Kardinál Štěpán Trochta

KARDINÁL ŠTĚPÁN TROCHTA , salesián,

 

vězeň nacistických koncentračních táborů i komunistických lágrů, muž širokého srdce a hlubokého vzdělání se narodil 26. března 1905 ve Francově Lhotě na Valašsku. Když měl osm roků, zemřel mu otec. Teprve postupně si uvědomoval, jak chudý je každý hoch, kdo otce ztratí. Budoucí otec opuštěné mládeže musel vychutnat hořkost a bezvýchodnost opuštěnosti a bídy. Jako by s otcem odešlo jeho dětství.

Maminka Anna byla prostou venkovankou, ale pro Štěpána byla po celý život autoritou a správnou vychovatelkou. Její počínání bylo vždy ve shodě s jejím přesvědčením. Děti neviděly nikdy trhliny mezi slovy a skutky. Otec zemřel a všechny starosti zůstaly na krku matce. Měla 31 roků. Příbuzní radili, aby se vdala. Odpovídala:

„Když manžel umíral, svěřil mi tři děti. Neopustím je, ani kdybyste mi nabízeli nevímkoho. Lidská záda jsou stvořena pro břemeno. S pomocí Boží je unesu sama.“

Pracuje na poli, stará se o domácí zvířectvo, ale především zůstává matkou a společnicí svých dětí. Když dětské hašteření překročí běžné limity, naoko se vadí:

„Aspoň ty, Štěpáne, už bys měl mít rozum.“

Děti pomáhají matce podle svých sil udržovat v pořádku dům a zahradu. Maminka někdy omluvila Štěpána ve škole, že jí musí pomoci s prací na poli. Večer býval unavený. Odměnou bylo maminčino uznání.

Ve škole měl na Štěpána největší vliv učitel Zelík. Nikdy nepotřeboval křičet na děti. Štěpána si oblíbil jednak proto, že byl jeho oddaným žákem a jednak mu bylo jasné, že bez otce nemá snadný život. Rád mu půjčoval knihy. Většinu jich přečetl při pastvě krav. Jednou si to u pana učitele pokazil. Ztratil zajímavou knihu.

„Štěpáne, proč jsi takový lajdák? Cožpak nejsme kamarádi?“

Ale nezabouchl mu dveře. Půjčoval mu knihy dál. Ztracená kniha se časem našla, byla ohryzaná od myší, ale číst se dala.

Jednou při vystupování z lavice Štěpán upadl. Celá třída se mu začala smát. Páter Malůš ho vzal za ruku, dovedl na stupeň a řekl:

„Čemu se smějete? Tomu, že nemá tatínka a musí po něm dotrhat takové boty? To je vám směšné?“

Nedalo se říci, že by vynikal ve zbožnosti. Ale rozhodně nebyl špatným hochem. Do kostela chodíval i ve všední den. Večer se doma modlívali společně.

Od dětských let nevydržel bez činnosti. Tato vlastnost jej charakterizovala celý život.

Jednou matka přisedla ke stolu a čekala, až se syn nají. Začala:

„Zavolal si mě pan farář. Doporučil mi, abych tě přihlásila na gymnázium. Nevím, co mám dělat. Dobře víš, jak to u nás chodí. Kdybys odešel, měla bych to ještě těžší než dosud. Hodně mi pomáháš, nevím, zda bych to bez tebe všechno zvládla. Ale kdyby ses jednou stal dobrým knězem, byla by to největší odměna za tenhle těžký život… Ale musel by ses pilně učit. Zatím se o tom nikde nezmiňuj“ – řekla s povzdechem a vstala.

Štěpán se dosud domníval, že jeho posláním bude hospodařit s maminkou a s přibývajícími léty ji stále více pomáhat. Přejít od krav a skotačení na pastvě za vsí na gymnázium daleko od domova, nebyla pro dvanáctiletého chlapce maličkost.

Upřímné projevy zbožnosti, jak ve veřejném chování, tak pokud se týče osobní zachovalosti, mohou být jedním ze znaků Božího volání a rodiče a vychovatelé je mají vzít vážně na vědomí. Není ale třeba, a snad to ani není možné, aby si to hoch, povolaný ke kněžskému nebo řeholnímu stavu, v tom věku rozumem uvědomoval, anebo to citově prožíval. Bůh zrno povolání do srdcí mladíků jen nezasévá, ale dává mu i vzrůst v půdě připravené a rozumně obdělané.

Udělal zkoušky do Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. S přibývajícími léty naléhala stále neodkladněji otázka: Co dál? Po všelijakých úvahách přicházel k závěru, že by měl být knězem. Ale ne farářem na faře, o němž si říkají: tomu se vede, nic mu nechybí, má, nač si vzpomene.

