Všichni jsou normální, jen my jsme bílí
František Radecki, český salesián v Zimbabwe, září nad naším dárkem: „Konečně mám diabolky na odhánění paviánů!“ Spolu s otci Jardou Mikešem, Járou Vracovským a novinářkou Irenou Kastnerovou jsme na cestě po jižní Africe. Naším cílem je zejména návštěva míst, ve kterých pomáhají čeští dobrovolníci.
Po dvou společných dnech v Don Bosco Technical College Hwange, Františkově novém domově,
vyrážíme do provinciálního domu. Místní provincie zahrnuje kromě Zimbabwe také Zambii, Namibii a Malawi. Čekáme
v Lusace, hlavním městě Zambie, na místního provinciála, otce Josepha, který nás má odvézt z nádraží.
„Všichni jsou normální,“ pronese najednou zamyšleně Jarda Mikeš při pohledu na okolí, „jen my jsme
bílí.“ Je to již náš desátý den v Africe. Evidentně si začínáme zvykat na tmavé tváře kolem nás, které nás
„muzungy“ zvědavě pozorují.
Dobrá práce našich dobrovolníků
v Zambii
„Vaše dobrovolníky v naší provincii vítáme a potřebujeme,“
ujišťuje nás na začátek rozhovoru otec Antonio Barrientos, místní delegát pro pastoraci mládeže. Pochází z Peru
a již řadu let pracuje v Africe. Je zodpovědný za práci našich dobrovolníků v místní provincii. „George
byl hodně aktivní při výrobě a prodeji výrobků našich studentů a středisko tím podporoval
i finančně,“ chválí našeho prvního dobrovolníka vyslaného do Zambie. Jiří Štercl pracoval v technickém
učilišti Don Bosco Technical College v Chingole. V únoru 2009 jej na stejném místě vystřídal „George the
second“, jak tu přezdívají Jiřího Pavelce.
Potřebujeme různé profese
„Nejen Chingola, ale i další místa potřebují pomoc dobrovolníků,“ pokračuje sympatický kněz,
„v Namibii rozjíždíme nové vzdělávací kursy pro děti, aby se naučily alespoň číst a počítat. Hodily by se nám
dívky se sociálním vzděláním. V dalších místech schází člověk na údržbu počítačů, výuku nebo na doučování dětí
v oratořích. Doufáme také, že nám opět pošlete nějaké šikovné chlapce do technických učilišť.“ Provozování
technických škol je v celém regionu totiž velkým problémem. Podle státních úřadů si každá fabrika má své odborné
zaměstnance školit sama, a existenci odborných učilišť proto nepodporuje ani finančně ani ideově.
Nová knihovna pro děti v Kongu
Chvíle s otcem Antoniem je jen jedním ze setkání
s lidmi zodpovědnými za naše dobrovolníky. Krásného přijetí se nám dostává i v konžském Lubumbashi, kde Češi
pomáhají již od roku 2005 v tzv. Díle Matky Markéty. Tento projekt slouží dětem, které se ocitly bez rodiny
a prostředků na ulici. Ve středisku Bakanja Centre takových dětí trvale žije kolem 70, dalších 200 sem přichází každý
den na výuku. „Jitka, Gabriela, Iva, Barbara,“ vyjmenovávají děti jména našich dobrovolnic. Je vidět, že se
zapsaly do srdcí nejen dětí, ale i salesiánů a zaměstnanců, kteří středisko řídí.
„Počkejte, musím
holkám něco poslat,“ zastavuje nás při odchodu Maman Annie, zaměstnankyně střediska. „Jsem tu teď sama a stýská se mi po nich,“ povzdychne si ještě. Uvědomujeme si,
jak důležité je, aby působení jednotlivých dobrovolníků na sebe navazovalo. Prohlížíme si knihovnu pro děti, která mohla
vzniknout díky dárcům z ČR. Její zřízení iniciovala Gabriela, Iva se postarala o její vybavení a Barbora
o dokončení. Prohlížíme si velké obrazy na zdech společenské místnosti, na kterých se podílela Barbora jako vystudovaná
grafička se svými studenty, i učebny, ve kterých holky pomáhaly dětem s učivem. Škoda, že letos v Lubumbashi
žádný Čech není, nikdo ze zájemců neuměl francouzsky...
Adopce nablízko pomáhá také v JAR a Lesothu
Naše cesta nás zavádí i do Jihoafrické republiky a Lesotha.
„Eva byla první česká dobrovolnice, kterou jsme tu měli,“ říká sestra Consuelo, zodpovědná ze projekt školy,
školky a krejčovského učiliště pro dívky v lesothském Maputsoe. „Na ni a Elianu z Itálie vzpomínají
děti i zaměstnanci nejvíce,“ usmívá se. Eva Sobková, studentka Matematicko-fyzikální fakulty v Praze, učila
matematiku na základní škole a v krejčovském učilišti a asistovala ve školce a oratoři. V jedné ze svých
tříd iniciovala projekt dopisování na dálku se žáky střední školy v rodném Žďáru nad Sázavou.
V Jihoafrické
republice nás vítá energická drobná žena staršího věku v civilním oblečení: "Welcome to South Africa!“ Sestra Margaret z Irska řídí projekt na
chudinském předměstí (tzv. squatter camp) Johannesburgu. Zajišťuje vzdělání dětem, které z nejrůznějších důvodů nemohou
navštěvovat státní školy. Sestrám od srpna 2009 pomáhá naše dobrovolnice Kateřina Gutwirthová. Má radost z první české
návštěvy. „Dopoledne si beru na individuální doučování slabší žáky,“ vypráví nám „a odpoledne pomáhám
v oratoři.“ Přes všechny těžkosti, kterým vzhledem k odlišnému kulturnímu zázemí místních lidí i nelehké
bezpečnostní situaci v oblasti čelí, Katka viditelně nelituje, že se pro dobrovolnictví rozhodla.
Pomocí blízkých budeme pomáhat daleko i nadále
Naše téměř měsíční putování
po Africe přineslo své plody. Osobně jsme se seznámili s lidmi, kteří již několik let přijímají naše dobrovolníky.
Poznali jsme místa, ve kterých naši svěřenci pracují, a na vlastní oči viděli výsledky jejich práce. Dostalo se nám
ujištění, že naši dobrovolníci zde mají své místo. Pociťovali jsme radost ze snahy místních salesiánů a sester ukázat
našim mladým lidem nejen kvalitní sociální práci, ale také křesťanskou a duchovní dimenzi jejich poslání. Otevřely se
nám nové možnosti dobrovolnictví v Namibii, Zimbabwe, Malawi a Svazijsku.
Doufáme, že mladých lidí ochotných
věnovat rok svého života druhým lidem, bude přibývat. Jejich pomoc za to stojí. Děkujeme za ni za sebe i za všechny děti
v Africe, které ji potřebují.
Za celou výpravu Jana Švecová
Články o navštívených místech najdete na www.cestovani.denik.cz a www.kalimera.cz. Fotografie z jednotlivých míst jsou k prohlédnutí na www.facebook.com/adopcenablizko.