Sean Devereux a druzí

Svatý pro třetí tisíciletí - SEAN DEVEREUX

 

Jsme v africkém Somálsku. Je sedm hodin večer, 2. ledna 1993. V přístavu Kismayu mladý dobrovolník OSN Sean Devereux vychází ze svého bytu na své pracoviště, vzdálené asi čtyři sta metrů. Z bezpečnostních důvodů jezdí obyčejně autem. Dnes je nucen jít pěšky. Ve stínu ukrytý vrah čeká na nejvhodnější okamžik, aby Seana zastřelil. Za několik okamžiků se ozvou tři výstřely a Sean klesá k zemi. Sbíhají se lidé. „Sean je mrtev! Seana zastřelili!“, volají lidé na místě atentátu.

Zahynul idealista s příslovečným anglickým humorem a nepředstavitelnou odvahou. Bylo mu teprve 28 roků. Afričtí samovládci se ho báli pro odvahu, s jakou odhaloval jejich špinavé intriky. Sean jim překážel, a proto musel „zmizet“.

Měl dvě slabiny: rád cestoval a měl rád chudé. V deseti letech byl s rodiči na Srí Lance. Při balení věcí si matka všimla, že zmizelo dětské oblečení. „Kam jsi ho dal?“- tázala se matka. „Na pláži jsem viděl chudé děti. Nic na sobě neměly, tak jsem jim dal jedny šaty“- omlouval se Sean.

Vzpomínky na bídu rozvojových zemí jej provázely po celou dobu studií. Rodiče ho zapsali na salesiánskou kolej ve Farnbourough. Mezi studenty přicházeli často misionáři z Afriky, poněvadž tamní provincie se starala o dvě střediska v Libérii.

Když končil střední školu, setkal se s papežem Janem Pavlem II., mohl mu podat ruku a prohodit s ním pár slov. Příklad Svatého Otce mu potvrdil plán pracovat pro africké děti. Ale nejdříve musel dokončit studia. Vystudoval fakultu tělesné výchovy a geografie na univerzitě v Birminghamu.

V roce 1989 odletěl do Libérie a vyučoval tam v salesiánské misii v Tappitě. Tři roky po jeho příchodu, vypukla v Libérii strašlivá občanská válka. Školu zavřeli a kraj obsadili pučisté. Skoro všichni žáci, které v Libérii učil, byli nahnáni do války.

Sean se dostával velmi často do nebezpečných situací. Jednou vezl potraviny do uprchlického tábora Zwedra pro 14 tisíc hladových obyvatel. Zastavily ho bandy tehdejšího libérijského prezidenta Charlesa Taylora a poručili mu, aby jim předal potraviny a zmizel. Sean se nedal zastrašit. Jeden voják mu začal šermovat pistolí před nosem a vyhrožoval: „Ty bílý nose, živý odtud neodejdeš!“ Urostlý profesor drzáka odstrčil. V tom okamžiku se vrhla na Seana celá banda a chtěla ho dobít k smrti. Když už ležel zraněný na zemi, vystoupil malý vojáček. „Přestaňte ho týrat! To je můj učitel, Mister Sean!“ Díky zásahu bývalého žáka mohl Sean pokračovat dále se svým konvojem.

Kolem nepohodlného zastupitele OSN se stále nebezpečněji zužoval prostor. Seana proto odvolali z Libérie do Anglie. Sean ale znovu požádal OSN, aby se mohl vrátit do Afriky. Poslali ho do Somálska.

V září 1992 se vylodil v přístavu Kismayu. Somálsko se zmítalo ve vojenském a politickém zmatku. Sean se hned zapojil do organizování potravinové pomoci. Po potravinách pásly vládní i vzbouřenecké tlupy. Sean byl nepodplatitelný, nedal se nikým a ničím zastrašit. Odhalil špinavé obchody se zbraněmi mezi Západem a rozvojovými zeměmi. Před kamerami BBC veřejně odsoudil tyto aktivity sledující jen osobní sobecké zájmy mocných za cenu mnoha nevinných životů. Zveřejnil i jména viníků a válku nazval etnickou čistkou, za kterou stáli konkrétní lidé.