Pán jej chtěl uchránit této kněžské varianty a dopustil bolavé překvapení. Na konci kvarty propadl z matematiky a pak neudělal reparát. Měl šestnáct roků. Zašel za páterem Malůšem a ten mu řekl:

„Štěpáne, nevěš hlavu. Vrhni se na hospodaření. Zatím pomáhej mamince. Jen se nevzdávej. Uvidíš, že se najde východisko.“

Poslechl. Nic jiného mu nezbývalo. Matka dostala tuberkulosu. Bylo s ní stále hůř, přijala svátost nemocných. Štěpán převzal všechny matčiny starosti. Vesnice viděla, že takhle zodpovědně si ve vsi nepočínal ani jeden šestnáctiletý hoch.

Jakmile skončily podzimní práce, Štěpán dal do kupy místní mládež a začal nacvičovat divadla. U nich doma. Maminka tím nadšena nebyla, pozorovala, že mezi mládeží je jako vyměněný. Šiřitel pohody. Domlouvala mu:

„Štěpáne, jak si to představuješ? Místo abys zveleboval chalupu, marníš čas takovými podniky. Nemyslíš na budoucnost. Takhle z tebe nebude ani hospodář, a kněz teprve ne. Co tedy?“

„Netušíte, jak bych měl rád aspoň trochu jasno v této záležitosti. Vím, že dosud přešlapuji na místě, že má cesta dosud nikam nevede.“

Necítil se na správné cestě. Dobře si uvědomoval, že si toho hodně zavinil sám. Ale nával starostí o matku, o sourozence a o hospodářství mu nedovoloval oddávat se nekonečným úvahám. Prožíval řadu všedních dní, které svou šedivostí nevedly k žádnému řešení. Bůh oslovuje lidi přímo jen velice zřídka. Častokrát si vede své vyvolené skrze temné noci a skrze nezdary. Čím více život bolívá, tím bývá větší.

Když měl Štěpán 18 roků, měla sestra Anežka dvanáct a bratr Josef deset. Tehdy se dočetl v nějakých novinách, že existuje v Itálii u salesiánů ústav, kde Slováci připravují své hochy na otevření domova pro mládež na Slovensku. Napsal jim, oni odepsali: „Když budeš chtít, jsme ochotni tě přijmout, hned nebo později.“

Ta věta měla magickou přitažlivost. Šel za maminkou:

„Maminko, mohl bych hned odjet do Itálie k salesiánům. Co vy na to?“

„Ty bys měl chuť zase začít?“

„Něco mi velice silně říká, že ano. Ale na druhé straně jsem si už zvykl na sedlačinu a ještě více na život mezi zdejší mládeží. Kdybych je opustil, asi by to považovali za zradu. A pak je tu vaše zdraví.“

„Lékaři říkají, že plíce se úspěšně zvápňují. Cítím, že jsem z nejhoršího již ven.“

„Ale Jožka s Anežkou vám ještě nic nepomohou.“

„Jak to, že nic? Anežka se dokáže už postarat o krávy a drůbež a ty dokončíš práci na poli. Na jaře se uvidí.“

„Napíši tedy do Itálie a zařídím se podle odpovědi.“

Byla kladná. Dokončil práce na poli, chystal výbavu a po večerech se loučil se společenstvím. V listopadu 1923 odjížděl. Za svým posláním.

 

U salesiánů

Od roku 1921 se připravovali budoucí slovenští salesiáni v jednom ústavu v Perose Argentině nedaleko Turína. Byly tam čtyři třídy gymnázia. Trochta je měl za sebou. Dali jej do ročníku, který se připravoval na noviciát. V ročníku bylo asi dvacet přednoviců ze Slovenska a čtyři z Čech a Moravy.

Štěpán měl již svůj věk a život jej zocelil prožitým utrpením. Den co den chápal stále lépe své povolání a děkoval Bohu, že mu ukázal životní cestu.

Rok noviciátu je rokem velice důležitým. Budoucí salesián zkouší, zda dokáže celý život žít v komunitě a zachovávat slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Získat salesiánského ducha není nejsnadnější záležitost. Trochta prokázal pro takový způsob života předpoklady. Byl veselý, družný, přátelský, otevřený, upřímný, podnikavý, vytrvalý. Dovedl získávat a vést mládež. Jeho zbožnost byla nevtíravá. Potíže měl s překonáváním hněvu. Těžko snášel odpor, když se již do něčeho pustil s celou vervou.

Trochta rok noviciátu zvládl a 24. září 1925 složil řeholní sliby hlavnímu představenému Filipu Rinaldimu. Dnes je již blahoslavený.

Pokračoval ve studiích. Když měl jednadvacet, pověřili jej představení asistencí. Asistence spočívá v tom, že vychovatel je stále přítomen mezi svěřenci a prožívá s nimi jejich problémy, radosti i strasti. Mladý salesián poznává nejen teoreticky, ale i prakticky salesiánskou pracovní metodu a osvojuje si pod vedením zkušených představených způsoby výchovné práce.

