Playground 2010

… „Nejvíc se těším na češtinu.“ „A já na normální český chleba“, říkáme si, když usazené v letadle čekáme, až se pro mě tato nepochopitelná věc odlepí od země a my se tak rozloučíme se šestnácti skvěle prožitými dny v Belgii. 

Ale kde jsem to tedy přesně byla? Jak jsem se tam dostala?  Co jsem tam dělala?

Na to vše a na mnohem víc se pokusím co nejstručněji odpovědět v následujícím textu:)

Už delší dobu jsem přemýšlela o tom, že bych se ráda jela podívat někam do ciziny, poznat nová místa, procvičit si angličtinu a popřípadě využít získané znalosti ze Salesiánské školy animátorů (http://archiv.mladez-sdb-cz.sadba.org/animatori-informace/) a když jsem se dozvěděla o salesiánském programu Mezinárodní akce (http://archiv.mladez-sdb-cz.sadba.org/mezinarodni-akce-2010/), který dobrovolníky vysílá do Belgie, Nizozemí a dalších zemí na salesiánské tábory, neváhala jsem, vyplnila CV, napsala motivační dopis, vybrala si Belgii jako zemi pro mou dobrovolnickou službu a vše jsem odeslala s nadějí, že bych opravdu mohla o prázdninách odjet.

Čekala jsem a čekala a znovu čekala, až jsem jednoho krásného večera otevřela mail se zprávou, že do Belgie opravdu pojedu. Byla to skvělá zpráva, ale postupem času mě nadšení začalo opouštět a spíše jsem se začínala všeho obávat  – cesty, jazyku, lidí…Nejhorší pro mě bylo, že jsem ani nevěděla, na jakém místě přesně v Belgii budu. Základní informace jsem dostala až asi 10 dní před odjezdem, ale vůbec jsem se v nich nedočetla o místě, na kterém jsem měla být, věděla jsem pouze, kam mám dorazit. Mimoto mě ale určitě  dost pobavil a vyděsil zároveň česko – vlámský slovník:). Další podstatná informace byla ta, že nepojedu sama! Spolu se mnou jela ještě Barča Polášková ze Zlína, které tímto moc děkuji belgickým „ Dank u well“.

2. července jsme se s Bárou vystřídaly letadlo, autobus, vlak a ještě jeden vlak, ale nakonec jsme  se v pořádku dostaly na místo do městečka na okraji Bruselu do Delbeek. Potkaly jsme se tam ještě s dobrovolníky z Malty, Slovenka a Španělska a strávily s nimi přípravný víkend naplněný belgickými hrami, základními vlámskými větami a společným seznamováním se. Konečně jsme se dozvěděly, kde s Bárou budeme na „playground“ , a to ve městě Genk (playground – neboli hřiště v Belgii znamená něco jako u nás příměstský tábor trochu větších rozměrů, tj. se 300 dětmi a 30 – 40 animátory každý den:). Ostatní dobrovolníci byli rozděleni  na další „playground“, ale nemuseli jsme se bát, že se s nimi už neuvidíme, protože další víkend jsme spolu strávili u moře v Oostende a konečný víkend jsme navštívili Brusel a společně jsme se rozloučili.

V Genk se nás ujala animátora Hanne, v jejíž rodině jsme bydlely. Po celou dobu jsme se u nich měly opravdu jako v bavlnce a nic nám nechybělo. Čtrnáct dní na playground odstartovalo hned další den. Na první týden jsem dostala na starosti (samozřejmě ještě se dvěma belgickými animátory) skupinku kluků, druhý pak skupinu holek,  pro které jsme vytvářeli program a se kterými jsme hráli různé hry … tady se ale nejvíce ukázalo to, jak je jazyk důležitý prostředník při komunikaci. Děti francouzsky mluví asi stejně jako anglicky, takže popovídat si s nimi rozhodně nejde, pokud tedy neumíte vlámsky , takže ne na všechny aktivity jsem se k nim mohla připojit. Po skončení dne na playground jsme se obyčejně jeli najíst domů k Hanne (nejčastějším jídlem byly hranolky:) a pak jsme se vraceli zpět na hřiště, kde jsme hráli s ostatními animátory různé hry, skákali na trampolínách nebo jsme se vzájemně učili své jazyky.

Dny ubíhaly rychle až přišel poslední víkend, během kterého jsme se musely rozloučit, jak s playground a ostatními dobrovolníky, tak s celou Belgií.

18. července jsme se vydaly na zpáteční cestu…

Díky pobytu v Belgii jsem určitě nepřišla jen na to, že čeština je opravdu krásný jazyk (oproti o 100% rozdílné vlámštině) a že český chleba je prostě náš a žádné toasty ho nemohou nahraditJ, ale postupem času začínám objevovat další a další daleko podstatnější zážitky a zkušenosti, které jsem mohla získat, a které se mi v budoucnu budou určitě hodit.

Tímto bych všem budoucím „dobrodruhocestovatelodobrovolníkům“ chtěla vzkázat, ať se rozhodně nebojí a ať zkusí tuto nenahraditelnou zkušenost také zažít!

Hana Švédová