Pokora není sebepodceňování
Pokora nám nezakazuje se těšit z toho, že jsme prospěšní.
Z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
Ignác Lepp v knize Die neue Moral říká:
„Pýcha je sebepřecenění, pokora není sebepodceňování. V seminářích a zasvěcených společenstvích se nejednou zaměňovala pokora s pokořováním. Pokořovaný se jen velmi zřídka stane pokorný. Jestliže se pokoření zdaří, aniž pokořený revoltuje, není normální, nebo je svatý nebo se stane neurotikem.
„Pravá pokora je shoda s pravdou. Znamená objektivní zhodnocení všeho, co jsem a co mohu být. Sem patří podobenství o talentech. Je naší povinností je nezahrabávat. Pokora nám nezakazuje se těšit z toho, že jsme prospěšní. Pokora dovede sebekriticky uznat, když nám bylo dáno místo, na něž nestačíme. V orchestru nemohou hrát všichni prvé housle, ale pro orchestr je stejně důležitý jakýkoliv nástroj bezvadně fungující.
„Základem pokory je sebepoznání.
„Je těžší být opravdu pokorným než servilně poníženým. Ponižovat dokáže kdokoliv,
ale vést k sebebepoznání dokáže málokdo.
„Pyšný je ten, kdo používá svých kvalit sobecky, jen pro vlastní slávu. Pyšný je sobec. Považuje své dary a talenty za své vlastnictví a sebe za dobrodince lidstva, chová se, jako by byl lepší než ostatní, nemá úctu k těm, kteří se jeví méně nadaní.
„Kdo se stále dere dopředu je slaboch nebo neurotik, který si není jist sám sebou a proto se
přehnaně stará o mínění druhých o něm.
„Ješitnost je dětská forma pýchy. Často je to překompensovaný pocit méněcennosti. Zatímco pyšný se snaží o uznání skrze moc, ješitný přikládá velkou cenu bezvýznamnostem, vyznamenáním, titulům apod. Ješitní rádi lžou.
„Chtít vystupovat jako sympatický muž a chtít tím všude obhajovat, že Pán si nevolí ke své službě pouze ty méněcenné, není jistě špatné.“ Potud Ignác Lepp.
Ježíšovi šlo o pokoru proto, že bez ní není poslušnosti.
Pyšnému knězi nezáleží na lidu Božím, ale na titulech a na kariéře. Svatý Augustin říká: „Takoví pastýři se nejen nestarají o ovce, o nemocné, umírající a ztracené, oni zabíjejí i ovce zdravé a věrné.“
Pro přízeň u lidí a pro uznání představených si rádi nasazují masku pokrytectví jako farizeové, které odsoudil Ježíš.
Pyšný svou povýšeností, paličatostí, omezeností vyžene od oltáře ty, kteří potřebují největší pomoci.
Věřící rozpoznají velmi rychle, zda je kněz mužem modlitby. Svatý Pavel nazývá sebe nejmenším z apoštolů a považuje se za největšího hříšníka. Věděl, že Bůh nevyslýchá modlitbu pyšných.
Touhy pyšných jsou bez hranic. „Vystoupím až k trůnu Nejvyššího“ - volal Lucifer.
Srdce pyšného je oceán, na němž neustávají bouře ani na okamžik. Proto Ježíš doporučuje:
„Buďte pokorní a naleznete odpočinek svým duším“.
Kniha Následování Krista říká: „Až nebudeš hledět, aby ses zalíbil lidem a nebudeš se bát jim znelíbit, dojdeš pokoje.“
Svatý Augustin říká: „Chceš být veliký? Začni tím, že se staneš maličkým ve smyslu evangelia. Jestliže hodláš postavit velkou budovu, napřed polož základy. Až bude tvá pokora hluboká, dostaneš se na vrchol lásky. Jestliže toužíš po výšinách, pamatuj, že k nim vede jen jedna cesta – tou je pokora. Chceš následovat a dostihnout Krista tam, kde je svrchované štěstí, dokonalý pokoj a věčné bezpečí? Stezkou, která vede k těm převysokým vrcholům je pokora.“
Když přišel nějaký mladý člověk k Vincenci z Paula žádat o přijetí do misijní kongregace lazaristů, kterou založil, hned ho zrazoval od vstupu a namítal, že jeho kongregace je v začátcích a je velice chudá, takže všechny ostatní zasvěcené instituty jsou mnohem hodnotnější než jeho. Tak zkoušel pokoru žadatele, a přijal ho teprve, když opětně prosil.
