140 děti v podhůří Pyrenejí
Na táboře, který pořádá Trobada d'Amics, salesiánské centrum v Zaragoze, letos nabídli dvě místa pro dobrovolníky z Česka. Přestože jsem původně byla náhradníkem, usmálo se na mě štěstí a spolu s mou novou kamarádkou Kačkou jsme kupovaly letenky a chystaly se na španělské prázdniny.
Tábor trval třináct dní, ale do Zaragozy jsme přijely dva dny předem a po táboře jsme ještě dva dny zůstaly. Hned na nádraží nás přivítala naše hostitelská rodina a skupinka monitorek (animátorek) z našeho tábora a v těch dvou dnech před odjezdem nás seznámili se všemi monitory a absolvovaly jsme první schůzi k táboru.
Trobada patří k salesiánské škole, která vlastní tábořiště nedaleko Villanúy, v podhůří Pyrenejí. Na tábor každoročně jede kolem 140 dětí od devíti do osmnácti let a 30 monitorů. Navíc s přípravou pomáhají rodiče, kteří se dokonale starají o vaření. Táborníci jsou rozděleni podle věku do čtyř skupin, Kačka byla přidělena ke druhé nejstarší skupině a já k těm nejstarším. Podle skupin je také spaní ve stanech – jde o opravdu velké stany, až pro osm lidí. Každý monitor má na starosti jeden stan, Kačka i já jsme byly ve dvojici s jinou monitorkou, abychom na to nebyly samy. Úkolem monitora je stan vzbudit, sedět s ním u jídla, hrát s nimi hry, pokud je nepřipravuje, ukládat je ke spaní a starat se, aby nikomu nic nechybělo.
Program je velmi dobře připravený - letos byl tématem oblíbený španělský komiks Mortadelo a Filemón – pro každého monitora je nachystaná tlustá kniha ve které jsou zapsané všechny programy, den po dni, hodinu po hodině, aby všechno klapalo co nejlépe. Španělé si moc nepotrpí na složité hry, protože účastníky tábora nic složitého nenadchne. Důležité jsou hry, u kterých se zašpiní, nabarví barvami, hodně se namočí a u kterých mají strach. Taky vyrábění je oblíbené. Tam jsme s Kačkou mohly využít toho, co známe z našich táborů – Kačka šila polštářky a učila plést náramky, já jsem pomáhala u vyrábění nápisů a nažehlování na trička.
Součástí tábora je i třídenní travesía, v Česku bychom možná řekli „puťák“, kdy se celé osazenstvo tábora vydá po skupinách přespat dvě noci mimo tábor. Malé děti jdou s malými batůžky a spí někde ve vesnici v kostele nebo tělocvičně, starší vyrazí do hor na pořádný výšlap. Všichni se na to moc těší, protože skupinu výlet do hor vždycky stmelí, a už celý den před odchodem se balí batohy, opakuje se, 
jak se staví stany a jak se chovat v horách. Letos byly travesíe poměrně náročné, protože hned prví noc byla několikahodinová bouřka, kterou třeba skupina mladších dětí, se kterou jsem šla já, musela trávit v útulku daleko od stanů pouze s několika spacáky, které jsme zavčas ze stanů donesli. Na to, že šlo o jedenáctileté děti, to všichni obdivuhodně zvládli a určitě budou mít spoustu vzpomínek.
Další neobvyklostí na táboře je to, že na jeden den je připravené něco jako neobvyklý nebo extrémní sport. Naše nejstarší skupina trávila celý den kaňoningem, jde o scházení horské řeky v neoprenech, podplavávání pod skalami, skákání do hlubiny a stmelení skupiny. Kaččin sektor navštívil lesní lanové centrum, dvě skupiny nejmladších dětí jely bruslit na zimní stadion – i s Kačkou, která měla z bruslení ve Španělsku skvělý zážitek. :)
Táborová atmosféra byla skvělá, přestože něco bylo pro nás Češky poměrně neobvyklé. Například to, že téměř celý den hraje z reproduktorů hlasitá hudba, 
večeří se nejdříve v devět a sprchy jsou společné pro kluky i holky! Poslední z věcí nás dost zarazila hned druhý dne, když se vyhlásilo, že se sprchuje a po skupinách se v částečně venkovních sprchách postupně vystřídali všichni – monitoři stojí u sprch a umývají dětem (a to i těm nejstarším) vlasy a záda a za půl hodiny jsou všichni umytí. :)
O vztazích na táboře se dá mluvit jen v superlativech. Všichni (opravdu téměř bez výjimky) se k sobě krásně chovají – starší se starají o mladší táborníky, povídají si s nimi, malé holčičky se baví s osmnáctiletými kluky, kteří je na stezce odvahy drží za ruce nebo vezmou do náruče, aby se nebály. Také mezi monitory je skvělá atmosféra a všichni nás od první chvíle moc vřele přijali mezi sebe. Organizátorům, prezidentu Gonzalovi i knězi Jota Jota patří za nás obě velký dík, myslím, že to nebyla naše poslední návštěva Španělska, protože jsme za ty dva týdny získaly spoustu přátel.
Jana Havlíčková
P.S. Fotky z akce můžete najít zde.