Tímto prohlášením vynesl nad sebou rozsudek smrti. Exekuce nedala na sebe dlouho čekat. Dotčení mocipáni poslali Abdi Dhereho, aby Seana zlikvidoval. Sean byl zastřelen, Dhere se nadále pohybuje svobodně po Somálsku.

Tajemník OSN, Butrus Ghali, poslal Seanovým rodičům děkovný dopis. V něm svými slovy opakoval životní program Seana: „Dokud mé srdce bije, musím dělat to, co si myslím, že mohu udělat, tedy pomáhat těm, kteří jsou na tom hůře než my“.

Nejkrásnějším komentářem je asi věta, kterou pronesl jeho přítel Emery:

„Kdyby Sean žil šedesát roků, mohl by změnit svět“.

Sean Devereux se narodil 1965 v Anglii, byl zavražděn v roce 1993 v Somálsku. Britská televize natočila o jeho životě celovečerní film The Dying Light – Umírající světlo.

 

MARIO BORELLI

Stalo se to v Itálii v roce 1950. Pan kardinál z Neapole byl najednou bezradný a nedovedl pochopit jednu žádost. Prožil toho už v životě mnoho ale něco takového! V kanceláři před ním seděl mladý kněz a prosil ho, aby mu dovolil stát se tulákem. Chtěl žít na ulici s neapolskými bezdomovci. S podobnou žádostí se za dlouhý život nesetkal a nedovedl ji okamžitě vyřešit. Situaci v Neapoli znal. Dvě sta tisíc nezaměstnaných. Spousty kluků se flákalo po ulicích, protože jejich rodiče byli bez práce a nedovedli je uživit. Mladí se živili krádežemi, obchodováním s drogami a žebrotou. Spali v různých koutech. Vedli divoký život a prchali před policií. Tehdy mladý kněz Mario Borelli jim chtěl pomoci. Chtěl jim obstarat střechu nad hlavou, něco k jídlu a především je chtěl přesvědčit, že je má někdo doopravdy rád.

Kardinál nedovedl pochopit Mariovu žádost. Mario dělal přece spoustu dobra jako kněz, ale proč by se měl proto stát tulákem?

Mario ví přesně proč. „Když půjdu k těm klukům jako kněz, plivnou mi do tváře. Jsou hrozně nedůvěřiví.“

Kardinál nakonec řekl: „Dejte mi deset dní na rozmyšlenou“.

Po deseti dnech plán schválil.

Mario začal chodit po ulicích se starou čepicí na hlavě, v rozedraných hadrech, žebral a stal se bezdomovcem.

Postupně si získával srdce opuštěných kluků. Brzy se dokonce stal náčelníkem jedné party. Našel primitivní střechu nad hlavou a kluci byli jeho počínáním fascinováni. Nemohli pochopit, proč se rozhodl pro život mezi nimi. Nedovedli to vyjádřit, protože s něčím podobným se dosud nikdy nesetkali. Není divu, vždyť se dosud nesetkali s žádným gestem lásky.

Počínal si jako Don Bosco. Ten když se setkal s nějakým hochem, který neměl domov ani práci ani střechu nad hlavou, podal mu srdečně ruku a ujistil ho: „Kdybych měl poslední krajíc chleba, tak se o něj s tebou rozdělím.“

Mladým říkal: „Stačí mi, že jste mladí, abych vás měl moc rád!“

 

Ježíš byl chudý

 

Hans Buob v knize Povolání k vydanosti říká: „Ježíšův příklad je pro nás jedinou směrnicí. „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali jako jsem jednal já“ (Jn 13,15). „Sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte“ (Jn13,16n). Vědomí samo nestačí. Rozhodující je konání. Ježíšova chudoba je dobrovolná. Je to dobrovolné zřeknutí se svého panování.