Byl pověřen asistencí v Perose, kde bylo asi sedmdesát hochů. Představeným byl první český salesián Ignác Stuchlý. Vyučoval zde řadu předmětů a staral se o chod domu. Hoši ho měli rádi. Současně byl sekretářem Stuchlého. Vyřizoval všechnu korespondenci, protože jeho představený se teprve znovu doučoval hovořit česky. Psal dobrodincům, udržoval styky s vlivnými osobnostmi. Když je člověku jednadvacet, dokáže často zvládnout neuvěřitelné úkoly.

Po asistenci začal studovat teologii na turínské univerzitě. Dne 20. června 1932 obhájil doktorskou práci: „Husitská otázka. Naukové odchylky“. Následovaly duchovní cvičení a 3. července jej vysvětil turínský kardinál Fossati na kněze. Měl 27 roků.

V rodišti slavil první mši svatou. Maminka jej neviděla celá léta. Setkání se synem bylo pro ni dokonalou rehabilitací.

Po primici mu provinciál řekl:

„Půjdeš do Ostravy, postavíš tam pro salesiány a pro mládež ústav a kostel.“

„Jestliže je to rozhodnutí představených a jestliže se na to budou dívat spolubratři jako na společné dílo a budou mě podporovat, tak půjdu.“

Odpověděl mi: „Předpokládal jsem, že mě neodmítneš. Je to vyřízeno. Páter Stuchlý ti řekne další“.

Do Ostravy odjel se Stuchlým na druhý den a už tam zůstal a dal se do práce. Bez prostředků. Když slabý David nespoléhal na svou sílu, porazil Goliáše. Později napsal:

„Mohu říci, že se mi podařilo během krátké doby získat si Ostravu. Nějak mě měli rádi. Měl jsem všude přístup. Začátkem dubna jsme kopali základy a 7. listopadu jsem dostal od firmy klíč k ústavu. Stál tenkrát přes tři miliony korun. Zatelefonoval jsem do Fryštáku, že se mohou nastěhovat. Pod fryštáckou střechou se tehdy tísnilo přes dvěstě lidí. Další bydlení bylo neúnosné. Nový ústav byl schopen přijmout stopadesát lidí.“

V Ostravě jej měli všichni rádi a on se tam cítil rovněž doma. Ale na vánoce za ním přišel Ignác Stuchlý a řekl mu, že v Praze kardinál Kašpar si přeje, aby salesiáni začali působit i tam. Nabídl pozemek pro stavbu ústavu a kostela v Kobylisích. Neměl nikoho, kdo by se ujal takového díla, než jeho. Trochta opět poslechl.

„Nabalil jsem si do kufru své věci, dostal jsem 500 korun na „první pomoc“ a jel jsem do Prahy.“

V říjnu 1937 přijel posvětit nový ústav a kapli pan kardinál Kašpar. Nový ústav byl určen pro chudobnou mládež, studující a učňovskou. Do oratoře chodilo hned od začátku hodně kluků. V ústavu bylo od října 1937 ubytováno osmdesát chlapců. O salesiánském díle v Kobylisích věděl zakrátko kdekdo. Žeň zde byla opravdu veliká. Štěpán Trochta byl ředitelem celého díla. Jakmile se objevil mezi chlapci, už burácel smích. Mládež byla pro něj neúčinnějším odpočinkem.

Trochta se stal i významnou osobností pražského katolického života. Bohužel, v roce 1939 republiku okupovali Němci. Tajná policie začala sledovat činnost kobyliského pana ředitele. Byl považován za vlastence. To stačilo, aby byl předvoláván na policii a vyslýchán. Dne 1. června 1942 jej pražské gestapo odvezlo do věznice na Pankrác. Začala Štěpánova křížová cesta po vyhlazovacích táborech v Terezíně, v Mauthausenu a Dachau. Denně si uvědomoval hrůzu svého postavení. Jen s vírou v Boha bylo možno přežít v tomto nelidském prostředí. Kdo měl u svého jména zkratku „RU“ – návrat nežádoucí, věděl že je tu proto, aby byl zlikvidován. Trochta patřil do této kategorie.

Na příklad jednou v Mauthausenu v kamenolomu začal na něj křičet esesman, Štěpán nepostřehl, co po něm chce. Naráz na něj namířil pistolí a zasáhl jeho ruku, střelil podruhé a zasáhl jeho nohu. Štěpán se svalil na zem a zůstal nehybně ležet s přivřenýma očima. O jeho životě rozhodovaly vteřiny. Esesman vzkřikl: „Hoďte ho na káru!“ Dvoukolák, který jel do krematoria kolem něj s mrtvými, dostal o jeden kus více. Když se probudil z bezvědomí, bylo kolem hrobové ticho. Kde je? Kde se nachází? Co se stalo? Pomalu si uvědomoval, že leží na vozíku vedle krematoria. Sám živý mezi mrtvými. Jednomu mrtvému utrhl kus nohavice a obvázal si zakrvácenou nohu. Slezl z káry a doplížil se do ošetřovny.

