21. dubna 2008

Salesiánští animátoři běhu B se poslední víkend po složení zkoušek stali akreditovanými táborovými vedoucími a tím se dostali do 2/3 své animátorské přípravy. Jak vidí někteří z nich svou animátorskou formaci?

Jak se běží „Béčku“

Druhý ročník je úspěšně za námi a tak nastal čas na rekapitulaci, jak to s námi vlastně bylo. Když nám při modlitbě byly promítnuty fotky z minulých let, všemi to poněkud pohnulo. Koukali jsme se, jak se za ty dva roky všichni změnili, připomenulo nám to přednášky o tom, co se mezi lidmi děje, když se řekne vůl, jak jsme se namáhali při zapamatovávání básniček, jak jsme blbli společně v kuchyni a dělali závody, kdo dřív vypije litr vody….  A všimli jsme si, kolik nám toho program 3x3 dal.

Na začáteční fotografii z prvního víkendu jsme se koukali na sebe celé nedšené, že „něco“ děláme, zvědavé, kam jsme to vlastně vlezli a v docela neznámé skupině. Poslední fotky byly z právě uběhlého dopoledního programu. Dívali jsme se na dobře známé tváře (nevěřili byste, jak blízcí a známí vám mohou být lidé, vidíte-li je 3-4x ročně) a na nás samotné, kteří už víme, co děláme, pro koho, s kým a hlavně proč. Na nás, kteří už víme, čemu se vyhnout, abychom nebyli následně zavřeni, jak by měla naše práce vypadat, co si je třeba pohlídat, jak se vyhnout komunikačním problémům. Víme, co udělat a na co se ohlížet, aby program, který uděláme, nebyl „nějaký“, ale přesně ušitý na míru pro naše děcka a připravený tak, že na něj nikdo nikdy nezapomene.

A nevím, jak ostatním, ale mě trochu zamrazilo při pomyšlení, že za rok se rozejdeme. Jezdili jsme se sem zastavit, najít si čas na Pramen, ze kterého všichni čerpáme, sdílet se s lidmi, kteří mají stejné problémy ve stejném „snažení se“ udělat něco pro své okolí a především rozvinout své znalosti, abychom byli stále lepšími animátory. Nu, ale abychom nepropadali smutku, čekají nás ještě dva prodloužené víkendy duševního i zkušenostního občerstvení.

Zuzka Žádníková

Víkend v Pardubicích

Ve dnech 18. - 20. 4. 2008 proběhl víkend na konci druhého roku animátorského kurzu „Béček“ v Pardubicích. Každý jsme přijeli s nějakým očekáváním - někteří se těšili, že jestliže napíší úspěšně test, tak získají oprávnění Táborový vedoucí, někteří byli rádi, že se opět setkají s kamarády. Já osobně jsem přijel mimo jiné proto, že si opět trochu vyčistím duši a ujasním si určité otázky. Člověk v každodenním shonu touží na chvíli se zklidnit, najít cestu, kterou jde. A to bylo, když se ohlédnu zpět, asi moje největší očekávání. Jako další přispění tohoto víkendu bych viděl to, že jsme v přednáškách pokračovali v dramaturgii. Člověk si hned více uvědomuje, jak jsou některé věci důležité, když sám má na starosti prázdninovou chaloupku. Jak je důležité rozvržení programů, jejich návazností a hlavně, jak říká Jarda Trávníček: „Můžete všechno, když víte proč.“ Jako „příručku“ a shrnutí toho, co se učíme v animátorském kurzu jsme obdrželi Animátorský Slabikář. Výsledek dlouhodobé práce Jardy Trávníčka, Járy Vracovského a Marka Sklenáře. Také nesmím samozřejmě zapomenout na to, že jsme psali test (kromě několika, kteří si ho kvůli věku napíší později), kterým jsme se po úspěšném napsání stali Táborovými vedoucími. Někteří to zvládli úspěšně na poprvé, my ostatní, kteří jsme spoléhali více na Ducha svatého, než na naše vědomosti, jsme to „dali“ na podruhé.

A tak jsme se posíleni duševně a vyčerpáni tělesně vraceli domů s dobrým pocitem, že jsme se zase o kousek dostali dopředu.

Jožka Janoušek

Fotky zde!