U Ježíše nejde o abstraktní chudobu, nýbrž jde mu o konkrétního člověka. Slitovává se nad opomíjenými, bezmocnými, plačícími, zoufalými, obtíženými, nejnepatrnějšími. Je tu pro nemocné, cizince, pohany, hladové, ztroskotané, nevěřící, beznadějné, celníky, hříšníky, nemilované…

Co je chudoba? Nejčastěji máme na mysli hmotnou, sociální chudobu, tj. že má člověk jen to nejnutnější k životu, že žije v neustálé nejistotě, protože nemá zajištěno ani životní minimum.

Ježíš byl chudý, ale nepatřil ke zbídačeným, kterých se dnes na příklad ujímají sestry Matky Terezy z Kalkaty.

Pokud nezačneme hmotnou chudobou, bude všechno ostatní jen „vznešeným blábolem“ – prohlásil Hans Urs von Balthasar. Dobrovolně zvolená chudoba kvůli Pánu má mnoho tváří.

Malé sestry a bratři Ježíšovi Charlese de Foucaulda se sice podílejí na životě chudých, i těch zbídačených, ale cítí za sebou ochranné společenství, i to, že je ostatní nenechají vyhladovět a umřít.

I nedostatek vědění je formou duševní chudoby. Každý cítí, jak závistiví a žárliví býváme, když zjistíme, že druhý ví více než my. Též nedostatek volného času patří k formám chudoby. Náš čas často určují druzí. Někdy nás přímo „požírají“. Pro mnohé ve světě je velice těžkým křížem nedostatek tělesných a duševních sil. Není snadné to přijmout.

Hlubší formou duševní chudoby je ztráta smyslu. Touto chudobou nejvíce trpí dnešní svět. Z této formy chudoby musíme lidi osvobozovat a vykupovat a pomáhat jim opět nalézt smysl, víru a naději. Mít srdce chudého. Být jako dítě, bezprostřední, nekomplikovaný, věřící a doufající, připravený přijmout i obdarovat i děkovat.

Mít srdce pro chudé. Nehraje roli, zda jde o hmotné nebo duševní prostředky nebo duchovní dary: nadání, schopnosti, sílu, čas, lásku. Dělit se znamená dát druhému podíl na všem, co mu pomůže.

Duch a praxe chudoby jsou neoddělitelné. Praxe musí být oživena duchem chudoby a duch chudoby se musí vyjadřovat hmatatelnou skutečností. Chudoba není cílem, nýbrž vždy jen cestou.

Podle situace, do které se dostávám nebo podle toho, jaké chudé potkávám, bude se ode mne požadovat i odpovídající chudoba (Hans Buob).

Alessandro Pronzato říká: „Není větší nehoráznosti než ten druh apoštolské činnosti, při které se spoléhá výlučně na peníze a zatemňuje se přitom kříž a chudoba“.

Jak se můžeme opovážit mluvit o chudobě, když co bychom my dnes pokládali za chudobu téměř hrdinskou, je pro miliony lidí normální každodenní a celoživotní zkušeností, ne-li přímo přepych! Postit se celý život o chlebu a vodě by byla pro nás nerozumná a maximální strohost, zatímco pro miliony osob je skoro sen mít zajištěný chléb a vodu. Chtít žít chudě, ale přitom nic nepostrádat je fraška.

Jak sjednotit velebenou chudobu s co možná nejúčinnější angažovaností a službou? Teorie je velice jednoduchá. Praktická realizace zdaleka tak jednoduchá není. Nezdá se vám, že kdybychom neměli dost peněz na organizování všelijakých aktivit, asi bychom jich ani mnoho nepořádali? Mladí mohou mít často dojem, že nevíme, co s penězi, když jim všechno velkoryse hradíme. Vodou, elektřinou, benzinem, technikou zdaleka ani my ani mládež u nás nešetříme tak, jako většina rodin. Ti, kdo vidí do našeho hospodaření, bývají často překvapení naším počínáním.

