Po hranici až na Ukrajinu
Tři roky putování jsou u konce! Konečně jsme vystoupali na Kremenec, nejvýchodnější horu Slovenska a kýžený bod, kde se kříží hranice tří států: Polska, Slovenska a Ukrajiny. Nadřeli jsme se, ale toto vyvrcholení naší několikaleté Odyssey stálo jednoznačně za to.
Ale počkat... Tak to přece nebylo! Vezměme to pěkně po pořádku. Ve dnech 20.-28. července vyrazila šestičlenná skupina vedená ostříleným horalem P. Radkem Gottwaldem do východního Slovenska na tradiční Duchovní obnovu za pochodu. Co jsme před dvěma lety započali, bylo v plánu letos slavnostně ukončit. Tedy chůzi po slovensko – polských hranicích. Cíl byl jasný: hora Kremenec, odkud je pro nás exotická Ukrajina na dosah ruky. Den před samotným výstupem na hřeben jsme se ještě stavili do Košic, druhého největšího města na Slovensku, abychom následujícího dne plni elánu vyrazili za dobrodružstvím do místních kopců. Hned na úvod nám ujel autobus, to nás ale ani v nejmenším nemohlo rozhodit, protože tématem letošní obnovy byla radost, a to radost dokonalá, tedy ne postavená na všemožných příjemných požitcích, nýbrž vycházející zevnitř, z vědomí, že jsme Boží děti. Toto vše pochopit nám pomáhala kniha německého benediktinského mnicha Anselma Grüna „Jak znovu najít radost?“. Již brzy měla přijít zkouška – vlastně dvě –, jestli pojem „dokonalá radost“ doopravdy chápeme a jsme schopni jej v každodenním životě i uplatnit... Až do předposledního dne plynulo putování v klasickém duchu – chůze přes opuštěné lesy, obdivování pěkné krajiny, přespávání ve stanech, vaření večeře na vařiči, slavení mše svaté s oltářem=batohem ve volné přírodě, modlitba a povídání na již zmíněné téma. Ve čtvrtek ale přišel zvrat. Po skončení mše svaté a vydatném obědě jsme si při pohledu na čas začali trochu dělat starosti, jestli onoho dne zvládneme předepsanou dávku kilometrů, abychom dne následujícího stihli vystoupat na dlouho očekávaný vrchol – Kremenec. Rozhodli jsme se neztrácet zbytečně čas a svižným krokem jsme pokračovali v cestě. Celá naše cesta vedla po červené značce a navíc nám orientaci usnadňovaly hraniční bílé patníky s červenou čepičkou. Cesta plynula příjemně, sestupovali jsme z kopečka a občerstvovali se kolem rostoucími borůvkami. Idylka ale byla náhle vystřídána šokem, když jsme zjistili, že červená značka, po které už asi 3 km klesáme, nevede po hranici, nýbrž do nějakého polského města! Ano, slovenská a polská červená značka se na hranicích setkávají, aby se zhruba po jednom kilometru zase nenápadně rozdělili na neoznačeném místě, které nepřipomíná křižovatku ani zdaleka. Tato zacházka nás stála tolik času, že dalšího dne jsme byli nuceni sejít z hřebene dříve a Kremenec, cíl naší cesty, kde se protínají hranice tří států, jsme si prohlédli pouze na mapě. V sobotu jsme se ještě zajeli podívat do ukrajinského Užgorodu, kde na nás čekalo další nepříjemné překvapení. Autobus, který nás měl dopravit zpátky, odjížděl z jiného místa, než kam přijel, a my jsme zůstali vězet v Užgorodě. Pokus dostihnout náš autobus na hranicích pomocí taxíků selhal, neboť pěším není dovoleno přejít hranici. Díky Bohu se nám před hraniční závorou podařilo nastoupit do jiného autobusu, ve kterém ale jeden z nás zjistil, že ztratil pas. Události začínaly nabírat dramatický spád, ale o chvíli později byl pas úspěšně nalezen a my jsme se živí a zdraví vrátili na Slovensko. Tyto dvě události nám pomohly teorii převést do praxe a i když nás mrzelo, že jsme nedošli tam, kam jsme chtěli, a výlet do Užgorodu nás stál nějaké nervy a eura navíc, nenechali jsme si tím náš týden na Slovensku zkazit a spokojeně a plni zážitků jsme se v neděli vrátili domů.
Jakub Honěk
