Touha  po dokonalosti

Kdo se chce zasvětit Bohu nebo kdo se chce stát knězem, toho musí provázet touha být stále lepším. Svatý Augustin říká, že na cestě vedoucí do nebe je pouze jeden druh chodců, kteří se líbí Bohu. Nejsou to ti, kteří se vracejí, ani ti, kteří odbočují z cesty, ani ti, kteří se zastavují, nýbrž jen ti, kteří kráčejí neúnavně vpřed.

Pavel začíná jako konvertita a pak se stane apoštolem, hlasatelem Kristovy spásy, pastýřem, výtečným učitelem a své obdivuhodné dílo korunuje mučednickou smrtí.

Totéž je možno říci o Tomáši Becketovi. Jakmile přijal svěcení, byl z něho jiný člověk.

Svatý Vincenc z Paula zemřel jako osmdesátiletý stařec. Své charitativní dílo začal budovat teprve jako stárnoucí muž. Všichni obdivovali jeho elán a aktivitu, zatímco on si stěžoval, jak je pomalý v konání dobra. Západ jeho života vysílal takový jas svatosti, že musí žasnout každý, kdo bude číst jeho životopis.

Těsně před smrtí zavolal si k lůžku novicku, která měla jít příští den poprvé mezi chudé a povzbuzoval ji: „Pojď blíž, sestro Jano. Chtěl jsem tě ještě jednou vidět. Vím, že jsi odvážná a dobrá. Zítra jdeš poprvé sloužit chudým. Neměl jsem vždy možnost hovořit k sestrám, když šly poprvé k opuštěným lidem. Člověk vždy nedělá, co by měl dělat. Chci promluvit ještě aspoň s tebou, nejmladší a poslední. A ty si někdy na dnešní rozhovor vzpomeň. Brzy zjistíš, že láska je těžké břemeno, těžší než mísa polévky nebo koš chleba.

Rozdávat jídlo, to není hlavní záležitost, to mohou dělat i bohatí. Ty jsi malá služebnice opuštěných, dcera lásky, vždy usměvavá, plná dobré vůle a veselé mysli. Trpící jsou tví páni.. Velmi často jsou podráždění a hrozně nároční. Pamatuj si, že čím jsou a čím budou protivnější, odpornější a nespravedlivější, tím více jim musíš dávat svou dobrotu. A lásku. I chléb, který jim budeš dávat ti odpustí pouze tehdy, jestli ho budeš rozdávat s láskou“.

Pius XII. dal mladým katolickým průkopníkům heslo: Sempre piú e sempre meglio – stále víc a stále lépe!

Pavel VI. řekl na audienci salesiánům: Progredire! – Jděte stále vpřed! S odvahou a s důvěrou!

Jan Pavel II.: „Nebojte se! Otevřete Kristu dveře dokořán!“

Čti hodně životopisy svatých i životopisy velkých lidí vůbec. Svatí nejlépe zpodobují Krista. Podařila se jim identifikace s ním v jejich době a v jejich životních situacích.

Jestliže v sobě cítíš svatou touhu být den ze dne lepší, jsi na dobré cestě. Ovšem touhy je třeba realizovat slovy i činy. Vše se nepodaří přes noc. I svatí měli své temné noci. Ale po nich vždy ještě s větším elánem pokračovali dál.

 

„Jít až do krajnosti, to znamená bez přestání, neúnavně a odhodlaně sledovat chaotický běh mladého člověka, ale především to znamená jít až do krajnosti neúspěchu“, říká francouzský kněz GUY GILBERT.

Narodil se 12.9.1935 v Rochefort ve Francii v dělnické rodině jako třetí z patnácti dětí. Kdo viděl tohoto muže poprvé, nikdy by nepomyslil, že má před sebou kněze. Nosí nejčastěji koženou bundu s mnoha ozdobami i s křížem. Má přes sedmdesát roků, jezdí na motorce.