Paul Gauthier napsal: „Ježíš bohatému mládenci neříká: Jdi, dej mi své peníze a následuj mě! Místo toho říká: Jdi, dej své peníze chudým a potom přijď a následuj mě! Chudí a dělníci nechtějí nic vědět o církvi, která se prohlašuje za Kristovu Snoubenku a vypadá jako velká dáma“.

Ježíš učil své učedníky, aby hledali prestiž přesně v opačných věcech nežli svět. Prestiž podle evangelia tkví v tom, že vynikáme v odpoutanosti od věcí a ve službě mládeži.

Záleží na každém z nás, aby svým počínáním šířil dobrou pověst o naší kolektivní i osobní chudobě. Don Bosco chápal chudobu jako odpoutanost srdce. Nechápal ji jako něco, co se podstupuje nebo přijímá jako oběť, ale jako něco svobodně zvoleného jako milovaná hodnota. Don Bosco upozorňoval, že chceme-li praktikovat chudobu, „musíme ji mít v srdci“. Bez této lásky riskujeme, že si budeme přát chudobu jen abstraktní a že nepřijmeme původce chudoby. Říkal, že „ozdobou toho, kdo se zasvětil Pánu, je chudoba“.

G. Soros říká: „Je-li nějaká instituce založena pro to, aby plnila poslání, a ona se začne starat jen o svou vlastní další existenci, je to nejhorší možná korupce“.

Zemřelý hlavní představený salesiánů Egidio Viganó napsal: „Úrodnost našeho apoštolátu je závislá na následování Dona Boska v jeho chudobě, protože: Kongregace se zrodila v chudobě, vyrostla v chudobě a vznikla pro chudé. Ateismus se zrodil v zemích blahobytu. Virus blahobytu se dostává dnes do našich komunit mnohými cestami. Život se stává měšťáckým a pro jeho ospravedlnění se hledají důvody, které nepřesvědčují. Bohužel si tak počínají i ti, kteří by měli bdít, zasahovat a starat se o nápravu. Zlo se pak šíří jako olejová skvrna. Řeholní úroveň klesá do praktického laicismu.“

V Německu nastoupil před lety do jedné diecéze nový biskup. Vypsal anketu, aby poznal smýšlení svých diecézánů. V anketě byla také otázka: Co tě v diecézi nejvíce pohoršuje? Nejvíce odpovědí bylo: biskupův Mercedes. Nový pastýř diecéze se zhrozil. Moderní Mercedes dostal totiž jako dar od svých věřících při nástupu do služby. Ihned jej prodal a jezdil v nejlacinějším voze. Své věřící tím přesvědčil a získal.

Milovat chudobu znamená cítit se chudým mezi chudými.

 

DON EGIDIO VIGANÓ

se stal salesiánem v šestnácti letech. V devatenácti odcestoval do Chile. Měl tam pracovat tři roky. Protáhly se na třiatřicet. Do Itálie se vrátil na druhý vatikánský koncil jako poradce chilského episkopátu. Jeho bratři Angelo a František se stali rovněž salesiány. Natrvalo zůstal v Itálii od roku 1971, kdy byl zvolen za hlavního rádce salesiánské formace. Šest roků se věnoval přípravě nové generace salesiánů. Roku 1977 byl zvolen za hlavního představeného a za nástupce Dona Boska.

Jako chlapec hrál vášnivě fotbal a snil o tom, že jednou bude hrát v nějakém reprezentačním mužstvu. Také chtěl být horolezcem. V tomto směru mu poskytla velké příležitosti Jižní Amerika. Častokrát byl nucen překračovat Andy ve výškách pět tisíc metrů. Zdolal i jednu šestitisícovku.

