Come In - Hledání povolání - proběhl první víkend
Je pátek devátého října odpoledne a spolu s několika kamarády od svatého Kříže se na přeplněném nástupišti hlavního nádraží v Praze dohadujeme, ze kterého směru přijede vlak, který nás přiblíží našemu cíli v Sebranicích.
Zatímco uzavíráme sázky, vlak je tu, a než vybereme nejbližší dveře pro nástup, je plný a na nás zbudou místa v uličce až u dveří. Nu co, aspoň nemám výčitky, že by v té uličce místo mě uvízla nějaká stará babička…
A kam že máme namířeno? Na první setkání cyklu Come In pro mladé muže, kteří hledají svou životní cestu. První akce nese název Já a Bůh a čeká nás série podnětných přednášek stejně jako ticho pro vlastní rozjímání.
V pátek večer už je nás na místě přes třicet a sebranická fara ožívá. Po mši svaté už však příliš času není, a tak se stihneme jen seznámit mezi sebou a dozvědět se program víkendu. Fotky, které jsme si s sebou přivezli, nám umožní se nad svojí životní cestou zamyslet už od dětství. Komentáře, které nám k nim napsali druzí se ale (i díky mnohým nedorozuměním) mění někde v legraci a smích je brzy slyšet od všech stolů.
Sobotní program je nabitý. Při rozjímání, kterým jej zahajujeme, si uvědomuji, jak je ticho pro duchovní život důležité a že bych si na něj měl udělat více času.
Po snídani se ujímá slova Jára Vracovský a hovoří o chartreském labyrintu. Je zajímavé, o jak symbolickou analogii se jedná ve vztahu k našemu životu: hned po vstupu do labyrintu se zdá, že se brzy dostaneme do jeho středu. To se ale nestane a místo toho se od něj vzdalujeme. Vždy, když máme pocit správného směru, cesta se změní a často musíme začínat téměř znovu. Pokud ale vytrváme, do cíle se nakonec dostaneme. Nepřipomíná vám to vaši životní cestu?
Podobně mě zaujal rozbor Bajky o třech jazycích. Díky ní jsem si uvědomil, že očekávání, které o nás má naše okolí, nemusí být zdaleka to správné, ale dokázat se mu postavit může být zatraceně náročné.
Po výborném obědě jsme dostali možnost předvést trochu sportovního výkonu. Jen co nám Honza Malý představil pravidla, nenechali jsme se pobízet a brzy po Sebranicích běhalo 30 kluků, usilovně si snažících zapamatovat úryvky z Písma, které byly umístěné na daných stanovištích. Jelikož jedno z nich bylo na místním hřbitově, sneslo se na mou hlavu i pár výhružek z úst místních, kteří pro naši hru moc pochopení neměli.
Nejpoutavějším programem sobotního odpoledne ale bylo vyprávění otce Jaroslava, pětaosmdesátiletého kněze, který toho v životě zažil víc, než většina z nás dohromady. Když poslouchám jeho vzpomínky z komunistických lágrů, práce v uranových dolech a dob, kdy byl rád za každý nový den, napadá mě, jestli někdy také budu mít takový nadhled a zároveň pokoru, jako on. O tom, že Jarouškovo vyprávění nezaujalo jen mě, svědčí potlesk ostatních kluků, který vypadá, že nebude mít konce…
Nedělní program trvá jen do oběda. Ranní rozjímání nad evangeliem je tentokrát společné, a tak si opět uvědomím, že přestože v něm každý vidí něco trochu jiného, mají všichni ve svém výkladu pravdu.
Po mši svaté, která opět svou účastí dosvědčí, že v Sebranicích „to žije“, už je čas jen na oběd a vydáváme se na cestu zpět.
Děkuji všem, kteří mi umožnili se tohoto ComeInu zúčastnit, a těším se na setkání v prosinci!
Zde je k dispozici několik snímků ze setkání.
Cyril