Když se měl narodit, matka prosila Pána Boha, aby si vybral jednoho z jejích synů do kněžské služby. Začal studovat, ale brzy jej poslali jako vojáka do Alžíru. Vzepřel se, že nebude zabíjet Araby. Stal se z něj ošetřovatel raněných vojáků. Když skončil vojnu, šel 500 kilometrů poděkovat do Lurd, že se vrátil živ a zdráv. Vrátil se znovu do Alžíru, aby se naučil arabsky. Tam byl také vysvěcen na kněze roku 1965.

Když se jednou vracel po půlnoci na faru z jednoho setkání s mládeží, všímnul si na okraji silnice hocha. Řekl mu: „Proč tady zmrzáš? Je zima, měl bys už být doma“.

„Tam se už nikdy nevrátím, nikdo mě tam nechce, dostávám jídlo na společné misce se psem.“

Guy ho vzal sebou a měl ho u sebe sedm roků. Alan ze začátku skoro vůbec nemluvil. Když jej přijal, měl dvanáct roků. Domníval se, že se hochovi u něj nelíbí. Ale při jednom rozhovoru mu Alan řekl: „Guy, jestli mě propustíš, nemám kam jít, nikoho nemám.“ A potom mi Alan přivedl všechny své kamarády, kteří žili špinaví na ulici. Alan mi otevřel oči. Ukázal mi, jak vypadá špína světa. Tak jsem se stal vychovatelem dětí z ulice.

Roku 1970 jej poslal biskup z Alžíru zpět do Francie. V Paříži pokračoval v poslání, které objevil v Alžíru. Staral se o děti z ulice, především o 13 až 16 leté hochy. Chtěl je přiblížit Bohu, ale hned první hoch, kterého přijal, mu řekl: „O tvém Bohu si hovoř s někým jiným“. Guy se potom od něj dozvěděl, že jej otec každý den bil. Jak mohl pochopit, že existuje láska, když ji nikdy nepoznal? Řekl mu: „Nevěřím v lásku. Když jsem byl malý, vyhodili mě z domu, musel jsem nocovat ve stodole, kde mě zahřívali dva psi. Psy mám rád, ale lidi rád nemám“.

Ve Faucon Guy koupil jednu starou zříceninu. Mládež si ji chtěla proměnit v útulný domov svým přičiněním. Podařilo se jim to za deset roků. Každý z jeho obyvatel se tam stará o své oblíbené zvířátko. Jsou tu nejrůznější zvířátka: krávy, psi, slepice i zvířata exotická. „Aby hoši poznali lásku k lidem, musí se k ní přiblížit oklikou přes zvířata. Jak zle se s nimi muselo zacházet, když objevují lásku dříve u zvířat než u lidí!“

„Každý den přicházím do styku s násilím, nenávistí a zoufalstvím. Kdybych každých deset dní neodešel na 48 hodin do samoty a nesnažil se zaslechnout v mlčení, co mi radí Ježíš, dávno bych už nebyl knězem. Přesvědčil jsem se, že člověk potřebuje modlitbu stejně nutně jako dýchání“.

Otec Guy Gilbert má navenek drsný zevnějšek, ale současně všude vydává svědectví, že má rád Boha, církev a zraněná srdce hochů. Říká: „Snažím se žít tak, aby už při mém způsobu života si lidé uvědomovali, že je nemožné se domnívat, že Bůh není“.

 

„Vzpomínám, jako by to bylo včera, jak když jsem ve třinácti letech vstoupil do „malého semináře“, bylo pro mě těžké oddělit se od matky. Byl jsem kluk a brečel jsem v posteli každý večer – tak pro mě to rozloučení bylo těžké. Tohle utrpení trvalo dlouho. A pak přišlo silné, horlivé, nikdy nepřerušené duchovní spojení.

Moje matka, která se hodně modlila a měla překvapivou schopnost kontemplace, se mnou na dálku sdílela mou těžkou a nebezpečnou duchovní službu.