Narodil se v továrně. Otec i matka byli dělníky v přádelně v Sondrio. V této přádelně se roku 1920 narodil jako osmý z deseti dětí. V rodině se žilo chudě, v pohodě, křesťansky. Egidio nebyl typ hocha, který si staví oltáříčky a hraje si na důstojného pána. Povahu měl nespoutanou, příliš živou. V zimě nadšeně bruslil, až si jednou zlomil nohu. S oblibou dráždil psy, až jej jeden zlý pořádně pokousal. Ve škole jej musela učitelka často napomínat, aby nevyrušoval a dával pozor. Otec ji musel často podpořit a zchladit syna výpraskem.

Když v devatenácti ohlašoval otci, že jede za moře, odpověděl mu:

„Bůh po nás nechce nikdy příliš mnoho“.

Matka ho učila skromnosti, ale zároveň mu připomínala, aby se nikdy nikoho nebál, když je v právu. Byla statečnou a sympatickou křesťankou. Měla mimořádně hlubokou víru. Oživovala ji modlitbou a denní účastí na mši svaté. Dožila se 92 roků. Dovedla vytvářet klima pohody, radosti a lásky. Ani otec ani ona se nikdy nehonili za penězi. Na prvém místě nebyla ani práce, ani šetření, nýbrž Bůh.

Matka psala posledních deset roků deník, který pak darovala synovi. Psala jej do školních sešitů velkým písmem. Vzpomínala, jak Egidio onemocněl, když měl něco přes rok.

„Tehdy jsem učinila slib. Egidio byl moc nemocný a já tehdy řekla Pánu: Uzdrav mi ho. Nebude pro mne, nýbrž pro Tebe. – Pán mě vyslyšel a přál si abys odešel daleko od domova. Když se uvaruješ všeho zlého, uvidíš, že Pán bude s tebou“.

Když měl devět let, uspořádal pan farář pouť do Turína na blahořečení Dona Boska. Matka šla také. Navštívila světnici, kde žil a postála chvíli před rakví s jeho tělem. Dlouho se dívala do jeho tváře na obraze.

„Díval se na mne účastným pohledem. Jako by svýma očima ke mně promlouval. Měla jsem pocit, že mě žádá o mé kluky. Naráz mi bylo jasné, že mu musím dát všechny tři.

Od toho dne žili v domě Viganových pro Dona Boska. Salesiáni pak brzy otevřeli v Sondriu středisko mládeže. Tři Viganovi bratři se stali denními návštěvníky. Setkávali se tu se salesiány. Jeden z nich je zvlášť silně přesvědčoval svým počínáním, že není nic krásnějšího, než život s Donem Boskem. Středisko se stalo rozhodujícím místem při rozhodování o budoucím životě.

A tak po páté třídě v základní škole matka doprovázela Egidia k salesiánům v Chieri.

Kdy začal uvažovat o tom, že se stane salesiánem?

„Nemyslil jsem na to vlastně nikdy. Mé povolání se probudilo v naší rodině a ve středisku Dona Boska.“

Když skončil třetí střední, představení byli ve velkých pochybách, zda mu mají dovolit dále pokračovat ve studiích. Matku to překvapilo. Šla za ředitelem a řekla mu:

„Mně se zdá, že jeho cesta je s vámi“.

Co ho táhlo k salesiánům?

„V Donu Boskovi jsem poznal velkého přítele kluků, který je dovedl chápat. Současně byl odvážným provazolezcem, závodníkem, mužem činu, odvážný a podnikavý. Byl pro mne nejatraktivnější osobností. Proto se mi zalíbilo jít s ním. Když mi bylo šestnáct a něco, složil jsem řeholní sliby. Nedomnívám se, že to bylo příliš brzy. Vždyť se jednalo o ideál, který vyhovoval dokonale ladění mého nitra.“

Pak studoval v Turínu tři roky filosofii. Jednou si jej zavolal představený, který měl na starosti misie:

„Vítám tvoje rozhodnutí, že chceš jít na misie do Chile“.

