Nesmíme mít strach požadovat od mladých mnoho…
Kristovo pozvání k následování bývá obvykle dlouhodobě připravováno. Další část z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
Co říká o povolání Druhý vatikánský koncil ?
V dekretu OPTATAM TOTIUS o kněžské výchově je věnována povolání druhá kapitola.
Článek druhý říká: „Povinnost pěstovat povolání je záležitostí celého křesťanského společenství, které se má snažit získávat povolání především důsledným křesťanským životem. V tomto směru mohou nejvíce vykonat rodiny proniknuté duchem víry, lásky a nábožnosti, které se v tom případě stávají jakoby prvním seminářem, zrovna tak i farnosti, jejíhož plodného života se zúčastňují rovněž chlapci. Učitelé a všichni co mají jakýmkoliv způsobem na starosti výchovu hochů a jinochů, ať se snaží vychovat své svěřence takovým způsobem, aby byli schopni rozeznat Boží volání a ochotně ho následovali.
Všichni kněží mají co nejvíce projevovat svou apoštolskou horlivost napomáháním povolání a ať přitahují srdce jinochů ke kněžství prostotou a pracovitostí života, který vyzařuje radostného ducha a pak též vzájemnou kněžskou láskou a družnou bratrskou spoluprací“.
„… Biskupové ať nešetří žádných obětí a otcovsky pomáhají těm, jež sami považují za povolané od Pána“.
„Tato činná spoluúčast všeho lidu Božího na pěstování povolání zodpovídá působení Boží Prozřetelnosti, která uděluje přiměřené vlohy těm, kteří jsou od Boha vyvoleni mít účast na hierarchickém kněžství Kristově a pomáhá jim svou milostí, zatímco kompetentní sluhy církve pověřuje, aby povolávali kandidáty, kteří se s čistým úmyslem zcela svobodně ucházejí o tak vznešený úřad, a aby je pečetí Ducha svatého zasvětili službě Boží a službě církve, když je uznali za schopné a přesvědčili se o jejich způsobilosti“.
Dekret PESBYTERORUM ORDINIS o kněžském působení a životě se rovněž obrací na rodiče, vychovatele a celé křesťanské společenství, aby si uvědomovali stále naléhavější potřebu pastýřů v církvi, aby se našlo dosti těch, …“kteří by byli ochotni velkodušně odpovědět s prorokem na volání Hospodinovo: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6,8). Avšak v žádném případě se nemá očekávat, že se tento hlas Páně, který povolává, nějakým mimořádným způsobem dostane do uší budoucího kněze. Spíše je možné si jej uvědomit a rozpoznat jej podle znaků, dle nichž moudří křesťané každodenně poznávají vůli Boží.“ (Článek 11).
Druhý nástupce Dona Boska PAVEL ALBERA říká v okružníku O povolání:
„Povolání je od Boha, ale je svobodné. Spočívá pravidelně:
a) ve svobodné volbě,
b) v tom, že má dotyčný požadované vlastnosti fyzické, mravní a psychické,
c) že jej přijme představený.
Představený přijme, když vidí:
a) upřímný úmysl,
b) způsobilost k zamýšlenému životu, tj. dobrá povaha, inteligence, bezúhonnost,
zdraví.
Není nutné vnitřní vnuknutí ani výzva Ducha svatého.“
Sněm Tridentský prohlásil: „Povolán od Boha je ten, koho přijali zákonití představení – Vocati autem a Deo dicuntur, qui a legitimis Ecclesiae ministris vocantur“.
„Uměním všech umění je vedení duší.“ (Řehoř Veliký)
Jan Pavel II. mluvil o povolání velice často. Oživíme si některé jeho myšlenky z jeho dopisů kněžím na Zelený čtvrtek:
„Kněžské povolání se vždy nerodí v ovzduší jemu příznivém. Mnohdy milost povolání prochází přes rozpor s prostředím, dokonce přes odpor vyvolaný rodinnými příslušníky… Nikdy nejsme schopni stanovit, komu v tajemství božské ekonomie vděčíme za tuto milost, čím modlitbám a obětem.“ (23.3.1989).
„Tam, kde chybějí povolání, by si měla církev dělat starosti.“ (23.3.1989).
„Každý z nás si musí uvědomovat, že má shromažďovat ne okolo sebe, ale okolo Krista, ne pro sebe, ale pro Krista, aby on sám mohl jednat.“ (23.3.1989).
„Chtěl bych taky vydat svědectví člověka, který je již padesát let knězem. Dříve ještě bych ale chtěl s láskou pozdravit vás, milovaní bratři v kněžské službě. Objímám každého s upřímnou vděčností, diecézní i řeholní kněze, zejména ty, kteří jsou dříve narození, nemocní či vyčerpaní. Díky za vaše častokrát tiché a nelehké svědectví, díky za vaši věrnost evangeliu a církvi. Znám radosti a těžkosti vašeho každodenního apoštolského úsilí. Modlitbou a láskou jsem s vámi“. (27.10.1995).