Když jsem byl ještě mladý kněz, poslala mi jednou prorockou větu: „Guy, ty vždycky půjdeš za těmi nejchudšími a za mládeží.“

Byl jsem nadšený, že mám svou farnost, a jiný život než jako kněz ve své farnosti jsem si ani neuměl představit. Přesto má matka vycítila, že budu plnit poslání církve u lidí na okraji společnosti. Kolikrát jsem si jen znovu pročítal její krátký vzkaz, napsaný pevnou rukou, jak si ji uchovala až do sedmaosmdesáti let!

Nikdy jsem nezapomněl v létě oslavit, jen s ní, ten den, kdy jsem se 3. července 1965 stal knězem. Chtěl jsem to sdílet s ní děj se co děj.

Další předurčení – copak se nemodlila, aby měla syna kněze, když se mnou byla těhotná? A zároveň už v tu dobu vybrala část svého svatebního oblečení, vyšívaný šátek, na zabalení kalicha! A dala mi ho v den mé první mše, prý jako překvapení, protože mě nechtěla během mé dlouhé cesty ke kněžské službě ovlivňovat.

Často jsem se modlil k Pánu, abych byl s ní v den, kdy se k němu odebere. Pokaždé, když byla hospitalizována, hned jsem letěl, abych strávil pár hodin u jejího lůžka.

Když mi zavolali naposledy, byla znovu v nemocnici. Mí bratři a sestry mi řekli, že už nemůže mluvit a že už se tři dny snaží něco říct, ale nikdo jí nerozumí. Dorazil jsem pozdě večer před její smrtí. Úplně vyřízený jsem přespal u sestry. Hned ráno jsem cítil nevysvětlitelné nutkání jít za ní do nemocnice.

Vypadala velmi slabě. Snažila se na mě promluvit. Vůbec jsem jejímu mumlání nerozuměl Najednou jsem jí řekl: „Vsadil bych se, že chceš vidět sýkorky u tebe doma“.

Zdálo se, že její oči souhlasí. Požádal jsem ji, aby dvakrát zavřela oči, jestli si to opravdu přeje. Dala mi požadované znamení. Požádal jsem ji, aby mi stiskla ruku, abych si byl opravdu jistý. Cítil jsem, jak mi její staré prsty drtí ruku.

„Mami, dnes večer budeš doma se svými sýkorkami“.

Nebyla schopná převozu, ale já jsem se jí odvážil říct takovou nemožnou věc. Tak jsem jí požehnal: „Žehnám ti, mami, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, za tvou lásku, kterou jsi nám dala. Neboj se. My tu lásku budeme dávat a předávat dál“.

A tak zemřela. Bylo mi osmašedesát, byl jsem už velký kluk, ale rozplakal jsem se, jako když jsem před pětapadesáti lety vzlykal do deky v ložnici semináře. Tři hodiny po své smrti už byla doma, blízko svých sýkorek.

Pán správně řekl: „Opusť svého otce a svou matku, abys mohl vstoupit do mých služeb.“

„Každá modlitba bude vyslyšena“ – opakoval často. Že jsem tam mohl být, když se připojila k svému Pánu, to se na mě Bůh usmál.

A byl to nádherný úsměv.

 

„Každý rok při kněžském svěcení v katedrále Notre-Dame v Paříži vidím mladé tváře seminaristů. Představují „novou směnu“. Dívají se na nás, starší. Poslouchají nás.

Když jsem byl malý, díval jsem se velmi pozorně na kněze, kteří byli kolem mě. Ve třinácti letech jsem chtěl být knězem. Ptal jsem se: „Jak žijí?“

Být knězem je povolání, poslání. Mým povoláním není především udílet svátosti nebo kázat, ale být ve spojení s Bohem a dávat lásku. Kněz, který nemluví o lásce, který není naplněn láskou, který sám není svátostí lásky, takový kněz je jen úředníkem kultu. Budete to cítit v každém jeho slově. Jestliže z něj není cítit láska, pak ten kněz zhatil své poslání. Je třeba, aby srdce kněze mluvilo přímo k srdcím lidí. Takové kněze snadno poznáte.