Svatý František Saleský chtěl, aby jeho Dcery Navštívení považovaly svůj řád za nejmenší ze všech zasvěcených společenství, ale aby jej milovaly nade všechny.
Pokora nemá nic společného s bázlivostí. Pokora nedeprimuje. Spoléhá na Boha, s nímž mohu dokázat vše. Bázlivost živí pýchu.
Svatý Jan z Kříže říká: „Radost je sluncem duší. Usměvavé oči šíří paprsky veselosti více, než dva drahocenné diamanty.“ Takto pokorně vyjasněný dokázal být člověk, který byl pro své reformní snahy ve vlastním řádu nepochopen a nenáviděn, zbaven všech řádových funkcí a jako odpadlík od řehole devět měsíců nelidsky vězněn a týrán vlastními spolubratry. Když byl nemocen na smrt, dal se přenést do chudého kláštera, kde byl představeným jeho úhlavní nepřítel.
Nejhrdinštější a nejkrásnější je ctnost, která se usmívá.
Když byl Don Bosco obzvlášť veselý, říkalo se: Don Bosco má zase nějaké trápení. Je mimořádně veselý.
Na konci života se svěřil příteli: „Nikdo si nepředstaví, co mě to stálo, dožebrávat se celý život milosrdenství. Ale kdybych celé dny, týdny a roky nechodil, nenechal se zesměšňovat, kdybych nesnášel tvrdost a pokořování, nenalezlo by u mne domov a záchranu tolik opuštěných hochů.“ Veliká pokora byla tou vzácnou hodnotou, kterou vykupoval dílo.
Jeho synové se denně po rozjímání zasvěcují: „…Učitelko Dona Boska, uč také nás jeho ctnostem, především stálému spojení s Bohem, čistému, pokornému a střídmému životu, lásce k práci a sebeovládání, dobrotě a bezmezné obětavosti vůči bližním, …“
Kdo je psychopat
Klinický psycholog a psychoterapeut Petr Moos: „Psychopat je člověk sociálně nezařaditelný, nenavazuje žádné hlubší mezilidské vztahy, ve vztazích k lidem se řídí pouze účelností a tím, jaké to má pro něj výhody . Nemá žádnou sebereflexi, tedy žádné svědomí, nezná pocity viny. Pokud něco nefunguje nebo se nedaří, vždy za to podle něj mohou ostatní lidé.
„Jsou to lidé, kteří si příliš nelámou hlavu s tím, co si o nich myslí jiní. Nejsou to neurotici, kteří by se řídili míněním okolí a pořád si něco vyčítali nebo byli nejistí v rozhodování proto, že si nevěří.
„Ve svém jednání se řídí účelností, výhodností, vztah navazují pouze jako otevření možnosti něco z toho mít. Nic si nevyčítají, protože jsou přesvědčeni, že za nic nemohou. Lidé jsou pro něj pouhými figurkami na šachovnici, kde si hraje svou hru. Je to vždy zdatný manipulátor.
„Bývá to obvykle člověk nadprůměrně inteligentní, se schopností rychlé a tvořivé kombinace. Dokáže velmi zdatně manipulovat ve svůj prospěch.
„Obvykle je to také člověk společenský, dokáže komunikovat s každým, protože se nijak citově neangažuje. Po určité době jeho podřízení nebo partneři začnou jeho chováním trpět. Svou chybu není schopen nahlédnout. Bude tvrdit, že se stále jen setkává s blbci. Vyjednávat s ním, vysvětlovat něco nemá žádný smysl.“
„Ideálním partnerem je pro něj člověk s problematickým sebevědomím, který je rád veden, tedy manipulován. Člověk netvůrčí, který potřebuje úkoly a zadání a vyhýbá se konfliktům. Celkově jich velké procento mezi námi – naštěstí – není.“ (LN 15.6.2005).