„Jsem katolický kněz – řekl spoluvězni lékaři. Jsem zraněn, pomozte mi!“

Lékař byl Jugoslávec. Riskoval svůj život. Vyoperoval mu náboje z ruky a nohy a poskytl mu potřebné ošetření. Zachránil mu život. Podobných situací prožil více. Pod ochranou Panny Marie se přece dočkal konce války.

Na svátek Panny Marie Pomocnice 24. května 1945 se vrátil do Kobylis a ujal se vedení díla. Na svátek svatého Václava 28. září 1947 přinesly sdělovací prostředky zprávu, že Dr. Štěpán Trochta byl Svatým Otcem jmenován biskupem litoměřické diecéze. Dne 16. listopadu bylo slavné svěcení ve svatovítské katedrále. Památný den přinesl mnoho silných dojmů. Štěpánovi se vryla do paměti nejsilněji slova jeho matky, která mu řekla při obědě. Když skončily všechny projevy a blahopřání, pronesla prorocká slova:

„Nedej na jejich řeči! Dnes ti volají: Hosanna a zítra budou křičet: Ukřižuj!“

Vyjádřila svými slovy nejen mínění o lidské slávě, ale její srdce vytušilo blízkou budoucnost.

Dařilo se mu probouzet křesťanský život v diecézi. Ale v únoru 1948 došlo ke komunistickému převratu. V pátek 16.ledna 1953, den před smrtí Ignáce Stuchlého byl zatčen, odvezen do vězení v Ruzyni a po roční vyšetřovací kruté vazbě byl odsouzen na 25 roků za špionážní a rozvratnou činnost ve prospěch Vatikánu. Ve skutečnosti byl odsouzen za věrnost Svatému Otci a církvi. V červnu 1960 byl amnestován. O tomto úseku života prohlásil:

„Ani v Mauthausenu to nebylo tak zlé. Německé koncentráky se nedají srovnat s tím, co jsem vytrpěl od komunistů. Ta doba patří k nejhorší v mém životě“.

Dne 19. června 1968 Nejvyšší soud v Praze anuloval rozsudek z roku 1954 a prohlásil,, že Dr. Trochta se nikdy nedopustil velezrady a špionáže. Vrátil se do diecéze a v prvním kázání v katedrále prohlásil:

„Nabízím vám svůj život i svou smrt. Pokud mne zde Boží milosrdenství ponechá, nabízím se vám beze zbytku.“

„Nepředstírejme před světem dokonalost. Jsme obyčejní normální lidé, ve všem podobní ostatním, podléhající slabostem, ano i hříchu. Nikoli však zálibě v něm.“

V roce 1972 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem: „Jeden z kardinálů neprohlášených v roce 1969 je náš ctihodný bratr Štěpán Trochta, biskup z Litoměřic v Československu. Naším úmyslem nebylo pouze slavnostně a veřejně uznat zásluhy tohoto věrného a horlivého pastýře, ale projevit tím i lásku k oné tak ušlechtilé zemi, jejímž je synem a která je nám z tolika důvodů obzvláště drahá…“

Po jeho návratu z Říma přibývalo nejrůznějších šikan od úřadů, ubývalo i sil. Dne 6. dubna 1973 pan kardinál zemřel.

O jeho pohřbu nesměla být vydána žádná zpráva na veřejnost. V den pohřbu byly Litoměřice odříznuty od ostatního světa. Na příjezdových cestách stály hlídky a nedovolovaly vjezd do města. Věřící a kněží z diecéze se nesměli zúčastnit pohřbu svého biskupa. Pohřební průvod městem byl zakázán. Přesto se pohřbu zúčastnilo přes tři tisíce věřících. Žádný z přítomných zahraničních kardinálů a biskupů nesměl koncelebrovat mši svatou ani promluvit. Berlínský kardinál Bengsch se vyjádřil: „Žiji již 20 let pod komunismem, ale teprve tady plně pociťuji, co je komunismus. Ta strana musí být opravdu slabá, když nám nedovolí celebrovat“.

V katedrále má pamětní desku s nápisem: „In via crucis populum suum fortiter praecedebat – Statečně kráčel v čele svého lidu cestou křížovou.“

Vzkaz těm, kdo mne Štěpána, poznali osobně či jinak:

„Rád jsem zpíval – zpívejte také s radostí.

Rád jsem běhal, třebas i hladový, po stráních – dělejte to také, třebas i sytí.

Rád jsem se učil (při tom i „mučil“) - oplatilo se mi to.

Nerad jsem žebral o peníze, i když pro dobrou věc – ale přineslo to užitek.

Nerad jsem se pokořoval před mocnými – mně to neuškodilo, jim pomohlo.

Nerad jsem viděl duševně zmrzačenou mládež – rád jsem se jí věnoval.