Moji lotři nejsou věřící. Nikdy s nimi nemluvím o svém náboženství. Snažím se je milovat skutky, aniž bych o tom mluvil. A oni to silně cítí. Je zbytečné jim mluvit o Boží lásce. Na tu kašlou, byli týraní, bití a nedovedou pochopit, že to Bůh lásky dovolil. Ale léta touží po lásce a vstřícnosti, které k nim chovám. Vědí, že je mám rád. Tahle láska je sama kázáním a znamením a dokáže víc než řeči.

Můj biskup v Alžíru mi často doporučoval: „Pane abbé, běžte se povzbudit k mnichům a jejich modlitbám. Běžte do kláštera Tibérine“. Často jsem chodíval do Médéy a modlil jsem se s těmi mnichy, kteří teď opěvují slávu Boží na věčnosti. Byli zavražděni a stali se z nich mučedníci.

Veškerá moje příprava v semináři se soustředila na modlitby. Spirituálové mi vtloukali do hlavy: „Když nebudete mužem modlitby, budete pouhým aktivistou“. Jeden kardinál nedávno řekl: „Z dnešních kněží jsou pastorační pracovníci, vychovatelé, mediátoři. V jistém počtu případů se jejich role kříží s rolí sociálních pracovníků“. Jeho kritika není neopodstatněná. Kněz, který všude pobíhá a nemá čas na nezbytnou modlitbu, je kněz, který neplní svůj úkol. Musí se vrhnout Bohu k nohám. Jeho životní síla je vázána na jeho intimní vztah k Bohu.

Přípravy na kněžské povolání přispěly k tomu, že se cítím dobře ve své kůži. V citové oblasti je to základ. Jak může mladé srdce v mladém těle prožívat svátosti? je potřeba být opravdu vyrovnaný. Zvolit si kněžské povolání vyžaduje dobrý úsudek. A zároveň je třeba mít cit pro tajemství. Patron farářů Jan Vianney byl intelektově velmi omezený. Ale měl úžasnou intuici, co se týče tajemství, mysteria, v tomto směru měl inteligenci, která přesahovala jeho nedostatky. Bůh může zrušit naše lidská omezení..

Kněz nemá někoho získávat. Je oddaný lásce, rozdává se. Kněz má jen pozvedat lidské duše životní silou, která z něj vyzařuje. Nemá někoho vést ke konverzi.. Má z něj sálat plamen lásky, takže stačí jeho pouhá přítomnost.

Svěcení činí z kněze muže modlitby, muže slov. Musí hlásat dobrou zprávu. Evangelium musí na nás zapůsobit, tryskat jako mocný proud, který nikdy nevyschne. Je nutná pořádná dávka Ducha svatého, abychom mohli hlásat Krista, když je potřeba a kde je potřeba, a to přiměřenými slovy. Je třeba hlásat Krista, ať vhod, nebo nevhod, to znamená ve dnešním světě. Církev „nejde s módou“ a nemá „hýčkat své ovečky“.

Tři požadavky

Kněz skládá tři sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti. Vážou ho po celý život.

Chudoba Navštívil jsem spousty far po celém světě. Církev musí mít chudé kněze. Někde jsem viděl luxusní fary. Jak může kněz mluvit o chudobě, když si žije jako naftový magnát? Někteří úctyhodní lidé vám řeknou: „Kněz by měl mít životní úroveň v souladu se svým postavením…“ Není nic nechutnějšího, než kněz, který žije v luxusu. Složil slib chudoby. Měl by podle toho žít. Může promlouvat k chudým, a ti ho nebudou poslouchat. Jeho život nebude s těmi řečmi v souladu. Naším vzorem je Ježíš Kristus, který si vykračoval bosý v prachu a přespával u lidí, které potkal. Naše chudoba by měla být ve stylu evangelia.

