddávají Bohu a usilují o dokonalost lásky. Toto zasvěcení se vyznačuje zachováváním evangelních rad.“
Čl. 193: „Zasvěcený život se podílí na poslání církve prostřednictvím úplné oddanosti Kristu a bratřím, která je svědectvím o naději v nebeské království“.
Největším důkazem opravdové lásky k Pánu Bohu je, když člověk nezachovává pouze přikázání, ale i to, co Spasitel pouze doporučoval.
Je důležité, aby člověk poznal svoje povolání a šel za ním.
Faber říká: „Není nic důležitějšího pro štěstí duše a pro její spásu, než zvolit správné povolání, protože Bůh uděluje zvláštní dary a milosti pouze tomu, kdo jde věrně za jeho hlasem. Církevní dějiny nabízí pro tuto pravdu mnoho ilustrací.“
Kompendium katechismu v článku 178 říká: „V církvi jsou z Božího ustanovení
posvěcení služebníci, kteří přijali svátost svěcení a tvoří církevní hierarchii. Ostatní se nazývají laici. Z obou skupin pak pocházejí věřící, kteří se zvláštním způsobem zasvěcují Bohu sliby evangelních rad: čistoty v celibátu, chudoby a poslušnosti.“
Čl. 322: „Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil apoštolům.“
„Vždyť jen Kristus je pravý kněz, zatímco ostatní jsou jeho služebníky“. (Sv.Tomáš Akv.)
Čl. 328: „Pomazání Ducha Svatého vtiskuje knězi nezrušitelné duchovní znamení, jímž ho připodobňuje Kristu knězi a uschopňuje ho jednat jménem Krista – hlavy. Kněz je posvěcen, aby jako spolupracovník biskupa hlásal evangelium, aby slavil bohoslužby, především eucharistii, z níž jeho služba čerpá sílu, a byl pastýřem věřících.“
Čl. 330: „Jáhen je připodobněn Kristu, služebníku všech. Je posvěcen pro službu církve, kterou vykonává pod pravomocí svého biskupa v oblasti služby slova, bohoslužby, duchovní správy a služby lásky.“