Bolelo mne bití v koncentrácích – bolest jsem mírnil láskou k Bohu.

Bolelo mne zneuctívání Boha od komunistů – dělal jsem podle svých hřiven.

Bolelo mne hanobení mého jména –a přece jsem byl věrný církvi.

Miloval jsem přírodu – vždyť je to Boží dopis lidstvu.

Miloval jsem lidi, všechny, i své trýznitele – jen láska mohla pomoct i jim.

Miloval jsem Boha – bez něho by pro mne téměř nic nemělo svou cenu.

Mrzí mne četné nemoci těla – mohl bych udělat více dobra.

Mrzí mne četné slabosti ducha – mohl bych udělat dobrého víc.

Mrzí mne málo lásky mezi lidmi – mohli bychom udělat dobrého víc.

Děkuji svým rodičům za život i dětství v chudobě – sílilo mne to až do smrti.

Děkuji svatému Donu Boskovi – že mne udělal svým synem – salesiánem.

Děkuji Panně Marii Pomocnici křesťanů – opravdu mi mockrát pomohla.

Děkuji Hospodinu – že mi dopřál pracovat i trpět jako spoluúčast na jeho díle.

 

Rozhodnutí představeného

 

Ve Skutcích apoštolů čteme, že se anděl zjevuje zbožnému Korneliovi, ale nevysvětluje mu tajemství víry, nýbrž ho posílá k Petrovi, aby se jeho učitelem stal předseda apoštolů.

Svatému Augustinovi poradil prostý kněz, aby se stal rovněž knězem. Svatý Karel Boromejský se vždy radil se svatým Filipem Neri. Don Bosco na začátku teologických studií, i jako kněz vše řešil se svým nejlepším přítelem a zároveň zpovědníkem, se svatým Josefem Cafasso.

Jestliže ti představený řekl, že ti Bůh dal povolání a jestli tě o tom ujistil i zpovědník, který tě zná, protože k němu pravidelně chodíš, pak buď jist, že jsi povolán. Ovšem za předpokladu, žes byl upřímný. Hromadící se překážky nejsou důkazem, abys zanechal cesty. Zlato se tříbí v ohni., říká Písmo.

Pavel VI. v projevu 5. 5. 1965 řekl: „Hlas Boží, který povolává se projevuje dvěma

předivnými způsoby. Ten prvý je vnitřní, to volá milost, hlas Ducha svatého, nevýslovné vnitřní blaženství, které v nevyzpytatelných hloubkách duše probouzí tichý a zároveň naléhavý hlas Pánův. Druhý je vnější, lidský, vnímatelný, společenský, konkretní, hlas kvalifikovaného vysluhovatele Božího slova, hlas apoštola, hlas hierarchie, která je nutným nástrojem, ustanoveným z vůle Kristovy za tlumočníka, který má přeložit do srozumitelné řeči poselství Slova a Božích příkazů. Tak učí spolu se svatým Pavlem katolická nauka.“

Při volbě povolání ať je tvým vodítkem Ježíšovo: „Nehledám vůli svou, nýbrž toho, který mne poslal“. (Jn 5,30)

Kdyby ti svědomí i zpovědník řekli, že nemáš potřebné kvality, pak nenaléhej. Kdybys neměl povolání a stal se přesto knězem, byl bys neplodný strom, vyhaslá lampa, zkažená sůl, vyschlá studna, nevěrný strážce, ospalý hlídač, lenivý dělník, prodejný pastýř, špatný vůdce lidských svědomí.

Svatý Jan Zlatoústý byl svatý. A přesto, když mu nabízeli biskupský úřad, bránil se: „Kdyby se mi přikazovalo na lodi plné cestujících a drahého nákladu sednout ke kormidlu a přeplout Egejské a Tyrhenské moře, vzepřel bych se. A kdyby se mě někdo ptal proč, odpověděl bych: Abych nepotopil loď. Musíme být prozíraví, když hrozí škoda majetku a nebezpečí životu. Tím více musíme být prozíraví, když cestujícím hrozí pád ne do moře Egejského nebo Tyrhenského, nýbrž do propasti ohně, do zatracení. Já vím, jak malá a chorá je má duše, znám velikost kněžského úřadu a děsím se ho, protože vlny dorážejí na duši kněze prudčeji než větry, které vzdouvají moře.“

Když se svatý Alfons dozvěděl, že byl jmenován biskupem, tolik se polekal zodpovědnosti, že těžce onemocněl. Svatý Tomáš Akvinský odmítl nabízené neapolské arcibiskupství. Svatý Josef Kalasantský se bránil jmenování kardinálem.

Kdo vstupuje, od toho se nečeká dokonalost. Na to jsou určena léta formace. Sám Ježíš potřeboval na formaci svých učedníků tři roky. Ale aktivně chtít, musíš již dnes.