Čistota. Celibát je disciplinární opatření. Církev ho může třeba zítra změnit, jestli se rozhodne začít světit ženaté muže. Cudnost by se měla respektovat a kněží by se měli cítit v pohodě. Když mě někdo osloví a řekne: „měli byste se ženit, je to přirozenější,“ odpovídám: „Přestaňte s těmi nesmysly. V Paříži jedno manželství ze dvou končí rozvodem, jinde ve Francii je to jedno ze tří…“ Lidem tolik chybí láskyplné vztahy! Nemůžeme říct, že manželský pár je vrcholem milostného úspěchu. Věrné páry jsou něco úžasného. Čistota kněze znamená, že je cele k dispozici. Kdyby se mně někdo zeptal na můj názor devětatřicet let po složení slibu, zase bych řekl: „Budu pokračovat jako dosud“. Je to nádherný příběh lásky, pokud je tedy tahle láska přijata. Máme šest až sedm let na to, abychom si to rozmysleli a rozhodli se.

Poslušnost. Mé poslání vychovatele mi umožnilo zůstat se stejnými lidmi devětatřicet let. Obdivuji své bratry kněze, kteří musí měnit farnost. Třeba deset let dobře pracují a pak musí odejít. Biskup jim řekne: „Musíš jít jinam, je to důležité pro církev.“ Bývá to občas velké utrpení. Prožívám jiná utrpení, dost silná, ale tohle ne. Opustit po sedmi nebo deseti letech farnost, se kterou se člověk už ztotožnil, je velmi těžké. O poslušnosti u kněží se mluví velmi zřídka. Přesto je třeba poslouchat biskupa a není to snadné.

Tyto tři sliby chudoby, čistoty a poslušnosti nás zavazují stejně jako přísaha. Musíme být svému stádu vzorem. Zastávat tuhle roli je těžké. Ale musíme si osvojit vybroušenou spiritualitu. Lídr, duchovní vůdce v kterémkoliv náboženství musí prožívat svou víru. Jsme především služebníci. Mluvíme ve jménu Božího syna. Zprostředkováváme jeho slovo. Naše kněžská spiritualita nám musí umožnit předávat Boží slovo, aniž bychom ho poznamenali našimi osobními problémy nebo touhami. Musíme překypovat duchem lásky, který nás rozsvěcuje. Jsme velmi svobodní a tudíž máme strašnou zodpovědnost.

Nejlepším kázáním kněze je způsob slaveni eucharistie v živém duchu. Je to člověk naplněný radostí, překypuje Boží láskou. Svým životem ukazuje k Božímu království. Je to jistě muž plný radosti. Sálá z něj radost Kristova. „Buďte vždy radostní“, říká evangelium. Ano, je to radost sloužit. Radost Kristova.“

(Citováno z Guy Gilbert: Evangelium podle svatého lotra – 2008, Guy Gilbert: Až do krajnosti - 1994).

 

Hlavní představený salesiánů PASCUAL CHÁVEZ

vydal v roce 2003 LIST O ZASVĚCENÉM ŽIVOTĚ V DNEŠNÍ DOBĚ.

Citujeme některé myšlenky:

 

„Mít povolání“ znamená objevit, že život má smysl: že existuje krásný „sen“ – sen Boží – uskutečnit Bohem svěřené poslání. To naplňuje celý život silou a radostí.

Toto povolání je tak cenným Pánovým darem, že je potřeba o něj starostlivě pečovat a s rozhodností jej nabízet mladým, protože chceme, aby byli stejně šťastni jako my. Stále více se přesvědčuji o tom, že největším a nejrozšířenějším problémem mladých není to, co na sebe poutá pozornost, jako drogy a alkohol, ani zmatek v oblasti sexuality - třebaže se bohužel týká mnoha mladých lidí, což nás nesmí zanechat lhostejnými.

Největším problémem je chybějící směr, obzor, smysl, projekt života. To je vede k povrchnímu životu, ke konzumaci věcí a zkušeností, aniž by něco jejich život sjednocovalo a dávalo mu dynamiku.