„Kněžství je povolání, kněžství je darem, kněžství je neuralgickým bodem celého života a poslání církve, kněžství je tajemství. Kněz je člověkem Eucharistie, kněz je člověkem modlitby. Modlitba v určitém smyslu „vytváří“ kněze, zejména jako pastýře“… Svou kněžskou službou může zasáhnout různá odvětví lidského života a přiblížit je k Bohu… je mužem modlitby a díky ní skutečným učitelem, vůdcem a přítelem.“ (27.10.1995).
„Kněžství představuje jedno z povolání, jednu z možných podob, jimiž lze následovat Krista, který několikrát v evangeliu vyslovuje výzvu: „Následuj mě!“ … Každé povolání ke kněžství má své jedinečné dějiny a opírá se o zcela konkrétní okamžiky v životě každého člověka… Kristovo pozvání k následování bývá obvykle dlouhodobě připravováno. Je přítomno už ve vědomí chlapce, přestože je později zakaleno nerozhodností nebo voláním jiných cest, a když se pak tato výzva ozve znovu, není překvapením. Není tedy podivuhodné, že právě toto povolání převládlo nad ostatními a mladý člověk se může vydat na cestu, kterou mu ukazuje Kristus: opouští svou rodinu a zahajuje zvláštní přípravu ke kněžství.“ (4.4.1996).
„Boží povolání je na počátku cesty, kterou člověk musí ve svém životě jít: to je prvotní a základní rozměr povolání, avšak nikoli jediný. Kněžským svěcením totiž začíná cesta, která trvá až do smrti a je obsáhlým rozvinutím daného „povolání“. Pán volá kněze k rozmanitým úkolům a službám plynoucím z tohoto povolání. Ale je tu ještě hlubší rovina. Vedle úkolů, které jsou projevy kněžské služby, kořenem všeho navždy samotná skutečnost „být knězem“. Životní situace a okolnosti neustále vyzývají kněze, aby potvrzoval svou původní volbu a pokaždé a znovu odpovídal na Boží volání. Náš kněžský život je, jako každý autentický křesťanský život, sledem odpovědí Bohu, který volá.“ (4.4.1996).
Jan Pavel II. kněžím o mládeži:
„Každý z nás se musí vyznačovat přístupností podobnou té Ježíšově: je třeba, aby se mladí mohli bez obtíží přiblížit ke knězi a pociťovali v něm tutéž otevřenost, laskavost a disponibilitu vůči problémům, které je trápí… Přístupnost kněze vzhledem k mladým neznamená pouze jednoduchý kontakt s nimi, v kostele či mimo něj, ale všude, kde mladé lákají zdravé charakteristiky jejich věku (myslím např. na turistiku, sport, jakož i obecně na rozmanité kulturní zájmy). Přístupnost, v níž je nám příkladem Kristus, spočívá v něčem větším. Kněz, nejen díky přípravě na svou službu, ale také pro kompetenci získanou ve výchovných vědách, by měl vzbuzovat v mladých důvěru, aby se mu dokázali svěřovat se svými problémy zásadní povahy, s otázkami týkajícími se duchovního života a otázkami svědomí… Lidský život je, zvláště během mládí, bohatý na otázky a evangelium je zase bohaté na odpovědi… Je třeba, aby kněz při styku s mladými dokázal naslouchat a odpovídat…. Tu je přirozeně nutná jeho poctivá příprava. Ale především je nutný smysl pro zodpovědnost tváří v tvář pravdě a partnerovi... Nesmíme mít strach požadovat od mladých mnoho… Mladí ostatně vědí, že pravé dobro není jistě „levné“, že něco „stojí.“ „… Nesmíme ani trochu zastínit Boha a dát sebe do popředí…. Mysl mladých je mnohdy také neobyčejně kritická. Proto je nutná intelektuální příprava kněží. Zároveň však zkušenost potvrzuje, že ještě důležitější jsou dobrota, oddanost a také pevnost: vlastnosti povahové a vlastnosti srdce.“ (4.4.1985).
Jan Pavel II. a péče o ministranty
„Vedle ostatních iniciativ upřednostňujte péči o ministranty, kteří představují jakoby „ líheň“ kněžských povolání. Skupina ministrantů, vámi dobře vedená uvnitř farního společenství, může projít hodnotnou cestu křesťanského růstu, tvoří téměř druh před-semináře. Vychovávejte farnost, rodinu rodin, aby v ministrantech viděla své syny jako „olivové ratolesti kolem stolu“ Krista, Chleba života (Ž 128,3).
„Využívejte spolupráce s citlivějšími rodinami a katechety, veďte s horlivou starostlivostí skupinu ministrantů, aby se skrze službu u oltáře každý z nich učil stále víc milovat Pána Ježíše, aby ho poznal skutečně přítomného v Eucharistii, aby vychutnával krásu liturgie. Všechny iniciativy organizované pro ministranty na úrovni diecéze nebo pastoračních území nechť jsou podporovány a povzbuzovány, stále ovšem se zřetelem na odlišnost věku…. Díky výjimečné představivosti, která je příznačná pro jejich věk, a s vysvětlením a příkladem kněží a jejich větších kamarádů mohou i ti nejmenší růst ve víře a nadchnout se pro duchovní skutečnost.
„Vaše svědectví je cennější než jakýkoliv jiný prostředek nebo pomůcka.
Buďte jim otci, učiteli, svědky eucharistické zbožnosti a svatosti života!“ (8.4.2004).