Kandidát ani zpovědník nemohou učinit rozhodnutí za týden. Zpovědník musí znát kandidáta natolik, že si může říci: Na mém místě by Ježíš tohoto aspiranta kněžství nebo zasvěceného života rád přivítal. A nebo naopak:Usměrnil by jej jinam. Provinil by se stejně, kdyby odmítl povolaného, jako kdyby doporučil nepovolaného.

Přijetí představeným je nutné proto, že církev je viditelné společenství. Každé společenství stojí na nějakém řádu a vedení. O vstup do každého společenství je třeba požádat.

 

Zbožnost

 

V knize Bruce Marschalla Starý voják neumírá říká katecheta studentovi před přijetím biřmování:

„Půjdeš k biřmování. Neuškodí ti snad malá přátelská rada. Pánbíčkář je hloupé slovo, nikdy je nepoužívej. Zbožnost a zbožný jsou silná slova. Neboj se jich. Zbožnosti se vysmívají jenom blázni, protože se ji bojí uplatňovat v praxi. Zbožnost byla u zrodu naší vlasti. Zbožnost neznamená jenom, že si uvědomujeme svou slabost. Znamená také, že rozumíme své síle a zodpovědnosti. Zbožnost znamená lásku k Bohu, protože nás stvořil, lásku k rodičům, protože nás mají rádi, lásku k vlasti, protože nám poskytuje ochranu. Ale hlavně znamená zbožnost to, že se nikdy nesmíme dopustit nízkého nebo krutého činu. Síla být ve shodě s touto milostí ti bude udělena biřmováním. V této milosti nebude ovšem nic bezděčného, nebudeš muset pracovat pro ni, ale bude vyžadovat, abys pracoval s ní. Celý život se ti budou nabízet neodolatelné příležitosti dělat místo obtížných věcí věci snadné. A ty snadné věci nejsou jenom to, co Sokrates nazývá střídmost v nestřídmosti, neznamená to vzdát se krátkých a nebezpečných rozkoší, abys mohl užívat rozkoší bezpečných a trvalých. Snadná věc znamená mnohem častěji trpět nelaskavost nebo nespravedlnost, nebo to, že člověk sám je nelaskavý a nespravedlivý. Proto je ve zbožnosti síla a nikoliv slabost. Zbožnost znamená být statečný, nikoliv bojácný.“

Svatý Pavel říká, že duši můžeme obohatit ctnostmi skrze milost Boží.

Svatý Jan v 15 hlavě přirovnává Krista k vinnému kmeni a nás k ratolestem: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten přináší mnoho ovoce. Neboť beze mne nemůžete nic činit. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne. Pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste oč chcete, a stane se vám. (Jn 15,4n)“.

S milostí Boží, tj. s přátelstvím s Bohem, dosáhneme všechno, bez milosti nic.

Kompendium katechismu katolické církve říká:

Článek 422: „Co je to ospravedlnění? – Ospravedlnění je nejvznešenější dílo Boží lásky. Je to milosrdný a nezasloužený dar Boha, který odpouští naše hříchy, činí nás spravedlivými a posvěcuje celou naši bytost. Je dílem milosti Ducha svatého, bylo nám zaslouženo Kristovým utrpením a je nám uděleno křtem. Ospravedlnění navozuje svobodnou odpověď člověka, projevující se vírou v Krista a spoluprací s milostí Ducha svatého.“

Článek 423: „Milost je nezasloužený dar, jímž nás Bůh pozvedá k účasti na svém trinitárním životě a uschopňuje nás jednat z lásky k němu. Nazývá se milostí habituální (trvalý stav), posvěcující nebo zbožšťující, protože nás posvěcuje a zbožšťuje. Je nadpřirozená, protože zcela závisí na nezasloužené iniciativě Boha a přesahuje schopnosti rozumu a síly člověka. Vymyká se tedy naší zkušenosti.“

Článek 424: „Vedle habituální milosti rozlišujeme: aktuální neboli pomáhající milosti (příležitostné dary), svátostné milosti (dary vlastní jednotlivým svátostem), zvláštní milosti neboli charizmata (jejichž účelem je společné dobro církve), mezi nimi milosti stavu, které provázejí církevní služby a životní povinnosti.“

Milost si zasloužíme svátostmi a modlitbou. Milost je nezbytně potřebná každému křesťanu, ale ještě nezbytnější je tomu, kdo se stal knězem nebo se zasvětil Bohu. Důstojník musí být statečnější než vojín, učitel moudřejší než žák, šéf schopnější než jeho zaměstnanec. Kněz musí být světější než jeho věřící. Církevní dějiny neznají světce, který by nebyl zbožný.

Na příklad Jan Pavel II. nepovažoval za ztrátu času hodiny věnované modlitbě. Lidé brzy poznají, jestli jejich kněz se pouze zbožně tváří, hovoří o Božích skutečnostech bez přesvědčení, celebruje a zpovídá mechanicky. Zbožnost jen na oko je hříšným pokrytectvím.