„Bůh je na počátku našeho poslání jako jeho zdroj a základ. A tak tomu musí i zůstat. Tato objektivní skutečnost je prožívána a prosvítá skrze život každého z nás.

„Don Bosco věděl, že poslání k mládeži, zejména nejchudobnější a nejopuštěnější, vyžadovalo rozsáhlé hnutí. Své nejlepší spolupracovníky musel hledat mezi svými chlapci, mezi těmi, kteří s ním sdíleli stejnou duchovní a apoštolátní zkušenost, zkušenost Valdoka. Ti, vyzváni zůstat s Donem Boskem, se stali prvními salesiány. Začal od chlapců, kteří neměli o řeholním životě ani ponětí. Od prostého pobývání v domě Dona Boska je postupně přivedl k touze žít a stabilně pracovat v komunitě s Donem Boskem, až k rozhodnutí s ním sdílet společné poslání a zavázat se k němu řeholními sliby, a stát se tak členy skutečné společnosti zasvěcených.

„Aby Don Bosco práci s mládeží zajistil, objevil, že potřebuje osoby, které se zcela odevzdají Bohu.

„Dnešní řeholní život se při prožívání svého prvního úkolu „potvrzovat prvenství Boha a hodnot budoucího života dnes nachází ve světě, kde se často zdá, že se Boží stopy ztrácejí“ (VC 85).

„Nejzákladnějším jevem naší doby již není ateismus, nýbrž sekularizace společnosti, která dokázala vytvořit kulturu ne-víry, kulturu a-religiózní a prakticky a-teistickou. Žije se v ovzduší lhostejnosti a relativismu. Existence Boží se nepopírá, Bohu se pouze odpírá prostor, kde by mohl přežívat. Nediskutuje se o oprávněnosti víry, žije se však bez ní. Již není potřeba ospravedlňovat nevěru, nýbrž víru. Bůh již není problémem, jelikož jeho přítomnost již není zřejmá. Náboženská praxe se stává méně viditelnou. Ve společnosti, pohlcované novými poselstvími, již evangelium nezaznívá. Pokud mezi námi Bůh a posvátno ještě existují, je to proto, že byli přeneseni do nitra člověka.

„Sekularizace“ se v zasvěceném životě může projevovat trojím způsobem. Může mít formu:

a) ztráty transcendence, pokud se oslabí nebo ztratí víra jako obzor života a povolání. Motivace žít jako zasvěcený Bohu se stává stále těžší, či případně zcela zmizí.

b) antropocentrismus, který do středu života nestaví Boha, nýbrž Člověka.

c) společensko– ekonomická praxe, která vede k nadšení pro to, že člověk rozvíjí sebe sama v tvořivé práci. Apoštolské poslání se redukuje na sociální práci.

Rozhodnutí Boha stát se člověkem je pro nás přitažlivé, ale často se zapomíná na nosnou skutečnost, že Bůh-člověk nikdy nepřestal být Bohem a že je to tedy nikoliv člověk, kdo se stal božským, nýbrž že je to Bůh, který se stal člověkem – a i když je pravým člověkem, zůstává i pravým Bohem.

 

„Obtíže nejsou s to zastínit zvláštní hodnotu zasvěceného života v církvi. Zasvěcení vyjadřuje přednostní místo Boha, hodnotu posledních skutečností ve světě, který na Boha zapomněl. Skutečnou výzvou dnešního zasvěceného života je vrátit Krista řeholnímu životu a řeholní život Kristu.

„Posláním řeholního života je být znamením, obrazem“:

Být znamením živé připomínky Ježíšovy, který prodlužuje svou zjevující přítomnost prostřednictvím těch, kdo na svém těle nosí „stigmata“ Pánova umučení (Gal 6,17). To vyžaduje zvláštní společenství lásky s tím, který se stal středem života a ustavičným zdrojem každé iniciativy. Zasvěcený život je skutečně postupnou asimilací Kristova smýšlení. Je tedy nutné lnout stále více ke Kristu a znovu začít cestu obrácení a obnovy, podobně jako tomu bylo v prvotní zkušenosti apoštolů, kteří před i po zmrtvýchvstání začali znovu od Krista.

