Pokoušel jsem se naplnit své srdce žrádlem pro prasata
Když mě bylo třináct let, šel jsem na střední školu daleko od domova. Zapadl jsem tam mezi špatné kamarády a stalo se ze mne zvíře. (sv. Augustin)
Z knihy "Mohli jiní, mohly jiné ..."
„Pane, naše srdce jsou nepokojná, pokud nespočinou v tobě .“
sv. Augustin
Že se vyplatí Ježíše uposlechnout a jít za ním, o tom nás přesvědčuje svatý Augustin. Svůj životní příběh popsal v knize Vyznání.
Ve Vyznáních píše: „Jmenuji se Augustin, můj otec byl Patricius, pohan, drsný a prudký člověk. Moje matka Monika byla křesťanka, jedna z nejvěrnějších a nejlepších žen. Naučila mne modlit se, jakmile jsem začal jen trochu mluvit. Zároveň s matčiným mlékem, vsával jsem do sebe jméno Ježíšovo. I když jsem se později stal špatným, nikdy jsem nemohl na Ježíšovo jméno zapomenout.
Školu jsem nenáviděl. Nemohl jsem pochopit, k čemu je všechno to, co jsme se měli naučit. Při hrách jsem s ostatními kluky podváděl, protože jsem chtěl pokaždé vyhrát. Ale když jsem sám chytil někoho, že podvádí, vztekle jsem mu nadával za to, že vlastně dělal totéž, co jsem dělával já. Když jsem byl já přistižen, vztekle jsem odmítal přiznat se k podvodu. Když jsem končil základní školu, získal jsem první cenu. Ale k čemu to bylo? Lidé mne sice chválili, jenže já už byl daleko od tebe, můj Bože. Byl jsem už na široké cestě do pekla. Dosud jsem nebyl očištěn křtem, neměl jsem lék zpovědi a svatého přijímání po celou dobu svého mládí. Právě v tom čase bych to byl nejvíce potřeboval.
Když mě bylo třináct let, šel jsem na střední školu daleko od domova. Zapadl jsem tam mezi špatné kamarády a stalo se ze mne zvíře. Hořel jsem pro všechny požitky pekla. Byl jsem unášen řekou zlých žádostí a nečistých skutků. Nebyl jsem šťastný. Mé hříchy mě udělaly zahořklým, nadutým a mrzutým. Ty, Pane, vléváš hořkost do našich špatných požitků, abychom se od nich odvrátili a hledali svou radost v tobě. Opravdu jsi nás stvořil pro sebe, Pane, a naše srdce jsou nepokojná, pokud nespočinou v tobě.
Když mě bylo sedmnáct, šel jsem na vysokou školu do Kartága, velkého námořnického přístavu. Bylo plné lidí ze všech koutů světa a také plné ničemností. Bujnost a nečistota byly všude kolem mne. Ponořil jsem se do takového života, ale nebyl jsem šťastný, moje srdce bylo vyschlé. Pokoušel jsem se naplnit je nesmyslnými láskami a přesto bylo stále prázdné. Nechtěl jsem, aby se mnou někdo hovořil o náboženství. Nenáviděl jsem čisté a pokojné životy dobrých křesťanů.
Vybičovaná sexualita není privilegiem dnešní doby. Úpadková římská říše se dovedla vyžívat i bez televize a bez erotických časopisů a pornokazet. Mladé lidi, kteří odcházeli na studie do velkých měst, nikdo nehlídal. Africké podnebí je horké. Všude bylo dost kamarádů a příležitostí. V šestnácti jsem prožil ledacos, co jsem ještě neměl vědět. A co jsem neprožil, to jsem fingoval, že to za sebou mám, aby se nezdálo, že jsem úzkostlivější než ostatní.
Potom jsem se zamiloval do dívky, kterou jsem vzal k sobě a žil jsem s ní. Nechtěl jsem s ní uzavřít křesťanský sňatek v kostele, protože jsem plánoval, že se ožením později s jinou. Ale šťastný jsem nebyl. Žárlil jsem na ni, podezíral ji, často jsme se hádali.
Když mě bylo dvacet, zvládl jsem všechno, čemu mě moji profesoři mohli naučit. Studoval jsem právo, ke kterému patřila i literatura, filosofie a především řečnictví. Byl jsem úspěšný, a můj úspěch mě naplňoval pýchou.
Před nejhorším mě zachránilo studium. Pochopil jsem, že existují ještě lepší potěšení než je sex a rozdrážděné smysly. Osvědčila se stará zkušenost, že na smyslnost je nejlepším lékem nával práce a intelektuální zájmy.
Dosud jsem nebyl ještě křesťanem. Přecházel jsem teprve od smyslnosti k duchovní činnosti, od konzumismu k filosofii. Stále jasněji jsem si uvědomoval, že žiji špatně, že nenaplňuji život. Musel jsem se obrátit. Dobro a zlo není ve světě, ale v nás, v naší svobodné vůli, v našem dobrovolném životním postoji. Pohlavní zvrácenost není vinou těla. Je to vina duše, která si zamilovala tělesnou rozkoš, takže se přestala ovládat.