Svatý Jan Bosco byl v neustálém kontaktu s Bohem a v neustálém styku se svými hochy. Byl kontemplativní při činnosti.

Lidé nazývají kněze mužem modlitby. Je prostředníkem mezi lidem a Bohem. Jak to dokáže, jestliže se nemodlí, jestli nemá ducha modlitby?

Tomáš Akvinský, Alois, Cafasso, Bosco… již jako studenti upozorňovali na sebe nadšeným zápalem pro Ježíše.Filip Neri jako bohoslovec chodíval skoro každou noc do katakomb, trávil tam dlouhé hodiny a nikdy se necítil osamocen a ztracen. Hluboké mlčení a prach mučedníků k němu hovořily velice živě.

Kardinál Eliáš z Costy říkal bohoslovcům: „Jestliže už v semináři jste vlažní, jako kněží budete jako led. Jestliže už nyní se nemodlíte anebo se modlíte neradi, nebudete nikdy kněžími modlitby. Jestliže ale budete milovat Ježíše ve svátostech, jestliže budete považovat kříž za knihu života, jestliže budete opravdovými syny velké matky Panny Marie, budete výbornými bohoslovci a jednou i vzornými kněžími. Jestliže se Ježíš připravoval na svou oběť na kříži třicet roků, tím spíše ty se nepřipravíš na velké a opravdové zpřítomnění Ježíšovy oběti při mši svaté za měsíc nebo za rok. Začni ještě dnes. Nic by neprospělo slavit každý den tajemství smrti Páně, kdybychom nedovedli krotit své tělesné žádosti a špatné sklony.“

Don Bosco říkal: „Chceš od Ježíše hodně darů, hodně sil? Často ho navštěvuj.“

 

Hlavní představený Pascual Chávez v listu o svatosti (ACG 379) napsal:

„Bůh musí být naším prvním „zaměstnáním“. Svatost je naším základním úkolem. Naše posvěcení je základním úkolem našeho života. Bůh musí být tím prvním. Bůh na nás čeká v mladých lidech, aby nám daroval milost setkání s ním. Pokud je náš život osvěcován touto touhou, má všechno, i přes svoje nedostatky. Pokud se však tato pohnutka zeslabuje, naše cesta se stává bezbarvou, a je zbytečné po ní jít i přesto, že se zdá být svým způsobem účinná.

Existuje pokušení, které odedávna strojí úklady každé duchovní cestě i samotnému pastoračnímu působení: pokušení domnívat se, že výsledky závisí na naší schopnosti konat a programovat. Ale běda, pokud bychom zapomněli, že „bez Krista nemůžeme dělat nic“ (Jn 15,5).

Láska k Ježíši Kristu a důvěra v jeho milost inspirují starostlivost o dobro chlapců, počínaje jejich lidskými a duchovními potřebami. Není myslitelná svatost jedněch (svatost mládeže) bez svatosti druhých (svatost salesiánů).

Na prvním místě programů rodin zasvěceného života musí být duchovní život… Na této prioritní volbě, rozvinuté jak v osobním, tak komunitním úsilí, závisí apoštolátní plodnost, velkorysost v lásce k chudým i samotná přitažlivost pro povolání z nových generací“ (VC 93).

Všechno, co v nás dává Boha na druhé místo, si nezaslouží ani péče ani pozornosti.

Jan Pavel II. nám chtěl připomenout, že „svatost je nejlepší zárukou účinné evangelizace, protože v ní spočívá nejdůležitější svědectví, které můžeme nabídnout mladým adresátům různých našich aktivit… Salesiáni třetího tisíciletí! Buďte nadšenými učiteli a vůdci, svatými formátory svatých, tak jak to dělal svatý don Bosco“.

To, co přitahuje lidské srdce a po čem ono touží, není prostřednost, ale vysoká kvalita života. Následujme příklad Jana Pavla II., který v Torontu (7/2002) řekl mladým: „Nečekejte na to, až budete starší, abyste se mohli vydat na cestu svatosti! Svatost je neustále mladá, tak jako je věčně mladý Bůh.“

Při hledání svatosti mladí i salesiáni kráčejí společně. Buď se posvětíme s nimi, tím že s nimi budeme kráčet a učit se, nebo se nestaneme svatými nikdy.

Nabídnout mladým lidem možnost zakoušet život jako slavnost a víru jako štěstí je zajisté stylem svatosti, který by mohl budit údiv u některých expertů spirituality a pedagogiky, obávajících, že mohou být umenšeny nároky evangelia a výchovné povinnosti. Pro Dona Boska je však pramenem radosti život v milosti, který v nesnadném období zavazuje mladého člověka, aby usiloval o askezi a snažil se být dobrý.