Být znamením přítomnosti a primátu Boha ve světě.

Je třeba dát Bohu první místo, které mu náleží v našem osobním, komunitním, intimním životě. Prožívat zkušenost Boha není pro nás občasným zaměstnáním, nýbrž důvodem našeho života v církvi a naším prvním posláním. V prosté každodennosti zasvěcený život postupně dozrává, aby hlásal o jiném způsobu života těm, kteří jsou ve světě a v převládající kultuře. Způsob života a hledání absolutna prostřednictvím zasvěcených podmanivě působí, téměř jako duchovní terapie na zla naší doby.

Být znamením novosti Božího království, které je ve světě,

ale které není z tohoto světa, které přijímá lidské hodnoty, ale rovněž je přesahuje a vykupuje tím, že do nich zavádí opravdovou novost. Čím více se zasvěcení nechají připodobnit Kristu, tím více ho zpřítomňují ve světě pro spásu lidí. Zvláštním posláním zasvěceného života je uchovávat v pokřtěných živé vědomí základních hodnot evangelia. Vydává svědectví o tom, že svět nemůže být proměněn a obětován Bohu bez ducha evangelijních blahoslavenství.

Být znamením církevního společenství, které prožívá ten, kdo slibuje prožívat až do krajnosti Ježíšovo přikázání v komunitním životě.

To se děje díky vzájemné lásce těch, kdo tvoří komunitu, která ještě dříve, než se stane projektem lidským, je součástí plánu Božího. Život ve společenství je první zvěst o zasvěceném životě, protože je účinným znamením a přesvědčivou silou, která vede k víře v Krista. Kdo se skutečně setkal s Kristem, nemůže si jej nechat pro sebe, musí jej zvěstovat. Duchovní život má tedy zaujímat první místo ve veškerém úsilí rodin zasvěceného života, aby se každý institut nebo společnost stávaly jakýmisi školami skutečné evangelijní spirituality. Žít jako zasvěcení Bohu je naším prvním apoštolským posláním.

Mladí lidé hledají a potřebují osoby, které jsou pro ně stimulem a životní nabídkou, které jim formou svého života dávají důvody k životu a naději, a doprovázejí je v jejich lidském i křesťanském rozvoji.

 

Model v  krizi

„Existovalo liberální a zúžené pojetí řeholního života, podle něhož měla obnova spočívat v přizpůsobení se modernitě, s přijetím toho nejlepšího z osvícenství, z emancipace a lidských práv. Zároveň zavedlo negativní prvky:

Odmítnutí jakéhokoli zvláštního rozlišovacího znamení zasvěceného života. Postupně se opustily společenské znaky příslušnosti jako hábit, struktury, zvyky, jazyk, charakteristický způsob prezentace před lidmi. Byla snaha zůstat nepoznáni a neodlišovat se. Za důležité se považovala neviditelnost. Avšak pokud zasvěcený život odmítá být viditelným znamením něčeho, jaký má vlastně smysl? Proto se dnes mluví o potřebě zviditelnění zasvěceného života.

Touha být normálními, tak jako všichni ostatní, aniž by nás cokoli odlišovalo od ostatních, totiž to, že si nás získal Kristus a že jsme se do něj zamilovali a zavázali se, žít způsobem Kristova života. Avšak pokud se zasvěcený život nevyznačuje ničím navíc, pokud nevzbuzuje hlubší touhy, proč by se člověk měl stát řeholníkem? Pokud sliby neobsahují nic neobvyklého, není to snad proto, že jsme je zredukovali podle vlastní míry? Pokud se neanticipuje nic lepšího, pokud se nic nehlásá, k čemu vlastně je?