Věděl jsem, že mohu, když budu chtít. Ale současně jsem věděl, že dosud nemohu, protože doopravdy nechci. Přesvědčoval jsem se, jak jsem slabý.
Začal jsem boj sám se sebou. Věděl jsem dobře jak jsem zlý, ale nevěděl jsem, jak se v krátkém čase stát dobrým. Trápil jsem se a obviňoval sám sebe. Zmítal jsem se ve svých okovech, chtěl jsem je setřást. V moci mě měla více navyklá neřest než navyklá ctnost. Zadržovaly mě nicotnosti a marnosti, má smyslnost. Tahaly mě za šaty a šeptaly: Chceš nás opustit? Od tohoto okamžiku až do věčnosti už ti nebude nikdy dovoleno to nebo ono? Převládající návyk mě šeptal do ucha: Myslíš, že to bez nás vydržíš?
Na druhé straně mě volala zdrženlivost: Vrhni se k Pánu a neboj se, že uhne a ty upadneš. Vrhni se k němu pln důvěry, vezme tě do náručí a uzdraví tě.
Po devět let jsme byli sami sváděni a sváděli jsme jiné, oklamaní od podvodníků.
V době mých vysokoškolských studií zemřel můj otec. Vlivem modliteb mé matky uvěřil v tebe, Pane Ježíši, a byl před smrtí ještě pokřtěn.
Celých devět let, až do svých dvaceti čtyř let jsem byl bludařem. Umíral jsem hlady, jako ten marnotratný syn, a pokoušel jsem se naplnit své srdce žrádlem pro prasata.
Bože lásky, opustil jsem tě, ale ty jsi neopustil mne. Naslouchal jsi prosbám mé matky. Protože má duše byla mrtvá, plakala nade mnou bolestněji než jiné matky pláčou. Ty, Bože matek, jsi nepřehlédl její slzy.
Jednoho dne přišla k biskupovi a se slzami ho prosila, aby za mnou šel a pohovořil se mnou. Tehdy jí řekl: Jdi domů, ženo. Vytrvej. Nemůže se ztratit syn, za nějž matka prolila tolik slz. Později mi matka řekla, že jeho slovům věřila tak, jako by přicházela ze samého nebe.
Když jsem skončil studia, dozvěděl jsem se, že v Miláně je volné místo profesora řečnictví. Vydal jsem se do Milána. Tam jsem se setkal s biskupem Ambrožem, který byl v té době nejučenějším člověkem a největším řečníkem v Itálii. Začal jsem chodit na mši, abych slyšel Ambrože kázat. Ne pro to, co říkal, ale pro způsob, jakým to říkal. Počínal jsem vidět, že o katolické víře mně byly říkány dosud jen lži a nepravdy. Tehdy za mnou přicestovala moje dobrá matka. Když jsem jí řekl, že jsem dosud nenašel víru, pravila mi: Důvěřuji v Ježíše Krista, že tě uvidím jako věrného křesťana dřív, než zemřu.
Uvěřil jsem, ale obával jsem se jít dál. Děsil jsem se křtu, protože jsem věděl, že se musím vzdát všech svých starých hříchů a nečistoty. Věřil jsem, ale nemodlil jsem se. Jediná věc, která mne zadržovala od nových poblouznění byl strach ze smrti a ze soudu, strach, který vypěstovala matka v mém srdci v době dětství. A pak to byly její modlitby. Začal jsem chodit na mše a číst bibli.
Bylo mě třiatřicet let. S přáteli jsem se začal připravovat na křest. Biskup Ambrož nás učil tajemstvím katolické církve. Žíznil jsem po pravdě. Byl jsem jako dítě v náručí matky, které saje a tiskne se k ní, chtivé mléka.
V noci při velikonoční vigilii roku 387 nás Ambrož pokřtil. Oblékli jsme bílá roucha a vstoupili do chrámu s rozžatými svícemi v rukou. Tak jsem se já, Augustin, stal v jedné hodině novým člověkem ve křtu, přijal jsem Ducha svatého v biřmování a živé Tělo a Krev svého Spasitele v přijímání. Čím se ti odplatím, Pane, za všechno, cos mi dal? Nyní toužím po tobě. Dotkl ses mě a já vzplanul pro tvůj mír. Učinil jsi nás pro sebe, Pane, a naše srdce jsou nepokojná, dokud nespočinou v tobě.“
Pak se Augustin stal knězem a biskupem a dalších 35 roků naplnil intenzivní službou církvi a bližním. Napsal přes 300 knih, dosud jsou studovány po celém světě. Měl u sebe dva rychlopisce, kteří zapisovali jeho myšlenky. Zemřel v roce 430. Bylo mu 76 let.