Překvapený Egidio odpověděl:

„Ale vždyť já jsem do žádných misií nežádal“.¨

„To není možné. Před sebou mám přece tvou žádost“.

Pak se vyjasnilo, že žádost psal nějaký Petr Viganó. Představený však neztratil klid a pohotově se zeptal devatenáctiletého klerika:

„Ty bys neměl zájem odjet do misií? Způsobil bys tím rodičům nějaké nesnáze?“

„Rodičům by to nepůsobilo žádné starosti. A pokud jde o mne, když mě pošlete, pojedu.“

A tak jednoho prosincového večera roku 1939, zatím co se v Evropě rozhořívala druhá světová válka, matka Marie objala na molu janovského přístavu svého syna, který odjížděl na tři roky do Ameriky. Protáhly se na třiatřicet. Kdykoliv mu matka psala, bylo ji smutno, ale do dopisu dovedla napsat:

„Egidio, jsi moc daleko, ale jsem přesvědčena, že si to Bůh přeje.“

Když se octl na moři, uvědomil si, že vstupuje do nové etapy života.

„Prvých deset let jsem pracoval s hochy a vůbec s mládeží, především mezi mladými dělníky a učni v Santiagu. Pak jsem dvacet roků vychovával kněze a přednášel na katolické univerzitě.“

Za ta léta se setkal s mnoha lidmi. Od koho nejvíce získal?

„Od kardinála Silvy. Byl právníkem a stal se salesiánem. Odjel studovat do Turína a když se vrátil do Chile, působil jako profesor teologie. Já jsem tehdy přednášel filosofii. Když se stal biskupem a kardinálem, stal jsem se jeho pravou rukou… Rovněž nikdy nezapomenu na přítele ze studií, na Livio Morra, který zahynul ve sněhové lavině ještě s jedním učitelem a 21 studenty. Oba jsme byli horolezci a chodili jsme s mládeží lyžovat. Noviny psaly o tehdejší tragedii jako o bílém neštěstí. Měsíc jsme hledali pohřešované v horách, ale nenašli jsme ani jedno tělo, i když mi pomáhali při záchranných pracích salesiáni a oddíl vojáků. Byla to krutá bolest.“

Pak se dostal na vatikánský koncil.

„Účast na koncilu považuji za největší milost svého života. Po příjezdu do Říma jsem dostal průkaz experta. Ten mi dovoloval zúčastňovat se po čtyři roky všech zasedání. Kdykoliv vstoupím do baziliky svatého Petra, dojatě vzpomínám na místo, které mi bylo přiděleno. Mohl jsem dávat připomínky ke všem problémům a formulovat stanoviska chilského episkopátu. Bylo to náročné, ale velice mi to prospělo. Druhý vatikánský koncil je považován velkými osobnostmi za jednu z nejvelkolepějších událostí dvacátého století, protože zanechá stopy v dějinách. Den ze dne ve mně více sílilo přesvědčení, že tady jde o záležitost Ducha svatého. Hloubka a vyrovnanost všech rozhodnutí tvoří kompletní odpověď na všechny potřeby a na všechna znamení doby.“

Co považuje za nejdůležitější činnost?

„Za prvé, aby salesiáni dovedli vytvářet živá a lákavá společenství mladých, cele proniknutá jasem a odvahou evangelia. To považuji za nejdůležitější. Za druhé, abychom dovedli uplatňovat při výchově mladých Don Boskův preventivní systém a dovedli mládež vést k veselosti a svatosti Dominika Savia. Za třetí, aby v srdci každého salesiána znamenalo zasvěcení Pánu a láska k mládeži jedno a totéž.“

Večer po svém zvolení řekl v Římě salesiánům:

„Dejme se do počítání. Salesiánů a Dcer Panny Marie je asi čtyřicet tisíc. Když připočteme naše spolupracovníky, volontárie a mládež, která se angažuje v našich řadách, dáváme snadno dohromady sto tisíc opravdu věrohodných křesťanů, kteří žijí evangelium, jsou nadšeni Kristem, chtějí pomoci spasit svět. Jsme dílo Boží. Velkolepé a nádherné.“

A co považuje don Egidio za největší hřích a největší ctnost dnešní mládeže?

