KONGO - Markéta Lengálová - 3. dopis - Třetí pozdrav z Konga aneb ryba, ryba, ryba, fotbal, ryba
Co je víc? Markéta nebo sušenky? Nevíte... čtěte další dopis z Konga!!!
Ahoj Evropo a taky ostatní světe!
Tak po dvou měsících v Kongu jsem se smířila s tím, že to ne všichni
ostatní ale že to já jsem ta divná, co si nesolí pomeranč, nesladí
fazole a nemaže marmeládu na vajíčka.
Vzpomínám na poslední přípravný víkend pro budoucí dobrovolníky, kde
jsme se dozvěděli, jakými psychickými stavy si dobrovolník postupně
projde. Nedokážu přesně říct, v jakém stadiu se teď nacházím, ale
stejným, akorát zrychleným vývojem jsem si prošla ve vztahu k místnímu
jídlu.
1. zmatení (Co to je a jak se to jí?)
2. euforie (Je to spousta zdravých ryb a jí se to přece rukama!)
3. deprese (Už zase ta páchnoucí ryba...)
4. přizpůsobení (Ryba? To je dobře, zítra budou fazole.)
Pomalu nám tu začíná období dešťů, takže teď tak nějak žijeme blíž
přírodě, tedy hlavně té hmyzí. V praxi to znamená, že mi po posteli
občas skáčou kobylky a do piva padá víc much. Nejhorší ovšem je spát v
moskytiéře uvezněná společně s komárem. To je pak dilema, buď
přežijete jednoho komára nebo se ho pokusíte vyhnat za cenu toho, že
se jich do moskytiéry nahrne dalších pět. A nezpozorovala jsem, že by
konžské komáry nějak vyváděl z míry český repelent.
Předminulý týden jsem se stala fotbalovou hvězdou. Sport obecně a tím
spíš fotbal není mou silnou stránkou, nicméně moje třída hrála zápas a
tak jsem se přidala. Prvních dvacet minut jsem pobíhala po hřišti v
sukni a sandálech naprosto zmateně sem a tam jak ztracená koza. Ovšem
potom jsem se nějakou zvláštní náhodou ocitla před bránou, nějakou
ještě zvláštnější náhodou se tam se mnou ocitl balón a tou vůbec
nejzvláštnější náhodou hraničící se zázrakem se moje pravá noha do
onoho balónu strefila a já jsem vystřelila na bránu. Veškré publikum,
všichni hráči včetně soupeřů propukli v nadšený jásot. No gól z toho
nakonec nebyl, jelikož brankář se stihl vzpamatovat, ale celý den se
potom mluvilo jenom o tom, jak Markéta vystřelila na bránu.
Náklady na dobrovolníka se šplhají do řádů sta tisíc. To mě nutně
přivedlo k otázce, jestli za to stojím. Protože přecejen...žádné
praktické vzdělání nemám, mám čerstvě po gymplu, což znamená, že umím
všechno, ale vlastně nic. Takže - stojí vůbec moje práce za ty účty za
letenku, vízum, očkování, stravu, ubytování, školení,...? Nebylo by
lepší sem ty peníze poslat místo mě? Ale až tady a až teď mi dochází,
že salesiánská pedagogika nepotřebuje peníze, ale lidi. Můžete sem
místo mě poslat dvěstě tisíc a kluci dostanou nové oblečení a možná na
přilepšenou sušenky. Ale nové kalhoty a sušenky nezmění nic na tom, že
jsou to kluci poznamenaní ulicí, zhrublí a neotesaní. Nové oblečení z
nich neudělá ani dobré křesťany, ani čestné občany, jak chtěl Don
Bosco,a celý život zůstanou nejméně jednou nohou na ulici, kde se
krade a berou se drogy. A tak jsem tu místo sušenek já a protože role
přísného (ale milujícího) otce už je zabraná bratrem Aimé, zbývá na mě
o dost vděčnější role hodné mámy - starší sestry - potenciální
nevěsty. A někteří jsou to pěkní raubíři, divoši a drzouni a je
potřeba si k nim najít cestu, ale žádný z kluků není zlý.
I s klukama ve škole jsme udělali pěkný kus práce. Hlavně to, že já už
pronikám do tajů pedagogického řemesla, jímž jsem byla doposud
nepoznamenaná, a kluci už se zvládají soustředit na vyučování, jímž
taky byli doposud téměř nepoznamenaní navzdory tomu, že za sebou mají
nejméně rok ve škole. Umí říct "čáry máry fuk" a ví, že to je
zaříkadlo z daleké země, které způsobí, že se ze souhlásky l a
samohlásky a stane slabika la. Jsou to vůbec velká kouzla, co spolu
děláme.
Po dvou měsících práce jsme teď měli dvoudenní prázdniny a byly to
snad ty nejzaslouženější prázdniny, co jsem zažila, včetně těch
pomaturitních. Tak jsme načerpali síly a v pondělí zas hurá šířit
vzdělání!
I když kluci přichází do styku s Evropany skoro neustále, pořád se
mají čemu divit. Vydrží mi třeba půl hodiny píchat prstem do ruky a
pozorovat s neuvěřitelným zaujetím, jak místo, do kterého píchli,
zbělá a pak zčervená, to je fakt baví. Ještě větší radost pak mají,
když přiběhnu uřícená z tělocviku rudá až za ušima, to na mě křičí, že
nejsem běloška ale červeňoška. Potom jim přijde hrozně divné, že se u
nás mluví jenom jedním jazykem, protože to je přece nějak málo, ne? A
čtyři roční období? To je zas nějak moc, ne? Protože tady prostě buď
prší anebo neprší.
Myslím na vás a děkuju, že i vy myslíte na mě!
Markéta
...více uvidíte také v přiloženém dopise!!!