Začala se prosazovat profesionalizace. Ztrácíme svěžest evangelní disponibility, spontaneitu apoštola, abychom se stali pouhými profesionály ve výchově. Avšak pokud zasvěcený život spoléhá pouze na odborníky na zdravotnictví, na výchovu, na práci s lidmi na okraji společnosti, v tom případě se zmýlil. Tragickým způsobem zaměnil cíl za prostředek. To co děláme převládá nad tím, kdo jsme.

Vloudila se tak velká míra individualismu, že téměř znemožňuje poslušnost. Avšak pokud zasvěcený život sám sebe chápe z hlediska seberealizace, pak ztratil cestu evangelia. Seberealizace staví do středu vlastní já a vlastní zájmy. Kde je tedy následování Krista? Kde je ono učinit z Boží vůle vlastní pokrm, jako to dělal Ježíš (J 4,34)?

Tímto způsobem se ztrácí smysl pro komunitní poslání, protože upřednostnění vlastního já sebou nese ztrátu společného poslání. Pokud zasvěcený život souhlasí s tímto individualistickým pojetím povolání a ponechává mu prostor, směřuje k destrukci sebe sama. Riziko je natolik reálné, že se dnes stává problémem jak pro formaci, tak pro řízení.

Dalším prvkem tohoto liberálního modelu zasvěceného života je omezení modlitby. Modlitby se redukují „ad usum privatum“, ztrácejí časté opakování, viditelnost a povinnost. Bez praktikování modlitby, která vyžaduje ukázněnost a metodu, pravidelnost života a každodenní věrnost, dochází v osobě věřícího k vnitřnímu vyprázdnění a hluboké roztříštěnosti. Není nic horšího než sekularizovaný řeholník.

Typ komunity, kterou tento model propaguje, je vnímán jako prostor, který se vyznačuje vzájemným respektem, osobním blahobytem, mít se dobře a necítit nepohodlí. Věci se nechávají být tak ,jak jsou, hlavně když se každý cítí dobře, přičemž se nežádá více než to, co jsou všichni ochotni dát, a ani to, čeho si žádá evangelium. A tak se zvyšuje počet aut, místností s televizory, ekonomická nezávislost spolubratří, autonomie cestování a dovolených, otevřenost ve vztazích k osobám opačného pohlaví. Chudoba se uvolňuje, představený se stává usnadňovatelem, není již animátorem a otcem, a dům se přeměňuje na ubytovnu jednotlivců.

Pokud zasvěcený život nevychovává pevné osobnosti, muže společenství, kteří v bratrovi spatřují někoho, kdo mi náleží, nemá důvod k existenci, protože prožívané a dosvědčované společenství je významným, zářivým a evangelním prvkem. Dnes církev svěřuje společenstvím zvláštní úkol, aby podporovala vzrůst spirituality společenství, nejprve u sebe, potom ve svém církevním společenství i za jeho hranicemi.

Nejslabším a nejbolestnějším prvkem tohoto modelu je těžkost probouzet povolání. Skupiny, které mají v povolání větší úspěch, se vyznačují třemi základními rysy:

pevnou, viditelnou a společně sdílenou spiritualitou,

intenzivním, radostným a přitažlivým komunitním životem,

jistou, jasnou a silnou prací ve prospěch chudých, která přivádí k životu pro ně

a k životu jako oni.

Měli bychom být jako sůl, která má schopnost se ponořit až do vlastního rozpuštění, ale nikdy přitom neztrácí vlastní identitu a účinnost, aby se mohla znovu vrátit do původního stavu.

My salesiáni budeme mít důvod své existence, pokud zůstaneme věrni svému povolání a poslání: být znameními a nositeli Boha. Znovu obnovit řeholní život znamená vrátit se k tomu, co je podstatné, k absolutnosti Boha, k hodnotám evangelia, k blahoslavenstvím a evangelním radám, k síle komunity, k přítomnosti mezi mladými, tak jak nás k tomu vyzýval Don Bosco v dopise z Říma v květnu 1884.“ (Pascual Chávez – ACG 382 – 8. 6. 2003).

 

Více o četbě