„Lásku. Láska je největší hřích, jestliže se soustředí na sebe a je egoistická. A láska je rovněž nejnádhernější ctnost, jestliže se stane službou bližním, jestliže se promění v obětující se dobrotu. Proto doporučuji: Každý mladý člověk prožívá právě nyní nejzávažnější hodinu svého života, kdy objevuje svoje povolání. Je to hodina závažná, protože život je velký a krásný, když je odpovědí na Boží volání. A buďte při tom stejně velkodušní jako byl Don Bosco.“

Egidio Viganó zemřel 26. 6. 1995. Měl 75 roků.

 

DON FILIP RINALDI,

třetí nástupce Dona Boska ve vedení kongregace salesiánů. Papež Jan Pavel II. jej prohlásil za blahoslaveného roku 1990.

Pocházel ze stejného kraje jako Don Bosco. Narodil se 28. května 1856 v Lu. Když mu bylo pět let, navštívil jejich vesnici Don Bosco se svými hochy. Tatínek mu představil svých devět dětí. Filípek byl v pořadí osmý. Nemohl se vynadívat na přišlého kněze.

V deseti vstoupil do jednoho ústavu patřícího salesiánům. Bylo mu zde smutno po domově a také nezvládal učení. Vrátil se do rodiště. Don Bosco mu psával dopisy, které končily slovy:

„Filipe, pamatuj si, že domy Dona Boska jsou pro tebe stále otevřené“.

Tak naléhavě se ucházel o chlapce jen výjímečně. Filip chtěl zůstat jeho přítelem, ale o návratu nechtěl slyšet.

Když mu bylo osmnáct, Don Bosco jej přišel navštívit. Znovu mu nabízel pomoc, ale opět nepochodil. Jeho tehdejší NE znamenalo zvrat v jeho životě. Postavil si hlavu, přestal se modlit, odmítal matčiny prosby, aby zanechal nebezpečných známostí. Nedal ani na radu pana faráře, aby chodil častěji do kostela. Topil se v krizi víry. Odmítl nabídku k sňatku.

V jednadvaceti odešel z vlastního rozhodnutí proti všemu očekávání znovu k Donu Boskovi. Začátek studia byl těžší, než tušil. Prvé úlohy se hemžily chybami. Červených škrtů bývalo na stránce jako křížů na hřbitově. Ale jako dovedl dosud odmítat všechny rady, tak nyní se prokousával se stejnou sveřepostí krok za krokem studiemi. Míval chvíle, kdy pomýšlel na útěk a kapitulaci, ale vydržel.

Ve čtyřiadvaceti složil do rukou Dona Boska sliby a stal se salesiánem. Za dva roky na to se stal knězem. Po primiční mši svaté jej Don Bosco objal a otázal se:

„Jsi už spokojený?“

„Když jsem s vámi, tak ano“ – odpověděl.

Prosil Dona Boska, aby mu dovolil odjet do Argentiny posílit misionáře. Jeho přání odmítl slovy:

„Zůstaneš zde a do misií budeš posílat druhé“.

Vyplnilo se to. Stal se jeho třetím nástupcem. Hlavním představeným byl devět roků a za tu dobu vypravil do misií 1868 salesiánů a 613 dcer Panny Marie Pomocnice.