Není snad Kristus tím nejlepším přítelem a zároveň tím, kdo utváří každé opravdové přátelství? Je-li Kristus představen mladým lidem ve své pravé podobě, vnímají ho jako přesvědčivou odpověď a jsou schopni přijmout jeho poselství, přestože je náročné a poznamenané křížem. Když dospějí ke vztahu blízkého přátelství, které překračuje prostý obdiv a nečinnou sympatii, prohlubují poznání a připojují se ke Kristově osobě a k tomu, oč mu jde, otevírají se evangelijní radikalitě a odpovídají velkorysým nasazením.

Don Bosco zvlášť přemýšlel o pedagogice svatosti, v níž je kladen důraz na výchovný vliv svátosti smíření a eucharistie. Ty totiž poskytují prostředky mimořádné hodnoty pro výchovu ke křesťanské svobodě, k proměně srdce a k duchu solidarity a služby v církevním prostředí.

Služba bratrovi je mírou cesty osobní svatosti.

Salesiánská spiritualita mládeže dává privilegované místo postavě Panny Marie, jejíž mateřská přítomnost dominuje tomuto procesu. Tam, kde je Ježíšova matka, se učedníci stávají věřícími a dokáží zůstat věrní.“ (Citováno z Listu o svatosti Pascuala Cháveze: ACG 379).

Hlavní představený Pascual Chávez:

Všichni víme, že odkaz na konkrétní život může být účinnější než teoretické objasňování principů, a to především v současné době, kdy se zdá, že svět trpí silným nedostatkem vzorů. Toto tvrzení platné v každém věku, platí obzvláště v mládí. Podaří-li se nám, aby naše kulturní a duchovní dědictví vtělilo svá poselství do konkrétních vzorů, stanou se tato poselství přesvědčivějšími a podnětnějšími.

„Málo věcí může tak zúrodnit a omladit teologii a jejím prostřednictvím i celý křesťanský život, jako transfuze krve pocházející z životopisů svatých“ – říká jeden z nejbrilantnějších současných teologů Hans Urs von Balthasar.

Naši svatí, zvláště mladí svatí, kromě toho, že jsou privilegovaným vzorem inspirace, jsou i nejlepší známkou pravosti. Nejen, že stále více přibližovali Kristu, ale jako všichni svatí obohatili své prostředí a sociální síť hodnotami a vnímavostí. Když chtěl Don Bosco mluvit o spiritualitě mládeže, nepsal traktáty spirituální teologie nebo mystiky pro mládež, ale jednoduše napsal životopis Dominika Savia, Michala Magoneho a Františka Besucca. Ukázal tak vzory vybrané mezi těmi z masa a kostí, kteří navštěvovali jeho oratoř, a předložil je svým chlapcům. Svatí nejsou pouhou chloubou, ale těmi, kdo nás spolehlivě vedou na naší cestě a v našem výchovném snažení.

Svatost není naše dílo, ale je to zdarma darovaná účast na svatosti Boha. Je to tedy milost, nejdříve dar a pak až výsledek našeho úsilí a cíl našich plánů. Je to úplné odevzdání sebe sama – ve víře, naději a lásce – Ježíši, Bohu života, odevzdání, které se uskutečňuje v každodenním životě prožívaném s láskou, vyrovnaností, trpělivostí, nezištností, přijímáním zkoušek a radostí každého dne s jistotou, že všechno má před Bohem význam, že v něm je všechno cenné a důležité.

Je nutné reagovat s rozhodností na pokušení mnoha mladých lidí uvelebit se v životě bez ideálů, a naopak je povzbuzovat k vytváření světa, který by jasněji odrážel krásu Boha.

Styl křesťanského života nelze improvizovat, ale musí být vážně a systematicky pěstován.

Bůh není omezen věkem. Může se vydat k jakémukoli lidskému srdci, naplnit je a dát najevo své působení.

Dnes není běžné navrhovat maximum. Naopak, často se jako hodnota předkládá život bez ideálů, svět ušitý na naši míru, pomíjivost, individualismus, požitkářství, relativismus, postoj „zařiď se sám“. Dnes není mnoho těch, kteří mají odvahu mluvit k mladým tak jako Jan Pavel II.: „Mladí všech světadílů, nemějte strach být svatými nového tisíciletí! Buďte kontemplativní a milujte modlitbu, buďte důslední ve víře a štědří ve službě bratřím a sestrám, buďte aktivními údy církve a strůjci pokoje.“

Pro Dona Boska skutečná zbožnost jednoduše spočívá v konání povinností ve svůj čas a na správném místě a jen z lásky k Bohu. Projevuje se čistým svědomím, rozhodnou vůlí zlepšit se, ochotou k oběti a práci.

V této linii naplňoval život S e a n D e v e r e u x , odvážný, angažovaný a důsledný muž se zářícím úsměvem, který byl zavražděn, když pracoval pro zmenšení bídy v Africe a vrátil lidem důstojnost a naději. Říkal: „Dokud mé srdce bije, musím dělat to, co si myslím, že můžu udělat, tedy pomáhat těm, kteří jsou na tom hůře než my“.

 

Více o četbě