Říkalo se o něm:

„Má všechno jako Don Bosco. Chybí mu pouze jeho hlas.“

Byl více otcem než představeným. Než byl zvolen do čela kongregace, budoval dvanáct roků salesiánské dílo ve Španělsku. Za tu dobu tam otevřel osmnáct domů. Další roky byl zástupcem hlavního představeného Michala Ruy a Pavla Albery. Náplní jeho života byla služba a starost o salesiány, dcery Panny Marie a spolupracovníky. Podobně jako Don Bosco dovedl být stále kontemplativní a současně neustále činný. Bezpočet duší se přesvědčilo o jeho moudrosti, prozíravosti a dobrotě. Vždy dovedl povzbudit.

Duchovně vedl mnoho řeholnic. Mladé ženy jej žádaly o pomoc při rozhodování o volbě povolání. Z některých pak vytvořil zasvěcené společenství žijící ve světě. Byl to předvoj budoucích sekulárních institutů, kterým dala církev oficiální podobu až v pozdějších dobách.

Zemřel 5. prosince 1931. Bylo mu 75 roků. Za jeho vedení vzrostl počet salesiánů z 4778 na 8836 členů. Byl posledním představeným, který se znal osobně s Donem Boskem.

Hned po jeho smrti docházelo často k vyslyšení proseb na jeho přímluvu. Aby mohl být blahořečen, bylo podmínkou nějaké mimořádné uzdravení, tj. zázrak první třídy, uznaný lékaři a římskou kongregací pro záležitosti svatých. Uznán byl případ sestry Marie Karly, těžce zraněné při bombardování vlaku za druhé světové války, umírající a opět uzdravené.

 

Doslov

 

Velký teolog, kardinál Hans Urs von Balthasar (1905-1988) říkal:

„Málo věcí může tak zúrodnit a omladit teologii a jejím prostřednictvím i celý křesťanský život jako transfuze krve pocházející z životopisů svatých.“ Čti životopisy svatých a ušlechtilých lidí. Zpodobují Krista. Podařila se jim identifikace s ním v jejich době a v jejich životních situacích.“

V těchto textech nabízím zamyšlení nad zodpovědností náročně naplnit život a současně nabízím přes třicet životopisů svatých a velkých osobností, kterým se podařilo prožít život s Ježíšem ve službě bližním. Třeba tě některý život bude inspirovat.

Dnes více než kdykoliv jindy je bolestně pravdivý Ježíšův pohled na skutečnost: „Žeň je sice hojná, ale je málo dělníků“ (Mt 9,37).

V knize W. Catherové Smrt si jde pro arcibiskupa se hovoří o apoštolských úspěších a trampotách dvou spolužáků ze studií, kteří šli do misií. Jeden z nich se stane biskupem, druhý jeho sekretářem, který si vysloužil za svou oddanost titul „Šimlík“. Mají se rádi jako bratři, ale rozrůstající se činnost je přinutí jednoho dne se rozejít. Loučení není pro ně snadnou záležitostí, protože nejsou již mladí a oba tuší, že se již asi neuvidí. Tu otec biskup Vaillant říká:

„Ale nebylo to tak zlé, Jene, viď? Udělali jsme, co jsme zamýšleli udělat už tehdy, když jsme byli v semináři – přinejmenším aspoň něco z toho, co jsme se rozhodli udělat.

Splnit sny, mládí je to nejlepší, co se může stát. Žádný světský úspěch to nenahradí.“

„Šimlíčku, - řekl biskup a vstal – jsi lepší člověk než já. Jsi velký žnec duší, bez pýchy a hany – a já jsem vždycky trochu chladný, jak jsi říkával. Jestliže budeme mít na onom světě hvězdy ve svých korunách, ty tam budeš mít celé souhvězdí.“

Otec Latour poklekl a otec biskup Vaillant mu požehnal. Pak poklekl otec Vaillant a přijal požehnání od otce Latoura. A oba se objali, za celou minulost – i za všechen budoucí čas…“

Splňme sny mládí . . .

 

Vyprávění jsem skončil před vánoci 2008 a nabízím ho jako dárek „od Ježíška“.

Jaroušek Kopecký.

 

 Více o četbě